Ve skutečnosti ale nejsem statkář Josef Jehlík, můj sok není opravdový zástupce ONV a ani nejsme na vesnici v poválečném Československu. Sedíme ve Skautském institutu na Staroměstském náměstí a právě si zkoušíme vzdělávací herní workshop o kolektivizaci venkova.

Tak trochu drsná škola hrou

Je pondělí večer 27. listopadu, kličkuji pražskými uličkami, mířím na Staroměstské náměstí, konkrétně do Skautského institutu. Koná se zde herní workshop ze série "Prohrát se třiceti lety Československa", která běží už třetí týden. Dnes je na programu historická vzdělávací hra zlověstně nazvaná "Den, kdy se mlčelo", tématicky zaměřená na kolektivizaci venkova po válce.

Ještě trochu bloudím spletitými chodbami domu U Zlatého rohu, kde sídlí Skautský institut. Po chvíli se mi ale daří najít správnou místnost, kde se s dalšími účastníky co nevidět přesuneme na československý venkov 40. a 50. let prostřednictvím hraní rolí.

Nebudeme mít žádný přesně daný scénář. Jako návod, jak se chovat, nám budou sloužit pouze krátké popisy našich postav. Bude to vlastně takové improvizované divadlo bez diváků. Usedám si do kroužku na jednu z volných židlí, místnost se pomalu plní a nakonec je nás včetně uvaděče přesně dvacet.

Jan Staněk, můj kolega ze spolku Rolling a uvaděč workshopu, jehož vznik a uvádění zajišťuje organizace Post Bellum, nás vítá a oficiálně zahajuje program. Jako první nám je připomenuta důležitá věc: workshopy z projektu byly primárně vytvořeny pro žáky základních škol a nižších tříd osmiletých gymnázii jako speciální doplněk do výuky dějepisu.

S dospělými se tyto vzdělávací hry příliš nehrají. Je třeba se tak připravit na to, že některé činnosti nám mohou během večera připadat trochu zbytečné a dětinské, ač je tentokrát metodika workshopu přece jen částečně upravena pro starší účastníky.

Pro koho je workshop původně připraven, se projevuje hlavně v úvodní části, během níž si povídáme o známých dobových reáliích, společně si vysvětlujeme některé pojmy (jako Národní fronta, JZD, MNV, grunt apod.) a formou hravých fyzických aktivit se snažíme rozproudit na hlavní část večera.

Dokument Josefa Jehlíka staršího | zdroj: Tiscali.cz

V roli kulaka

Už je to tady! Uvaděč Honza nám přiděluje postavy, které ztvárníme. Dostávám dokument se jménem Josefa Jehlíka staršího, takřka padesátiletého statkáře, který se svou ženou a synem vlastní jedno z největších hospodářství v Úboči na Domažlicku, malé vísce, kam je situován příběh celé hry.

Během pročítání krátkého životopisu, názorů a charakterových rysů postavy, která je silně věřící, poněkud tvrdohlavá, vyznává spíše tradiční hodnoty a příliš nevěří komunistům, si neodpustím trpký úsměv, protože začínám mít nemilé tušení, jak to se mnou asi tak dopadne.

Poté, co si každý zvlášť nastudujeme své postavy, přichází další hravé aktivity, díky kterým se máme více sžít s naší dočasnou identitou a také se částečně představit ostatním. Následně se rozdělujeme do skupinek podle toho, kde v Úboči žijeme. Trochu nemile tak zjišťuji, že krom mé ženy Marie a syna Josefa u nás na statku v podnájmu přebývá také předseda Místního národního výboru Rudolf Vosmík.

Nyní nás čeká ještě poslední aktivita, která opět částečně připomíná, pro koho je workshop primárně připraven. Musíme si namalovat svůj statek a jeho polnosti, kam od uvaděče následně dostaneme plastové figurky znázorňující naše hospodářská zvířata. S kolegy ztvárňujícími mou rodinu a pana předsedu se na to vrhneme s vervou a za chvíli máme hotovo.

Na náš statek s obrovskými polnostmi a desítkami kusů zvěře je opravdu hezký pohled, což se bohužel nedá říct o některých sousedních rodinách, které vlastní třeba jen pár slepic a jednu kravku. Z tohohle bude ještě mrzení, říkám si.

Statek rodiny Jehlíkových | zdroj: Tiscali.cz

Vše pro dobro lidu

Samotná hra pak začíná velmi civilně. Zkoušíme si prožít naprosto obyčejný den úbočských obyvatel. Vedeme se sousedy nezávazné hovory, staráme se o zvířata, večer posedíme v hospodě. To vše sice trvá pouhou čtvrthodinku, ale perfektně nás to vtáhne do našich rolí a do hry samotné.

Další kapitoly děje, který nás postupně provádí děním od roku 1947 do poloviny 50. let, už jsou mnohem zajímavější a dostávají rychlý spád. Během února 1948 posloucháme známý projev premiéra Klementa Gottwalda. Úboč následně navštěvuje zástupce Okresního národního výboru se svými plamennými proslovy o komunismu a kolektivizaci. Z jeho slov mě skutečně začíná mrazit.

Následují květnové volby do Národního shromáždění, kdy moje rodina veřejně před celou vesnicí vhodí do hlasovací urny bílé lístky, symboly nesouhlasu s politikou Národní fronty. V duchu si říkám, že začíná jít do tuhého, ale moje postava je zatvrzelá a nemůže tušit, do čeho se řítí. Dokonce nejsme jedinými obyvateli Úboče, kteří sáhli po bílých lístcích. Okresní národní výbor zuří a soudruzi se rozhodnou z naší vesnice udělat exemplární příklad.

Kolečka hry se otáčí a postupně procházíme dalšími a dalšími kapitolami. Povahy našich sousedů se pomalu mění a mnozí prospěcháři jdoucí na ruku režimu ze sebe dostávají to nejhorší. Bývalí přátelé se na nás dívají skrz prsty, mnozí se s námi bojí stýkat, protože si neseme cejch nepřátel lidu a kulaků.

Pro naši rodinu nakonec hra skutečně končí tragicky a společně s manželkou a synem musíme Domažlicko opustit. Někteří sousedé se nám přijdou na náves veřejně vysmát, jiní mají strach být viděni v naší přítomnosti a zůstávají schovaní doma, najdou se ale i tací, kteří mají odvahu se s námi srdečně rozloučit. Cítím pocit zoufalství, bezmoci a zároveň i viny, protože kvůli mně musí trpět celá rodina.

Opouštíme hru a už pouze jako diváci pozorujeme zbytek děje, kdy násilná kolektivizace Úboče pokračuje děsivě rychle a precizně. Po pár dalších kapitolách jsou odstraněni poslední nepohodlní obyvatelé a celé hospodářství se dostává pod správu úbočského JZD. Vůle lidu je vykonána.

Volba předsedy JZD | zdroj: Tiscali.cz

Mlčící většina

Po přibližně dvouapůlhodinové hře sedíme opět v kroužku a stejně jako na začátku si povídáme. Tentokrát ale bohatší o nové zkušenosti a zážitky zprostředkované simulací. Sdílíme svoje pocity ze hry, rozebíráme motivy našich postav.

Sám mám v hlavě slušný zmatek, neboť příběh statkáře Josefa Jehlíka byl z mého pohledu dvousečný a na otázku, jestli je lepší si stát za svým, ale ohrozit tím celou svoji rodinu, nebo naopak ohnout hřbet a žít v klidu, je těžké odpovědět. Kdo může říct, jak by se v takové situaci skutečně zachoval? Já se neodvážím...

Velmi dlouze diskutujeme především o tématu mlčící většiny, která figuruje napříč celou světovou historii a ve "Dnu, kdy se mlčelo" jsme viděli její dokonalou ukázku. Aktivních komunistů v naší vesničce nebylo mnoho, většina úbočských občanů prostě jen chtěla v klidu žít, tak drželi pusu a krok.

V závěru jsme také seznámeni se skutečným příběhem Úboče, který se od toho, jakým jsme si prošli my, příliš neliší. Například Josef Jehlík mladší, který byl předlohou pro postavu mého syna, vypráví pro Paměť národa a sám se o uvádění tohoto workshopu zajímá.

Částečně nadšený a částečně zamyšlený opouštím Skautský institut a opět si to mašírují pražskými uličkami Starého města směrem k domovu. Mám ale jasno v jedné věci. Příští pondělí se tu určitě stavím znovu, tentokrát na workshop "Rozhlas 68" o fungování médií v krizových situacích. Už teď se těším.