Nejraději by výročí přešlo mlčením: Dodnes lavíruje a nemá jasno, na kterou stranu se vlastně postavit, nehledě na to, že se jakékoliv revoluce bojí jako čert kříže. Oficiálně se úterní výročí VŘSR v Rusku neslaví.

V březnu (podle starého ruského kalendáře v únoru) před sto lety se nejdřív zhroutil carský režim, v listopadu (v říjnu) se pak chopil moci Vladimír Iljič Lenin se svými stoupenci. Byly to takříkajíc dvě revoluce v jedné: Demokratická v únoru a bolševická v říjnu.

Sto let od ruské revoluce

V roce 1905 zažilo Rusko svou první revoluci, která byla jakousi předzvěstí roku 1917. Tehdy vypukly masové nepokoje a generální stávky, které ještě posilovala prohraná válka s Japonskem a takzvaná krvavá neděle, kdy armáda rozstřílela dělnickou demonstraci.

Car Mikuláš II. ustoupil a slíbil lidu občanská práva a zvolené zákonodárné shromáždění. Mělo  to vzbuzovat zdání, že jde o konstituční monarchii, car ale nadále vládl autoritativně. V roce 1914 pak začala první světová válka a tři roky nato se carská moc zhroutila jako domeček z karet.

Třiadvacátého února (podle starého kalendáře) 1917 demonstrovaly ženy v Petrohradu proti nedostatku chleba. Na rozdíl od Německa, které hladovělo kvůli britské námořní blokádě, bylo v Rusku sice potravin dostatek, ale byly špatně rozděleny. Dlouhá válka vyžadovala dobrou organizaci, v čemž agrární Rusko výrazně zaostávalo za moderními průmyslovými státy.

Carovi a vládě lidé nedůvěřovali, protože se tvrdilo, že Mikuláš II. táhne s Němci za jeden provaz, že jeho německá manželka je milenkou tajemného mnicha, léčitele a mystika Rasputina a že výpadky v zásobování jsou způsobovány záměrně. Ke katastrofální hospodářské situaci, hladu a bídě se přidaly i porážky na bojištích první světové války. Mikuláš II. viděl, že se nepokoje už nedají v takovém rozsahu zvládnout silou, a abdikoval.

Období mezi únorovou revolucí a říjnovým bolševickým převratem bylo jedinou ruskou zkušeností s jakous takous demokracií. Místo 300 let staré dynastie měla země najednou vládu, která si nesměle říkala "prozatímní". Tato vláda, vedená knížetem Georgijem Lvovem a později Alexandrem Kerenským, se snažila o demokratické změny, ale od počátku se musela potýkat s narůstající nespokojeností obyvatel i s Petrohradským sovětem dělnických a vojenských delegátů. Revoluční samosprávný orgán totiž tvořil paralelní mocenské centrum a bez jeho souhlasu armáda ani nehnula prstem.

Prozatímní vláda na těžký úkol nestačila

Zatímco Prozatímní vláda reprezentovala povstání privilegovaných vrstev, sovět zastupoval povstání mas. A půlroční demokracie trvala jen do té doby, dokud ji byly sověty ochotné podporovat. Z hlediska dnešního PR nebyl ani příliš dobrý nápad, že se Prozatímní vláda nastěhovala právě do carského Zimního paláce. Navíc šlo o vládu intelektuálů – v podstatě jedinou v ruských dějinách. A jak říká s jistou nadsázkou nynější ředitel Ermitáže Michail Pjotrovskij, je to krásný příklad toho, že by se intelektuálové neměli pouštět k moci.

Prozatímní vláda byla ohrožována zprava i zleva, z domova i z ciziny. V dubnu navíc přijel z Curychu do Petrohradu i její největší nepřítel: Vladimír Iljič Lenin, vůdce radikální bolševické frakce ruské sociální demokracie. To, co ohlásil ve svých známých dubnových tezích, šokovalo i jeho nejbližší spolupracovníky. Nešlo mu o to, aby se hájila revoluční vláda a budovala parlamentní demokracie. Jádrem tezí bylo heslo 'všechnu moc sovětům', ukončení imperialistické války či konfiskace půdy a její rozdělení rolníkům.

V červenci se bolševici sice neúspěšně pokusili o převrat, jejich popularita ale rostla současně s ruskými neúspěchy na frontě. Velký vliv měli především mezi dělníky a vojáky v Petrohradě, v říjnu ovládli petrohradský sovět a jeho předsedou se stal Lev Trockij.

Útok na Zimní palác byl hlavně na efekt

Skutečné převzetí moci nastalo 7. listopadu 1917 (podle starého ruského kalendáře 25. října). Výstřel z křižníku Aurora dal před tři čtvrtě na deset večer signál k útoku na Zimní palác, kde sídlila Kerenského vláda a který bránila jen hrstka kadetů a ženský prapor.

Celé generace občanů Sovětského svazu vyrůstaly s filmovými záběry, jak masy berou Zimní palác útokem, střílí se z pušek a kanónů a proletariát jde do rozhodující bitvy. Ve skutečnosti to nebylo zdaleka tak dramatické. Bolševici už den před revolucí začali obsazovat významné body v Petrohradu, město tomu ale nevěnovalo příliš velkou pozornost - bylo zvyklé na projíždějící obrněné vozy, barikády i výkřiky.

Vzít Zimní palác ztečí přitom podle historiků vůbec nebylo nutné. Všechny dveře byly otevřené, prostě stačilo jen vejít dovnitř a ministry zatknout. Při nenápadném puči tak zahynulo jen šest lidí na straně útočníků, zatímco město si tou dobou žilo svým normálním životem: jezdila hromadná doprava, obchody a restaurace byly otevřené a hrálo se i v divadlech.

Velkolepý útok ale měl naoko vypadat jako Velká francouzská revoluce. Na rozdíl od francouzského krále přitom car v paláci nebyl - byl tou dobou i s rodinou ve vyhnanství na Sibiři a v den revoluce dokonce řezal dříví, jak si napsal do svého deníku. Jeho láska k fyzické práci byla všeobecně známá. Revolucionáři proto mohli leda tak demolovat interiér a rozřezávat bajonetem carovy portréty.

Krvavé boje si země vybrala až za občanské války

V zásadě šlo o nekrvavý státní převrat, nikoliv o revoluci. Většina ministrů Kerenského vlády byla zatčena a na II. všeruském sjezdu sovětů byl převrat schválen. Vlády se ujal nový orgán složený z bolševiků - Rada lidových komisařů v čele s Leninem.

Krvavý boj, který se tenkrát nekonal, si pak Rusko měrou vrchovatou vybralo v následujících třech letech. V březnu 1918 uzavřeli bolševici ponižující Brestlitevský mír, aby se mohli věnovat domácímu nepříteli. Rozehnali Ústavodárné shromáždění poté, co v něm nezískali většinu. Znárodnili půdu a velké podniky, v bankách omezili soukromé aktivity a nastolili rudý teror, který se stal jejich oficiální státní metodou s cílem zlikvidovat opozici.

Následná drsná občanská válka mezi rudými a bílými skončila v listopadu 1920 vítězstvím bolševiků. Podařilo se jim sice udržet říši pohromadě, ale tolik vytoužená světová revoluce, tedy povstání evropského proletariátu, se nekonala.

Stalinské čistky jako další "revoluce"

Šlo vůbec budovat socialismu v zemi obklopené kapitalismem? Leninův nástupce Josif Stalin byl přesvědčen, že ano, a koncem dvacátých let zahájil další "revoluci". Jejím cílem bylo zlikvidovat soukromé rolníky a vydupat ze země průmyslová města. Bolševici byli partají městského proletariátu a s rolníky neměli slitování. Ve jménu kolektivizace a pětiletky jim sebrali půdu, kterou jim deset let předtím rozdali.

Kdo neviděl, nebo nechtěl vidět miliony obětí, ten mohl v této nové revoluci spatřovat triumf socialismu nad kapitalismem. Kapitalismus se v té době potýkal s těžkou krizí a levice na celém světě začala najednou vzhlížet k Moskvě jako ke svému vzoru.

Model vytvořený bolševickou revolucí začal být ještě přitažlivější po Stalinové vítězství nad Hitlerem. Na cestu socialismu se vydala Čína a východní Evropa a na komunismus se odvolávali i bojovníci proti evropskému kolonialismu.

Studená válka rozdělila svět na sféry vlivu a nikdo se nemohl vyhnout tomu, aby nějakým způsobem definoval svůj postoj k Leninově revoluci. VŘSR se stala počátkem nové doby, jednou z klíčových událostí 20. století s dopadem na životy milionů lidí po celém světě a svého času jedním z největších sovětských svátků.

Rozpad Sovětského svazu v roce 1991 byl vlastně také v jistém smyslu revolucí a zhroutil se stejně rychle, jako tři století před ním dynastie Romanovců. Rusko se najednou chtělo bolševického dědictví šmahem zbavit. Leningrad se vrátil k původnímu názvu a rudou sovětskou vlajku nahradila bílo-modro-červená trikolora.

Putinovo vedení má z revoluce strach

Hovořit v dnešním Rusku v souvislosti s VŘSR o "oslavách" asi není to správné slovo, když si uvědomíme, kolik krve bylo ve jménu komunismu prolito. Lépe by bylo říct, že jednu z nejvýznamnějších událostí dvacátého století, která změnila celý svět, si Rusko "připomíná". Moc příjemné to ale současnému vedení země není, protože má z revoluce fobii a má s ní velký problém.

"Nikdo nesmí využít k politickým motivům někdejší tragédii, nebo zatahovat do současnosti spory, nenávist, bolest a zahořklost minulosti," prohlásil ruský prezident Vladimir Putin. Což volně přeloženo znamená: Nešťourejte se v historii.

Paradoxní na tom je, že v Putinově Rusku je téma revoluce stále přítomno. Je to jako strašák, který Kreml na jedné straně potřebuje, ale na druhé straně z něj má hrůzu. Od té doby, co zde pokojná mocenská změna prostřednictvím voleb prakticky nepřichází v úvahu, tuší vedení v jakémkoliv protiputinovském vystoupení zárodek obrovského převratu, za nímž navíc stojí zahraniční nepřátelé.

Nedělá to proto, že by se opravdu mělo čeho obávat - na to je totiž tamní opozice příliš slabá. Dělá to proto, že Putinovo vládnutí spočívá v tom, že nesmí být vidět ani náznak jakéhokoliv protestu. Tento aspekt ještě posiluje varovná zkušenost s prozápadním povstáním u sousedů: od ukrajinské oranžové revoluce v roce 2004 až po pád prezidenta Viktora Janukovyče o deset let později. Kdo se bojí, vidí zkrátka, v každém pouličním protestu revoltu a v každé revoltě nový rok 1917.

Putin a jeho věrní jsou sice proti revolucím, ale tu říjnovou nemohou jen tak šmahem odsoudit. Vždyť dnešní Rusko v podstatě vzešlo právě z ní. Je to sice kapitalistická, konzumní společnost, která není příliš solidární a má více svobod než za Sovětského svazu. Sovětskou zkušenost má ale v krvi – i když dnes vzhlíží k carovi Mikulášovi II.

Současné ruské mocenské kruhy se nemohou ohlédnout do minulosti a nepoložit si zároveň otázku, na jakou historickou elitu dnes vlastně navazují. Je to snad carská říše, jejíž pád lid tolik oslavoval? Nebo to jsou demokraté prozatímní vlády, kteří byli u moci pouhý půlrok mezi únorovou a říjnovou revolucí? Anebo že by to byli Leninovi soudruzi, kteří v zemi zavedli brutální diktaturu?

Marxismus-leninismus jako škodlivá pohádka

"Čím jsem byl starší, tím mi bylo jasnější, že marxismus-leninismus je krásná ale škodlivá pohádka," prohlásil Vladimir Putin, když ještě působil na petrohradské radnici. Jakmile se ale stal ruským prezidentem, zavedl opět starou sovětskou státní hymnu, která se zrušila za jeho předchůdce Borise Jelcina. Zároveň podporoval návrh, aby byly ze zahraničí do Ruska převezeny ostatky monarchistického filozofa Ivana Alexandroviče Iljina a bílého generála z dob občanské války Antona Ivanoviče Děnikina. Odsoudil sice stalinské represe, zbourat mauzoleum na Rudém náměstí a pohřbít Leninovu mumii si ale netroufá.

Putin totiž ve výše uvedeném nespatřuje ideologické symboly, ale symboly ruské státnosti. Je stoupencem silného Ruska – bez ohledu na to, jestli rudého nebo bílého. A přesně tento postoj zaujal i k Velké říjnové socialistické revoluci.

Namísto oficiálních oslav se v roce stého výročí VŘSR objevují spíše konflikty. Nejbizarnější z nich je hysterie kolem filmu Matilda, který vyvolal protesty ještě před tím, než ho vůbec někdo viděl. Ruská poslankyně Natalja Poklonská požadovala jeho zákaz s tím, že snímek falšuje dějiny a diskredituje, pomlouvá a vysmívá se jednomu z nejvýznamnějších svatých ruské církve caru Mikulášovi II. a členům jeho rodiny.

VŘSR především rozdělila ruskou společnost

Oficiálním heslem ke stému výročí VŘSR je usmíření. To jasně signalizuje, že ruská společnost zůstává rozdělená. Na jedné straně tu jsou liberálové, kteří v roce 1991 zvítězili. Pak tu jsou rudí, kteří byli v roce 1991 poraženi. A pak bílí monarchisté, kteří prohráli už před sto lety. K nim se hlásí i vedení ruské pravoslavné církve.

Prezident Putin v sobě zčásti nese každou z těchto tří tradic a snaží se zabránit tomu, aby mezi nimi nastal nějaký výraznější střet. Pro národní smír, udržení národní jednoty a stabilitu je nezbytný tichý konsensus vládní strany Jednotné Rusko s komunisty, kteří carskou rodinu vyvraždili, i s pravoslavnou církví, která ji svatořečila. Proces národního semknutí zosobněný Putinem obě strany podporují.

Rudí přitom zřejmě tvoří největší část současné ruské společnosti. Vždyť většina Rusů se domnívá, že Lenin sehrál v dějinách země veskrze pozitivní roli, a Stalinova popularita je tu nejvyšší od přelomu století. Levice ale nemá silný hlas. Komunisté, kteří se hlásí k Leninovu odkazu, se stali spíše něčím na způsob zájmového spolku.

Problém ruské levice je totiž v tom, že jí Putin sebral nejdůležitější symboly minulosti. Podařilo se mu vzbudit dojem, že chce obnovit Leninův Sovětský svaz. Mnozí v něm spatřují sovětského čekistu, který vzdoruje zlým prozápadním liberálům. Tento dojem ještě potvrdil anexí Krymu, po níž Rusko najednou vypadá, že se chce vrátit do někdejších sovětských hranic.

Zapojením do syrského konfliktu země poprvé od války v Afghánistánu v 80. letech bojuje za hranicemi někdejšího Sovětského svazu. Buduje základny v Arktidě, investuje miliardy ve Venezuele a prezentuje se jako světový protipól liberální demokracie. Propaguje "ruskou civilizaci", v níž není místo pro homosexuály a rouhače, ani pro výstřelky a přehnanou toleranci západního typu.

Ideálem není SSSR, ale silné a j(J)ednotné Rusko

Putinovi se nestýská po Sovětském svazu, ve kterém vyrůstal. Stýská se mu imperiální velikosti, která je nadčasová. Jeho virtuální impérium spojuje rysy Sovětského svazu a ruské pravoslavné církve, suverenitu, populismus, Stalina, vítězství ve Velké vlastenecké válce, Gagarinův let do vesmíru, mezinárodní úspěchy neporazitelných sportovců nebo paláce z dob Kateřiny Veliké.

Na sovětské sociální výdobytky a politické zločiny se zapomnělo a hlavní důraz se klade na stát jako na abstraktní hodnotu – bez ohledu na lidi, kteří v něm žijí a kterým má sloužit.

Jedni chápou VŘSR jako snahu o nastolení sociální spravedlnosti, druzí jako násilný převrat, který zničil a vyvrátil ruské kořeny. Vlast ovšem není totéž co stát a rozdělení ruské společnosti možná jednou zmizí. Do objektivního hodnocení bolševického převratu má ale ruská společnost pořád ještě daleko.

Vy chcete velké otřesy, my chceme velké Rusko, prohlásil v roce 1907 ruský ministerský předseda Pjotr Stolypin na adresu opozice. Od jeho výroku uplynulo 110 let, ale je jak na míru ušitý dnešnímu kremelskému vedení a zůstává pohodlnou odpovědí na jakýkoliv protest či projev nespokojenosti.