Sbohem a šáteček, anebo spíš Auf Wiedersehen.

Angela Merkelová se začíná loučit s politikou. Po ztrátách, které její křesťanští demokraté utrpěli v hesenských volbách, oznámila, že koncem roku skončí ve vedení strany a v příštích spolkových volbách už nebude kandidovat.

Leckdo v české kotlině to teď provází slovy úlevy. Na první šéfku německé vlády přitom můžeme jednou rádi vzpomínat.

Třeba proto, že na rozdíl od jiných německých (zejména levicových) politiků nesdílela ideu evropského superstátu pod německo-francouzským vedením. Co víc, na rozdíl od francouzských prezidentů-Napoleonů se nesnažila velet Evropě a nepeskovala Čechy.

Švábská hospodyně

Češi si s pompou připomínali 100 let od chvíle, kdy se vymanili z habsburské monarchie. Evropská unie dnes přitom kráčí, byť milimetrovými krůčky, právě tam, kam směřovalo Rakousko-Uhersko: K federaci s dominantním postavením dvou států – Německa a Francie.

Angela Merkelová v zrcadle času - 13 let kancléřkou a 18 let v čele CDU | zdroj: Profimedia

Rakousko bylo od roku 1867 uspořádáno jako dualistická monarchie rakousko-uherská s centrální vládou a samosebou císařpánem. Karel I., nástupce Františka Josefa I., chtěl Rakousko-Uhersko předělat na federaci a 16. října 1918 vydal dekret o federalizaci. Nedostal k tomu příležitost. Po válce už nikdo nechtěl mít s Rakouskem nic společného, ani federaci.

A právě o takové c. a k. duální federaci, ve které se malé státy dají snadno nakrouhat na nudličky, sní francouzští prezidenti, nejnověji Emmanuel Macron. Pochopitelně by to nebyla federace rakousko-orbánovská, ale francouzsko-německá.

Z těchto snů je tvrdě probouzí Angela Merkelová. Má pro to přinejmenším jeden dobrý důvod: O kancléřce se říká, že jako švábská hospodyně pečlivě počítá výdaje. Proto jí je jasné, že federální Evropa není nic jiného než francouzský projekt na německý účet. Jejím důsledkem by bylo masivní přerozdělování peněz z Německa do států s méně výkonnými ekonomikami, tedy také do Francie.

C. a k. Francouzsko-Německo?

Za zmíněné c. a k. monarchie si Češi stěžovali, že neřídí své osudy a bývají přehlasováni rakouskými a českými Němci. V Evropské unii bývají přehlasováni znovu. Mnohá zásadní rozhodnutí se přijímají většinově a státům jsou přidělovány hlasy podle jejich lidnatosti (systém dvojí většiny).

Přehlasovány jsou zejména malé státy, jejichž hlasy mají menší váhu. Není to časté, ale může to být častější. Poté, co odejdou poddaní královny Alžběty, získají francouzské a německé hlasy na váze. Už dnes se přitom dá říct, že v Evropské unii platí jen to, na čem se Němci a Francouzi dohodnou.

Moc tohoto tandemu by ve federalizované unii vzrostla. Dovtípíte se toho třeba poté, co si přečtete vizi Evropy vypracovanou Institutem Jacquese Delorse. Má příznačný název: Heading Towards a European Federation – Europe’s Last chance (Cesta k evropské federaci – Poslední šance Evropy).

Hned v první kapitole zdůrazňují autoři klíčový význam francouzsko-německého usmíření. V podstatě vysvětlují a obhajují vedoucí úlohu Francie a Německa v Evropě a nutnost centralizace unie.

Takže vzhůru do c. a k. Francouzska-Německa?

Právě takovému projektu, který je blízký německým sociálním demokratům a Zeleným, stojí Merkelová v cestě. Není to eurofilka, za kterou ji mnoho Čechů pokládá. Kancléřka upozorňuje, že Evropské unii a eurozóně nechybí větší míra centralizace, ale odpovědnost vlád a respekt ke společným pravidlům.

Přáli jste si snad, aby v loňských německých volbách triumfoval sociální demokrat Martin Schulz, který souzněl s Macronem a hlásal: "Chci, aby existovala evropská ústavní smlouva, která vytvoří federální Evropu (…). A kdo bude proti, ten půjde z Evropské unie pryč!"

A ještě jeden rozdíl mezi Merkelovou a francouzskými státníky: Čeští politici si Angelu za českého předsednictví Evropské unii (první polovina roku 2009) nemohli vynachválit. Stačilo zavolat a kancléřka či její lidé – na rozdíl od tehdejšího prezidenta Nicolase Sarkozyho a jeho pařížské party – byli vždy ochotni spolupracovat, poradit a pomoci.

Jak to bylo s uprchlíky

Nahlíženo z Česka, za největší kancléřčin hřích je považován "vítací" přístup k uprchlíkům. Merkelová už přiznala, že to přehnala, když 31. srpna 2015 sebevědomě prohlašovala "my to zvládneme". Co se v Česku méně ví, je to, že stejnou větu vyslovil vicekancléř a tehdejší šéf německé sociální demokracie Sigmar Gabriel, a to o devět dnů dřív (důkaz je tady).

Za spouštěč migrační vlny bývá každopádně pokládáno rozhodnutí Angely Merkelové z 5. září 2015 přijmout tisíce uprchlíků, kteří se vydali na pouť z budapešťského nádraží Keleti do Německa.

Datoví novináři deníku Die Zeit zkoumali údaje o tom, jak migranti postupovali balkánskou trasou, a zabývali se tím, nakolik tento postup kancléřka mohla ovlivnit. Závěr jejich studie je obsažen už v samotném názvu Refugees: It Really Wasn’t Merkel.

Žurnalisté dospěli k poznatku, že uprchlická vlna se dala do pohybu Evropou měsíce před rozhodnutím kancléřky otevřít jí hranici. Kancléřčina slova ji nemohla zásadně ovlivnit.

V Česku se také traduje, že Merkelová stojí za povinnými kvótami. Nikoli, navrhla je Evropská komise. Stejně jako systém, podle něhož země, která odmítne uprchlíka, za něj zaplatí statisíce eur, tedy miliony korun.

Merkelová se dovolává solidarity, uznává však, že může být jen dobrovolná. Proto také umlčela Thomase de Maizièra, ministra vnitra v její bývalé vládě, který stejně jako Francouzi chtěl omezit výplaty z unijních fondů pro "darebácké" státy odmítající kvóty.

A na závěr:

Z toho všeho se dá dospět k jednoduchému úsudku: Angela Merkelová není žádným politickým velikánem, avšak jednou na tuhle švábskou hospodyni v berlínském kancléřství můžeme rádi vzpomínat. Příští kancléř nebo kancléřka sotva bude Čechům tak nakloněn (nakloněna).

Auf Wiedersehen, drazí Češi | zdroj: Profimedia