Všichni v Evropské unii jsou závislí na Německu, zejména na jeho ekonomice. Češi jsou však ještě závislejší.

Důležitá rozhodnutí, která ovlivňují jejich životy, proto padají nejen ve Strakově akademii, novobarokní budově na břehu Vltavy v Praze, ale také ve futuristické budově spolkového kancléřství na břehu Sprévy v Berlíně.

Nejzávislejší ze závislých

Česko je otevřenou ekonomikou. Z údajů Světové banky (zde) vyplývá, že export se podílí na hrubém domácím produktu (HDP) země téměř čtyřmi pětinami (79,5 procenta).

Zatímco v roce 2003, tedy před vstupem do Evropské unie, dosahoval český vývoz hodnoty 1,3 bilionu korun, loni přesáhl už 4,2 bilionu. Za patnáct let tedy vzrostl téměř čtyřikrát (tady).

Většina vývozu zboží a technologií míří do unie (83,7 procenta). Důvod je nasnadě: Na její vnitřní trh mají obchodníci z Česka bezbariérový přístup. Hlavní vývozní destinací je přitom jednoznačně Německo s podílem 32,8 procenta (1,38 bilionu korun) na celkovém exportu.

Jen do Bavorska vyvážíme zboží ve vyšší hodnotě, než do Ruska, Spojených států, Indie a Číny dohromady!

Německo je pro Česko nejen hlavním odbytištěm, ale i hlavním dovozcem. Také v tom má neotřesitelné postavení, na českém importu se podílí 31 procenty. Pro srovnání: Všudypřítomné zboží "Made in China" je v dovozu do Česka zastoupeno "pouhými" sedmi procenty.

Z těchto dat a s porovnání s ostatními evropskými státy vyplývá, že Česko má nejzávislejší ekonomiku na Německu.

Při pohledu na mapu a na stát vklíněný mezi Sasko a Bavorsko, který na první pohled vypadá jak 17. spolková země, je patrné, proč. Němci jsou prostě nejblíž. Byznys proto nezatěžují vysoké přepravní náklady. Co víc, na německém trhu je české zboží už zavedené. A kromě toho německá ekonomika vykazuje stabilní a vysokou poptávku.

Tak proč se takovému obchodu bránit?

Máme se z toho léčit?

Skutečnost, že německý podíl na českém exportu je vysoký a ještě se zvyšuje, může u leckoho vyvolávat nervozitu ze závislosti na sousední zemi. Máme se jí opravdu obávat, anebo se z ní dokonce léčit?

Český trh je titěrný. Pokud chce mít desetimilionová země dynamickou ekonomiku a její obyvatelé slušné příjmy, nezbývá než vyvážet.

Kdo by si dnes chtěl hrát na soběstačnost? Mezinárodní obchod je výhodnější, umožňuje firmám soustředit se na činnosti, které umí nejlíp, a spotřebitelům poskytuje větší výběr zboží.

Jistě, firmy mohou hledat odbyt jinde než v Německu. Jenže česká a německá ekonomika jsou pevně propojeny investicemi (Němci jsou největšími investory v Česku, připadá na ně 22 procent zahraničních investic) i tisícovkami společných podniků (a nejen levnými montovnami). Co víc, německý trh má skvělou vlastnost – je téměř bezedný.

Sousedství s Německem proto není k zahození. Propojení s jeho ekonomikou není zhoubné. Mnohem větším rizikem by byla závislost na ekonomice řecké nebo italské.

Německo, na rozdíl od jiných unijních států, po roce 2008 prokázalo, že dokáže ustát i velké krize. Zakotvit v relativně bezpečném přístavu německé ekonomiky je určitě lepší alternativa, než brázdit rozbouřené Jihočínské moře s Jaroslavem "Luftjardou" Tvrdíkem a jeho čínskými soudruhy.

Závislost na Německu, kulantně vyjádřeno, nemusí některým Čechům dodávat sebevědomí. Není však natolik nebezpečná, aby ji bylo nutné léčit.

Průmysl to jistí

Andrej Babiš se tváří, jako kdyby zajišťoval prosperitu. Pravda, elektronická evidence tržeb (EET) a kontrolní hlášení přinesly do rozpočtu miliardy. Jenže to jsou jen kapky v rybníku české ekonomiky.

Za současnou výtečnou hospodářskou formou Česka stojí zejména domácí průmysl, který zaměstnává a platí lidi, a k tomu plní státní pokladnu. Do ní přispívá výnosy z daní a pojistného, které loni v součtu dosáhly 53 procent celostátního výběru.

Průmysl přitom pohání nejen domácí, ale i německá poptávka. Takže co jiného si přát, než německou prosperitu a moudrou hospodářskou politiku kabinetu Angely Merkelové. Je pro nás neméně důležitá, než politika české vlády.