Německá kancléřka Angela Merkelová zatáhla za záchrannou brzdu. Oznámila, že na prosincovém sjezdu své Křesťanskodemokratické unie (CDU) už nebude kandidovat na předsedkyni. V čele koaliční vlády ale zůstane - alespoň tak dlouho, dokud to půjde.

Není to samozřejmě čisté řešení. Kdo není schopen vést vlastní partaj, ten nemůže vést ani zemi. Merkelová navíc popírá svůj vlastní mocenský princip. Rozdělení funkcí kancléřky a předsedkyně strany je obrovská chyba, protože znamená "ztrátu autority na celé čáře" a "začátek konce" v čele vlády, jak sama prohlásila v roce 2004 - a od té doby ještě mnohokrát zopakovala. Druhá věc je, zda se vzdává toho správného z obou úřadů, jak jedovatě poznamenal šéf liberálů (FDP) Christian Lindner.

Z taktického hlediska její rozhodnutí ovšem dává smysl: Vzala svým soupeřům a kritikům vítr z plachet – přinejmenším dočasně. Napříště ale bude její vládnutí kulháním na jedné noze a její případný pád s sebou nepochybně strhne i šéfku koaličních sociálních demokratů (SPD) Andreu Nahlesovou a šéfa sesterské Křesťanskosociální unie (CSU) Horsta Seehofera. I když je pravda, že právě on se na okraji politické propasti ochomýtá už delší dobu.

Jde tedy o pomalé loučení první ženy v čele spolkové vlády i v čele CDU. Straně šéfuje bezmála dvě dekády, 13 let (zatím) vládě a vlastně i Evropě - bruselští úředníci a francouzský prezident prominou. Kancléřkou je již čtvrté funkční období a déle kabinet v poválečných dějinách vedli jen Konrad Adenauer (14 let) a Helmut Kohl (16 let).

Za vším jsou volební neúspěchy, rozhádaná koalice a dopad migrační krize

Byť kancléřka tvrdí, že se ke svému kroku rozhodla už v létě, poslední kapkou mohly být dvoje vyhrané zemské volby – v Bavorsku (tam vyhrála sesterská CSU) a nynější víkendové v Hesensku. Jakkoli to zní paradoxně, volební vítězství byla pro konzervativní unii CDU/CSU debaklem. Hlavně proto, že šlo o nejhorší výsledky posledních desetiletí – konkrétně v Hesensku nejhorší za posledních 52 let. A v loňských parlamentních volbách zaznamenala unie dokonce nejhorší výsledek od roku 1949. Vládní koalice je rozhádaná a kancléřka ztratila i ve vlastní straně velkou část podpory, což se ukázalo v září, kdy nedokázala prosadit, aby její kůň Volker Kauder znovu stanul v čele poslanecké frakce CDU/CSU.

Kancléřka na pondělní tiskovce označila současný obraz německé vlády za nepřijatelný a zdůraznila, že musí přijít změny. V čele vlády chce zůstat do roku 2021, poté už nebude kandidovat ani do Spolkového sněmu. Svým krokem chce vládě umožnit, aby se soustředila na svou práci, a CDU, aby si našla vedení, které ji přivede k dalším úspěchům v budoucnosti. Na post kancléřky by znovu nekandidovala ani v případě předčasných voleb a nemá zájem ani o žádnou další politickou funkci.

Strany vládní koalice (CDU, CSU a SPD) teď stojí jako zmoklé slepice a je jasné, že se něco musí stát. Závěr z voleb je jasný: S Merkelovou v čele už se prostě nevyhrává. A když, tak jen o fous. To samozřejmě ještě neznamená, že by měla okamžitě odejít, ale přinejmenším by svůj odchod měla začít připravovat.

Persona non grata

Merkelová uznala, že pouhou změnou politiky už ztracená důvěra voličů obnovit nepůjde. Ti prostě chtějí, aby padaly hlavy. Pro velkou část německé společnosti se totiž kancléřka stala nežádoucí osobou, s níž nelze vládnout a už vůbec od ní nelze očekávat změnu a oživení.

Žena, která měla v CDU po celá léta neotřesitelné postavení, byla garantem volebních vítězství, zosobněním úspěchu, hospodářské stability a prosperity a patřila mezi nejoblíbenější a nejdůvěryhodnější německé politiky, je dnes pravým opakem. Pro spoustu lidí se stala symbolem neúspěchu, plíživé ztráty moci, nenávisti vůči politice a politikům a neschopnosti včas rozeznat, kdy odejít ze scény. Prostě už jí bylo dost a křesťanští demokraté potřebují v čele změnu jako sůl.

Tolikrát opakovaný argument, že ji nemá kdo nahradit, je samozřejmě absurdní a hodně vypovídá o situaci uvnitř strany. Někdo se najde vždycky a šéfovat straně se lze naučit jen praxí. Vždyť i Merkelová byla svého času po dlouhé Kohlově éře považována jen za nouzové řešení, protože hlavní favorit Wolfgang Schäuble se tehdy zapletl do aféry kolem tajných kont a stranických sponzorů a nemohl být předsedou.

Vždycky se někdo najde...

Kdo přijde po Merkelové? Zatím se spekuluje o několika jménech. Konzervativec a zastánce klasických křesťanskodemokratických hodnot Friedrich Merz by mohl získat zpět voliče, kteří kvůli politickému směřování CDU nalevo od středu zklamaně utekli k AfD.

Generální tajemnice CDU Annegret Krampová-Karrenbauerová je velmi blízká současné kancléřce a mohla by být přijatelnou alternativou pro ty, kdo nemají nic proti politice Merkelové, ale mají jen pocit, že v čele partaje už straší příliš dlouho. Krampová-Karrenbauerová by byla pokračovatelkou kancléřčina odkazu a kryla by jí záda, aby mohla v klidu a se ctí dosloužit jako šéfka vlády. Mluví pro ni i to, že si členové strany sice přeji nový začátek a energického a odvážného šéfa, ale rozhodně si nepřejí rozštěpení strany. Čili jinými slovy si nepřejí šéfa, který by negoval a ničil všechno, čeho se za Merkelové dosáhlo.

Ministr zdravotnictví a příslušník konzervativního stranického křídla Jens Spahn je velkým kancléřčiným kritikem a bývá označován za vůdce vnitrostranické opozice.

A v úvahu přichází i ministerský předseda Severního Porýní-Vestfálska Armin Laschet, kterého dokonce vidí jako vhodného kandidáta na spolkového kancléře někdejší sociálnědemokratický kancléř Gerhard Schröder.

Zcela vyloučená není ani kandidatura exministra financí a šéfa Spolkového sněmu Wolfganga Schäubleho, který by ale vzhledem k věku a minulosti asi těžko obstál jako symbol stranické obnovy. Totéž platí o současné ministryni obrany Ursule von der Leyenové, o níž se před časem mluvilo jako o možné kancléřčině nástupkyni, ale kolem níž je teď už delší dobu ticho po pěšině.

Nejde jen o politiku, ale také o symboly. Na tahu je SPD

Po dlouholetém houževnatém a úspěšném kancléřčině boji proti odpůrcům se ještě donedávna zdálo být takřka nemyslitelné, že by si sama od sebe sbalila kufry a uvolnila místo někomu dalšímu. Od vzestupu AfD a uprchlické krize v roce 2015 ale byla v defenzivě. Její střízlivý a pragmatický politický styl už najednou nestačil a zjevně jí docházela energie. Nakonec pochopila, že v politice nejde jen o politiku samotnou, ale také o symboly.

V tomto směru je třeba její krok ocenit. Zda se jí podaří dosloužit v čele vlády do řádných voleb v roce 2021, je ovšem otázka. A nezáleží to ani tolik na ní, jako spíš na jejím koaličním partnerovi. Sociální demokraté (SPD) totiž v Bavorsku a Hesensku dostali takový výprask, že z toho budou muset rovněž vyvodit důsledky. A zcela opačné, než CDU.

Andrea Nahlesová je totiž od roku 2000 (čili od té doby, co Merkelová vede CDU) v pořadí už jedenáctým šéfem strany a zjevně to nepomáhá. Neustálá výměna vedení prostě nedokáže zakrýt obsahovou vyprázdněnost. Jestliže sociální demokraté nakonec seznají, že nejlepším řešením pro ně bude opustit vládní koalici, těžko lze očekávat, že by v sobě Merkelová ještě našla dost síly k sestavování nového kabinetu. Byl by to její definitivní politický konec.