Původ Bedřicha (Friedricha) Egermanna, narozeného 5. března 1777 v severočeském Šluknově, je tak trochu zahalen tajemstvím. Matka Rosina, manželka zámožného vrchnostenského úředníka Egermanna, je sice jistá, otec již méně. Pouhých šest neděl po narození byl chlapeček, snad z mimomanželského lože, odvezen ke vzdálené příbuzné, zatímco rodiče se přestěhovali do Krásného Pole u Chřibské, nového Egermannova působiště. Rosina prý svého synka navštívila pouze jedenkrát.

Nad odstrčeným chlapcem se později smiloval matčin bratr, děkan v Polevsku, vystřídaný posléze druhým strýcem, majitelem známé sklářské huti v Horní Chřibské. Po vcelku krušném dětství se tedy chlapec pustil do učení. Jeho životem se stalo sklářské řemeslo.

To si Bedřich vybral dobře, pomyslel by si leckdo. Ale ouha, české sklo tehdy zrovna neprosperovalo, natož malba na sklo, Bedřichova specializace. Práci obtížně získávali i zruční a zkušení sklomalíři, z nichž leckterý přešel raději na zdobení kameniny a porcelánu. Mladík se tak vydal na saskou stranu.

Tajně na zkušenou v Míšni

A podařila se mu menší "průmyslová špionáž" – pronikl totiž do proslulé porcelánky v Míšni, střežené bedlivě, ostatně jako celé město, příkazy i zákazy k uchování tajemství vzniku zdejšího porcelánu. Není divu – jedná se totiž o vůbec první evropskou porcelánku, založenou roku 1710 saským kurfiřtem a polským králem Augustem Silným, jehož odborníci po staletích čínského monopolu objevili bedlivě střežené výrobní tajemství "bílého zlata".

"Do míšeňské porcelánky, kam byl vstup pod nejpřísnějšími tresty zakázán, jsem se dostal s nabroušenými břitvami jako dráteník. Aby snad nepoznali, že z malířiny něčemu rozumím, musel jsem se stavět hloupým až běda. Říkal jsem, že u nás ve sklárně jsem pouhým pomahačem a že jsem odtud utekl, protože skláři na mě byli hrubí. Ovšemže jsem si ze sebe často nechal dělat blázny… Zaměstnancům v porcelánce jsem přinášel kořalku. A při téhle příležitosti jsem se ledacos dověděl, to, co jsem si toužebně přál," píše Egermann ve svých pamětech.

Naši malíři skla se tehdy s německými nemohli měřit – jemnost i barevnost míšeňské malby byla na mnohem vyšší úrovni. Však také zdejší mistři malby porcelánu měli podporu nejvyšších kruhů a školili je skuteční umělci z drážďanské akademie. U nás se spíše kopírovalo, a to ještě nepříliš kvalitně, navíc neforemnými štětci. Egermann se seznámil se štětci novými, jemnými, z kuních chlupů.

Pochvala od císaře

Po návratu domů do severních Čech začal Bedřich své nově nabyté zkušenosti uplatňovat v praxi. Neusl ovšem na vavřínech a další dva roky pilně docházel na hodiny kresby a malby u P. Marcellina Fromma, piaristy z koleje v (Novém) Boru, tehdy Haidě. Jeho pověst schopného malíře skla se brzy roznesla.

Už jeho raná práce získala zaslouženou pozornost na výstavě skla, která proběhne v Haidě v roce 1802 na počest návštěvy arcivévody Karla. Zájemci i objednávky se množily, a Egermann brzy patří mezi přední sklářské umělce na Borsku. Když na podzim 1804 přijel do Haidy sám císař František I. s chotí, dostalo se mladému muži velké pochvaly.

Jen o dvě léta později se Bedřich oženil. Jeho vyvolená Alžběta Schürerová pocházela z rodu bohatých sklářů a podnikatelů, a mladý muž se tak dostal mezi sklářskou aristokracii. Ženich sice neoplýval majetkem, zato však schopnostmi a talentem. S manželčiným věnem a tchánovými zkušenostmi mohl úspěšně pokračovat v podnikání v Boru - Haidě, kde se posléze také usadil.

Nebezpečné, ale úspěšné experimenty

Pro Egermanna je charakteristická celoživotní snaha experimentovat, což kromě pozitivních výsledků způsobilo i nejeden problém. Jeho pokusy byly občas nebezpečné zdraví i životu. Ve snaze dobrat se tajemství žluté lazury došlo k výbuchu stříbra natolik silnému, že byl Egermann vážně zraněn.

Zraku naštěstí nepozbyl, zato vlasů ano a navíc získal množství popálenin. Ano, v tomto kontextu zní jeho věta "nikdo nezná sílu stříbra tak dokonale jako já" poněkud ironicky. Nakonec ovšem zvítězíil a pomocí iontů stříbra vyrobil žlutou lazuru, "hit" své doby.

Právě výbušné pokusy se stříbrem a následné zranění hlavy měly na svědomí charakteristickou černou čepičku, kterou Bedřich nosil až do konce života. Od biskupa litoměřického dostal povolení ponechat ji na hlavě i v kostele, a nemusel ji prý smeknout ani před císařem.

On byl totiž císař tak trochu Egermannovým přítelem. Přesněji císař Ferdinand V. Dobrotivý (1793 – 1875), poslední korunovaný český král. Živě se zajímal o novinky ve sklářském odvětví, a při svých letních pobytech v nedalekých Zákupech občas pozval známého skláře na své sídlo, jindy zase zajížděl přímo za Bedřichem do Haidy.

Výrobní postup viděl ve snu

A další Egermannovy "vymoženosti"? Bylo jich vícero. Kromě zmíněné žluté lazury se novinkou na trhu stalo například tzv. achátové sklo, zdobené emailem k napodobení cenově nedostupnějšího porcelánu. Následoval lithyalin, různobarevné mramorové sklo, připomínající drahé kameny. A "perleťový" a "biskvitový" email, pozdější základ vysokého smaltu.

A nakonec dílo nejznámější - červená lazura, rubínové sklo. Pod tradičním názvem "Egermann" se vyrábí dodnes. Tady borský sklář docílil kýžené barvy pomocí iontů mědi. Než na to přišel, uplynulo hodně vody a také hodně z Bedřichova majetku. Původně se totiž pokoušel o barvení dukátovým zlatem, a tak v několika tisícovkách taveb skončilo nemálo z jeho dukátů.

Rubínové sklo dostalo po svém vynálezci jméno Egermann | zdroj: Profimedia

Nakonec prý objevil správné řešení ve snu. "Před očima se mi zjevil nápis 'oxid mědi'. A byl dokonce vyvedený ve zlatě!" Červená lazura, vzniklá po letech výzkumu v roce 1832, měla takový úspěch, že se konkurence neštítila získat tajemství jejího vzniku dokonce loupeží.

Rubínové i lazurou přetahované a ryté sklo (Rotbeize) vyvážel Egermann i za hranice. Roku 1864 převzal výrobu žádaného artiklu jeho syn Anton Ambrož, mimochodem rovněž výborný malíř skla.

Za své objevy získal slavný sklář několik ocenění, a k tomu vítaný titul privilegovaného císařského a královského výrobce, opravňující majitele k prodeji skla po celé rakouské monarchii. Došlo i na medaile - stříbrnou mu v roce 1833 udělila Jednota pro povzbuzení průmyslu v Čechách, zlatou získal v roce 1848.

Z kdysi nechtěného dítka se stal skvělý odborník, vážený měšťan a dokonce přítel samotného císaře. Přesto zůstal Bedřich Egermann až do své smrti 1. ledna 1864 mužem skromným, jehož objevy zato učinily bohatým nejednoho skláře či obchodníka se sklem, když křehkému odvětví vrátily ztracenou prosperitu a slávu.