Stavovské divadlo, za socialistické éry divadlo Tylovo, neslo původně název Nosticovo, to podle osvíceného hraběte Františka Antonína Nostice-Rienecka (1725 – 1794), který se zasloužil o jeho vznik. Stavba pod vedením Antona Haffeneckera byla dokončena za pouhé dva roky a slavnostně otevřena 21. dubna 1783 romantickou tragédii Emilia Galotti. Premiéru sledovala tisícovka diváků, následně se kapacita kvůli většímu pohodlí snížila na současných 659 míst.

Původní německý repertoár byl rozšířen veselohrou s pěkným jménem Odběhlec z lásky synovské také o produkci českou, kterou svou vlastní tvorbou vydatně podporoval jeden z pozdějších divadelních ředitelů Jan Nepomuk Štěpánek (1783 – 1844), rovněž herec, režisér a dramatik.

Jeho cesta k divadlu nebyla zcela přímá. Pocházel z chrudimské rodiny mydlářů a původně měl být knězem. Přerušil však studia a roku 1800 vstoupil coby dobrovolník do studentské legie. Později se sice ke knihám vrátil, avšak k nelibosti rodiny jej cele zaujalo divadlo.

Začínal coby nápověda, aby se posléze přes funkce pokladníka a tajemníka propracoval až na divadelního spoluředitele. Kromě toho se věnoval psaní, překladům, dobročinným aktivitám a také vedení časopisu Včela. Jeho vlastní divadelní hry, významné především v době obrozenecké, jsou dnes již poněkud zapomenuty.

Pro zajímavost - vnukem Jana Nepomuka byl známý herec Zdeněk Štěpánek (1896 – 1968), jehož potomci Martin, Petr, Jana a divadelní režisérka Kristina Taberyová se rovněž přidrželi divadelní dráhy.

Hollywood za natáčení Amadea dobře zaplatil a vláda kývla

Nejslavnější osobností spojenou se Stavovským divadlem je však bezesporu Mozart. Právě tady se 29. října 1787 konala premiéra jeho opery Don Giovanni, kterou Wolfgang Amadeus osobně dirigoval. O dvě stě let později ve stejných prostorách natáčel Miloš Forman svého Amadea.

Oscarový snímek Amadeus (1984) by nevznikl bez scénáře Petera Shaffera, autora stejnojmenné divadelní hry o střetu geniality s průměrností, kterou zhlédl Forman o pět let dříve. Přestože nesnášel snímky o hudebních skladatelích, byl námětem uchvácen. Hra byla totiž vším jiným, než nudným biografickým kouskem, a stala se mu inspirací pro jedinečný filmový snímek.

Kde ale točit? V úvahu připadala poněkud zmodernizovaná Vídeň či maďarská Budapešť. A samozřejmě Praha, o kterou stál Miloš Forman nejvíc. Byl tu však háček. "Od roku 1977, kdy jsem se stal americkým občanem, jsem několikrát žádal o vízum, ale vždycky marně. Československá vláda mě odmítala vpustit do země, byť i jen na kratičkou návštěvu," vzpomíná v biografii Co já vím?.

Počáteční odpor ze strany komunistické vlády přemohla nakonec výhodná valutová nabídka, a producent Saul Zaentz se v srpnu 1982 s konečnou platností dohodl s Československým filmexportem o natáčení v ČSSR.

Pod dozorem hasičů i StB

Praha byla pro vytvoření iluze osmnáctého století skvělá. Podle slov producenta Hausmana "stačilo postavit dobové lucerny a mohli jste natáčet". Využito bylo ovšem nejen hlavní město s Tylovým divadlem, malebnými starými uličkami, Arcibiskupským palácem či karlínskou Invalidovnou (zde nastal menší problém, neboť první dvě patra sloužila coby archiv StB), ale na doporučení Zdeňka Mahlera rovněž Kroměříž. Ta se stala sídlem nevrlého salcburského arcibiskupa i dějištěm maškarního bálu.

Záběry z opery se v divadle natáčely v místech, kde stával kdysi samotný Mozart. "Když jsem přijel do Prahy a ukázali nám divadlo, šli jsme tam s Petrem Shafferem. Najednou jsem zjistil, že Peter zmizel. Našel jsem ho schovaného na chodbě, plakal. Dozvěděl se, že stojí přesně na tom místě, kde Mozart osobně dirigoval světovou premiéru Dona Giovanniho," vzpomínal Miloš Forman. Protože osvětlení bylo zajišťováno pomocí svíček, od kterých ostatně filmovému Amadeovi jednou chytlo peří na klobouku, natáčení museli být přítomni také hasiči.

Nejen hasiči však dohlíželi, rovněž tajná policie. Jeden z natáčecích dnů připadl na 4. červenec, tedy americký státní svátek Dne nezávislosti. Když se v divadle ozvala americká hymna a objevila americká vlajka, všichni povstali a tleskali. Tedy téměř všichni - několik osob si zmateně vyměňovalo nejisté pohledy. V tu chvíli bylo jasné, kdo patří k StB.

Představa režiséra-emigranta na domácí půdě vyvolávala samozřejmě nemalý rozruch, a Forman se musel zavázat, že se z vlastní iniciativy nesetká během pobytu s disidenty (k čemuž nakonec stejně došlo, a dokonce proběhla utajená beseda s posluchači FAMU).

Tajná policie se snažila na place i v soukromí. Před domy postávala neznámá auta, Formanovi vyměňovali opraváři hned několikrát telefon, a řidiči zaměstnaní produkcí museli členům štábu poradit, aby v automobilech, vybavených odposlechy, pokud možno nekomunikovali. Také se stravováním byl problém, a tak bylo československým pracovníkům střídavě dovolováno a zakazováno jíst spolu s americkým štábem.

Neznámí herci, žádné hvězdy

Čechoslováci byli ovšem nejen ve štábu (kameraman Ondříček, kostýmní návrhář Pištěk, architekt Černý, režisér Svitáček či muzikolog Zdeněk Mahler), ale rovněž mezi herci. Filmovým snímkem se tak k potěšení českého diváka mihla Jitka Molavcová, Hana Brejchová, Aťka Janoušková, Jiří Krytinář, Karel Fiala, Karel Effa či Pavel Nový.

Protože Forman nechtěl obsazovat do hlavních rolí slavné osobnosti, volil neznámé herce. Těžko si dnes představit, jak se na filmovém plátně směje coby Mozart Mick Jagger, Mel Gibson či Kenneth Branagh, kteří se rovněž o roli ucházeli.

Mozartovou manželkou byla původně Meg Tillyová, pozdější madame de Tourvel ve Formanově Valmontovi. Ke své smůle si v Praze zahrála fotbal s neznámými dětmi a poranila si nohu, byla tudíž narychlo přeobsazena Elizabeth Berridgeovou.

A konečně Salierim se mohl stát Walter Matthau, před nímž však režisér upřednostnil neznámého F. Murray Abrahama. Ten původně dorazil na konkurs úplně jiné postavy, když jej ale Forman uslyšel číst Salieriho text, hlavní role byla jeho.

Geniální snímek, řadící se po bok nejúspěšnějších filmů světové kinematografie, získal celých třináct nominací na Oscara, z nichž proměnil osm - z "našich" získal zlatou sošku kostýmní návrhář Theodor Pištěk, výtvarník Karel Černý a Miloš Forman za režii.

Amadeus měl premiéru v roce 1984 a o dva roky později jej překvapivě mohli spatřit také diváci v socialistickém Československu. Vzpomínám si, že po skončení promítání tehdy v kině vstali a tleskali úplně všichni…