• Nedávno jste se přesunul z pozice tiskového mluvčího Hnutí DUHA na podobnou pozici do spolku Milion chvilek. Mnoho let jste se pohyboval v ekologickém prostředí, a stejně tak je vám blízký občanský aktivismus. K čemu máte blíž? Jak se to vyvíjí v čase?

Je to přesně tak, jak jste naznačil, chodím po hranici mezi ekologickým, politickým a hlavně občanským. Jsou to světy, které mě provázejí většinu života. Je to i oblouk mého pracovně-životního příběhu, protože jsem začínal v měkkém disentu, v Nezávislém mírovém sdružení v roce 1988. Tedy moje první aktivita až do listopadu a pak v Občanském fóru do jara 1990 se týkala nápravy politickou cestou. Ekologicky jsem začal pracovat v roce 1991.

Dělal jsem spoustu různých kampaní a akcí, které se samozřejmě netýkaly jen úžeji ekologie, ale ekologická práce byla pro mě klíčová, je to moje životní poslání. Teď jsem zase blíž politice, v tomto smyslu jsem se obloukem vrátil ke svým počátkům.

• Máte unikátní a dlouhodobou zkušenost s působením v řadě environmentálních organizací, zároveň jste byl součástí environmentálního hnutí v České republice a jeho několikadesetileté existence. Jak teď, když končí delší etapa vašeho života a můžete se na ni podívat trošku s nadhledem, hodnotíte vývoj environmentálních organizací, environmentálního hnutí u nás i v souvislosti s nedávným třicátým výročím listopadu 1989? Jaké pocity to ve vás vyvolává?

Čekal jsem, že se mě zeptáte úplně osobně, protože to bezprostředně souvisí s důvody mého odchodu z ekologického prostředí. Když jsem do ekologických organizací a ekosociálního hnutí na začátku 90. let vstupoval, bylo součástí systémové změny. Dnes to tak není. To je hlavní důvod, proč jsem odešel. Chci být součástí podstatné systémové změny. Nejsem člověk, který by se spokojil s kosmetickými změnami a diskutoval s ministrem Richardem Brabcem donekonečna o nepatrných dílčích změnách. Ani kritický stav světa neodpovídá takovému přístupu!

Potřebujeme radikální proměnu. Hnutí DUHA, ve kterém jsem pracoval už v první polovině 90. let, nebo Greenpeace byly součástí takové snahy. Dnešní Hnutí DUHA, kde jsem strávil posledních sedm let, ani další tradiční ekologické organizace nejsou už součástí snahy o zásadní proměnu světa. Konformizovaly se. Není mi z toho ani z mého odchodu veselo. S ekologickými tématy však chci být spojený dál.

Typickou ukázkou přizpůsobení ekologických organizací je například marné vyjednávání s ministrem Richardem Brabcem. Je ve funkci šest let, je to nejdéle sloužící ministr životního prostředí po listopadu, a přitom výsledky jeho práce jsou mizivé. Je potřeba jej s tím konfrontovat, a ne s ním donekonečna marně vyjednávat.

Ekologické organizace stále víc spoléhají na lobbing. Ten přitom nepřináší výsledky. Lobbing je důležitou součástí celého vějíře aktivit k prosazení změn, ale přibylo jej vzhledem k ostatním důraznějším přístupům, které mizí ze scény. Spektrum kampaňových taktik bylo dřív mnohem pestřejší a vyrovnanější.

Co se však především změnilo, jsou politici sami. Proč spoléhat na lobbing, když po léta nenese žádné výsledky? K čemu vyjednávat s dnešními politiky, jimž jde o veřejný prospěch až na posledním místě? Každý, kdo zná základní strategii kampaní, ví, že když nestačí mírný prostředek, je třeba zvolit silnější. Na konci tohoto řetězce je občanská neposlušnost. Klepat na dveře Richarda Brabce a Andreje Babiše, když systematickou odpovědí je ignorance či výsměch, je nesmysl.

• Co se tedy stalo? Proměnily se ekologické organizace, lidé v nich nebo proběhla generační obměna a přišli lidé, kteří se začali profilovat víc lobbisticky a expertně? A dělo se to postupně, anebo se to změnilo za posledních pár let?

Především se postupně zhoršuje kvalita politické scény. Tento sesuv prosakuje všude, tradiční ekologické organizace nevyjímaje. I ty jsou celých třicet let obklopeny materialistickým, pragmatickým, technokratickým a opatrnickým českým vlivem. Ten sesuv je plíživý a nebezpečný proces. Bylo by potřeba jej víc reflektovat.

Jan Piňos | zdroj: Filip Jandourek/Tiscali.cz

Nastavoval jsem mu v Hnutí DUHA zrcadlo stále, ale připadal jsem si stále osamělejší. Za sedm let mé druhé práce v hnutí DUHA míra konformity a neochoty se vymezit důrazněji proti hroznému politickému stylu vzrostla. Souvisí to zřejmě s paradoxem, že zásadovější jsou u nás často lidé, kteří prošli listopadem 1989, než jejich mladší kolegové.

Být v podstatné názorové i akční opozici vůči systému samozřejmě vyžaduje ochotu a schopnost snášet trvalé nepohodlí. Nevím, nakolik jsou dnešní mladí lidé k tomu ochotni. Hnutí DUHA - a jistě nejen ono - se mění hodně tím, jak mládne.

• Ale vedle toho jsou přece další organizace...

Mluvím o Hnutí DUHA a tradičních ekologických organizacích, ne o Fridays for Future, to jsme někde úplně jinde! To je nádhera, ty obdivuji.

Odvaha pojmenovat věci pravým jménem

• Není to určitá dělba rolí nebo dělba práce? Zmiňujete starší organizace, které jsou konformnější, ale vedle toho jsou tady Limity jsme my, Extinction Rebellion nebo právě Fridays for Future. Nepřesunula se radikalita nebo důraz na přímé akce jenom do jiných organizací?

Asi máte pravdu, že to tak je. Za Fridays for Future jsem nesmírně vděčný. To, že takové hnutí existuje, roste a ovlivňuje celosvětově veřejnost, je pro mě nejlepší zpráva za 30 let mé veřejné práce. Moc si jich vážím, dávám to veřejně najevo a pomáhám jim. Jsou obdivuhodní nejenom svojí radikalitou, ale i úrovní práce. Jsou velice vyspělí. Kde jsme byli my v jejich věku?

Jejich úroveň práce s informacemi, vystupování, vnitřní komunikace, rozhodování – to vše je na vysoké úrovni. A hnutí Limity jsme my připravilo u nás půdu pro jejich příchod.

• A celkový obrázek je podle vás jaký? Přesto ve vás převažuje skepse, když jste ekologické prostředí opustil?

Převažuje ve mně především pocit z Hnutí DUHA. Bylo vnímané jako naše nejvlivnější ekologická organizace. Teď je těch proudů víc, a to je samozřejmě dobře, pestrost je dobrá v přírodě i společnosti.

Extinction Rebellion je totéž. Je báječné, že má někdo i u nás odvahu vystoupit se svým krajním názorem, a posouvat tak debatu a diskurz. Pokud ho nikdo nebude posouvat, budeme pořád u ministra Brabce, tedy v bodě nula. Bohužel tu existuje obava říkat věci tak, jak jsou, otevřeně, na rovinu, třeba fakta o destrukci klimatického systému Země a jejích dopadech.

Jan Piňos | zdroj: Filip Jandourek/Tiscali.cz

Je tu obava, že to je za hranou, což souvisí s celkovým komunikačním klimatem, s babišismem. Mlží se, skutečnost se ohýbá, až mizí za obzorem. Stále silnějším vlivem lidí z PR se vyrábějí Potěmkinovy vesnice. To mě hodně trápilo v mé práci tiskového mluvčího. Vůbec prvním krokem ke změně je odvaha říkat věci pravdivě tak, jak jsou. Pokud nemáme ani odvahu pojmenovat věci pravým jménem, jak bychom mohli vést účinná politická jednání nebo dokonce organizovat radikální protestní akce?

Ovšem i odvahy nazývat věci pravým jménem přibývá tím, jak se ekologická krize zhoršuje, nebezpečí se blíží a potřebná řešení nepřicházejí. Snad už tak konečně i starším ekologickým organizacím dochází, že reálný pohled a reálné přístupy jsou spíš na straně Fridays for Future a Extinction Rebellion.

• Někteří představitelé Hnutí DUHA hovoří o tom, že se jejich činnost navzájem doplňuje. Část organizací se soustředí na přímé akce, hnutí Limity jsme my je na ně vyloženě zaměřené, stejně tak Fridays for Future pořádá stávky, kdežto Hnutí DUHA jde víc expertní cestou. Podle vás to nefunguje - říct si 'my si víc pojedeme tohle, oni zase tohle a navzájem se to bude doplňovat'? Není to fungující mix?

Je to fungující mix, ale vznikl tím, že na scénu přišly a to prázdné místo vyplnily mladé radikální organizace. Je dobré, že celý prostor je vyplněn organizacemi od nejradikálnějších Extinction Rebellion až po Stranu zelených – obrazně od tmavozelené po světlezelenou. V tomto spektru má Hnutí DUHA své expertní a lobbistické místo a dává nově vznikajícím, radikálním organizacím kvalitní podklady. Co se týče vědomostí a práce s informacemi, je Hnutí DUHA obdivuhodné. Má opravdu vynikající vědomosti, za 30 let existence je tam uložen doslova poklad.

Etablované ekologické organizace jako Hnutí DUHA by se měly víc veřejně zastávat Fridays for Future, protože ve veřejné debatě jsou marginalizovaní nebo považovaní za extremisty, o Extinction Rebellion už ani nemluvě. Přihlásit se však u nás veřejně k Extinction Rebellion vyžaduje dost odvahy.

Konec mudrování a blížící se kolaps

• Jak jste zmínil, že pro vás vždycky byla důležitá systémová změna, něco jiného byla systémová změna v roce 1989 a něco jiného je teď. Často se mluví o systémové změně v souvislosti s klimatickou krizí, ale zároveň nejde jenom o klima a ekologii. Co pro vás dnes systémová změna znamená?

Je zjevné, že směr ovládání a materiálního růstu, po kterém se svět vyvíjí od osvícenství už 300 let, je neudržitelný. Každému jen trochu myslícímu a vnímajícímu člověku na planetě, který má aspoň elementární informace, vzdělání a citlivost vůči okolí, musí být jasné, že to takhle dál nejde. Toto vědomí naštěstí ve společnosti narůstá.

Za základ této krize, té neudržitelnosti považuji oddělení člověka od přírodního světa a touhu vše kontrolovat a ovládat. Oddělenost a ovládání musíme opustit, zcela překonat.

Systémová změna pro mě znamená hlubinnou proměnu ve vědomí a jednání lidí vyplývající z pochopení, že jsme součástí živé sítě, tkáně všeho života. Slovy indiánů: Cokoli učiníte Zemi, postihne také syny Země. Dnes jsme s destrukcí Země dospěli tak daleko, že tato moudrost je zjevná už i v západní civilizaci. Bez tohoto vědomí sociální a politické reformy uvíznou. Naroubovat nový, udržitelný způsob správy světa na starý, neudržitelný způsob myšlení, to k řešení nevede.

• To je myšlenková, mentální změna na úrovni každého jednotlivce, která je strašně neuchopitelná...

Je to ale zároveň nezbytné. Nevěřím, že je možné jen politické řešení, pokud se lidé sami nezmění. A stav světa tomu odpovídá. Situace je vážná a politická řešení nepřicházejí. Je jasné, že bez zásadní proměny to nepůjde. Naštěstí se však už děje. Postmaterialistů je podle západních průzkumů 20 až 30 procent. Samozřejmě jedna věc je odpověď v průzkumu veřejného mínění, a druhá je skutečné chování.

Průzkum kulturně kreativních lidí, který probíhal v USA a pak v Evropě již před 20 lety, přinesl optimistická čísla: Třicet procent lidí už tehdy nepovažovalo spotřebu za podstatnou životní hodnotu a hledalo jiné, nemateriální hodnoty.

Jan Piňos | zdroj: Filip Jandourek/Tiscali.cz

Jiná věc je, jestli tito postmaterialisté překročili rámec osobního života a k systémové změně. Mám na mysli třeba a hlavně decentralizaci. Výrobu, spotřebu, kulturní a společenský život i rozhodování je třeba vrátit do přirozených lidských měřítek. Globalizace přirozené prostředí života zničila přetržením vazeb k okolí, přírodě i lidem. Člověk bez vztahů ke svému reálnému lidskému i přírodnímu prostředí je ve světě ztracený.

Volební výsledky a stav politiky hodně souvisí s lidskou ztraceností, která narůstá navzdory internetu a dostupnosti informací. A ta ztracenost pak nahrává populistickým vůdcům.

• Jaké další věci nás od přirozeného světa vzdalují?

Třeba narůstající zbytečná složitost většiny věcí, které by mohly být jednoduché. Růst složitosti prostupuje vším, jsme jí obklíčeni a dušeni. V každodenním životě spotřebujeme kvanta energie na zápas s absurdními byrokratickými zátěžemi a zbytečnými, komplikujícími technickými inovacemi. Tento trend je doslova nekrofilní, směřuje proti životu. Vzdalování se od přirozeného světa je jeho příčinou i důsledkem.

Dalším důsledkem odpadnutí od přirozeného světa je sílící civilizační snaha vše v životě kontrolovat, pojistit, zabezpečit. Tento lichý směr vyhovuje jen byznysu, ne životu. Kolik naší energie zabírá boj s tímto stále víc komplikovaným světem!

Ale konec mudrování. Co je krize systému a jaká jsou řešení, to známe desítky let. Je nutné to začít rychle uskutečňovat. Je třeba jednat a nekecat.

Víme, jaká je globální ekologická stopa. Víme, kam trend směřuje, víme, že když se celý rozvojový svět vydá západní cestou spotřeby, budeme za chvilku potřebovat pět zeměkoulí. Je evidentní, že máme jen jednu. Každodenně jsme konfrontovaní s mnoha různými fakty jasně ukazujícími na blížící se kolaps. Bavit se v tuto chvíli o tom, jestli odstavíme elektrárnu Počerady za rok nebo za deset anebo nikdy, je absurdní. Namísto debat musíme konečně jednat, protože neplodnými debatami nad známými fakty jsme ztratili desítky let!

(Druhou část rozhovoru s Janem Piňosem přineseme v neděli 5. ledna)