Před španělským tribunálem stojí devět bývalých členů vedení Katalánska (autonomního regionu na severovýchodě země), další tři obvinění jsou souzeni na svobodě. Jde vesměs o bývalé členy katalánské vlády, včetně někdejší předsedkyně tamního parlamentu.

Soud s dvanácti zastánci katalánské nezávislosti na Španělsku není normální proces. A nic na tom nemění ani fakt, že se španělští politici snaží všechny přesvědčit o opaku a že jej tamní televize a většina ostatních médií označují za jeden z nejdůležitějších okamžiků pro španělskou demokracii.

Soud potrvá nejméně tři měsíce. Separatističtí lídři jsou obžalováni mimo jiné kvůli schválení zákonů regionálním parlamentem, které odporují španělské ústavě, kvůli uspořádání referenda o nezávislosti Katalánska a kvůli rezoluci o vyhlášení nezávislosti, kterou téhož roku koncem října přijal katalánský parlament. Za vzpouru jim hrozí 16 až 25 let vězení. Ti, kdo nesedí na lavici obžalovaných, jsou v zahraničí – jako třeba bývalý premiér Carles Puigdemont.

Byla to opravdu vzpoura?

Vzpoura je, ať už v kterékoliv zemi, organizovaný, násilný akt, který má svrhnout stávající pořádek. A o takovém násilí přece nebylo během měsíců příprav na katalánské referendum vidu ani slechu.

Volební účast na referendu 1. října 2017 činila 43 procent a pro odtržení Katalánska od Španělska se vyslovilo přes 90 procent hlasujících. Madrid označil referendum za ilegální a snažil se mu zabránit soudně i silou. Koncem října pak španělská vláda převzala vedení Katalánska, sesadila vládu a rozpustila parlament. Španělský ústavní soud 8. listopadu anuloval katalánskou rezoluci o nezávislosti, několik separatistických lídrů skončilo ve vazbě. V červnu 2018 pak složila přísahu nová katalánská vláda, čímž oficiálně po sedmi měsících skončila přímá správa centrální vlády nad touto autonomní oblastí. Evropská unie několikrát označila spor o Katalánsko za vnitřní záležitost Španělska s tím, že nezávislost regionu nikdo neuzná.

Je samozřejmě třeba přiznat, že separatisté asi opravdu zašli příliš daleko. Ale ve skutečnosti nešlo o klasickou vzpouru, nýbrž o politický akt. A politický akt vyžaduje politickou odpověď, nikoliv trestní stíhání.

Něčeho takového ale španělská politika prostě nebyla a není mocná. Ani tehdejší konzervativní vláda Mariana Rajoye, ani nynější vládnoucí socialisté pod Pedrem Sánchezem nemají odvahu zahájit skutečný dialog bez jakýchkoliv tabu. Justice (především pak zpolitizovaný nejvyšší soud) se tedy zdála být ideálním katem, který měl separatistické hydře utnout hlavu.

Výsledkem takového dialogu by přitom mohlo být například uspořádání referenda po vzájemné dohodě, jako tomu bylo třeba ve Skotsku nebo v kanadském Québecu.

Evropa mlčí a kouká jinam

Obhájci obžalovaných vesměs argumentují tím, že právo na sebeurčení je přece synonymem míru, nikoliv války. A jejich stoupenci je označují za politické vězně a za politický pokládají i vlastní proces. Vláda to ovšem odmítá a tvrdí, že obžalovaní porušili zákon a soudci postupují v mezích právního řádu. Ale je snad normální, že devět obžalovaných politiků tak dlouho sedí ve vazbě?

Evropa v době katalánské krize stále dokola opakovala starou písničku o tom, že jde o vnitřní záležitost Španělska, že respektuje suverenitu národních států, že je třeba dodržovat ústavu a podobně. Ale byla snad s tímto postojem stejně důsledná, když šlo o analogickou situaci v jiných částech světa? Proč kouká raději jinam, když má tento problém de facto přímo v obývaku?

Ignorováním snah některých evropských regionů o získání nezávislosti dává EU najevo, že jsou předem odsouzeny k zániku. Zjevně se totiž obává, že by se katalánským virem mohlo nakazit třeba Skotsko, Baskicko, Vlámsko, Korsika, Benátsko, Lombardie… a nedej bože snad i Frísko nebo Bavorsko.

Kdo si ale myslí, že tvrdé exemplární rozsudky oslabí hnutí za nezávislost, ten se velice mýlí. Opak bude pravdou. Jak známo ze starých bájí, jedna hlava se hydře utne, další dvě narostou...