• Jaké to je být v České republice v roce 2019 malým zemědělcem? Co to obnáší? Jaké jsou s tím spojené problémy?

Myslím, že to je především radost, protože bez toho by to člověk asi nechtěl dělat. Jsou dva základní typy zemědělců: ti, kteří to zdědili, a ti, kteří se pro to rozhodli. A mezi nimi je samozřejmě rozdíl. Ti, kteří se k tomu dostali po svých rodičích nebo prarodičích, kteří to zrestituovali, protože se před revolucí téměř nemohlo hospodařit, často čelí problémům dlouhodoběji, a ne vždycky se v tom cítí komfortně.

Roste však vlna lidí, kteří to dělají ze svého svobodného rozhodnutí, utíkají z velkých měst, což je třeba můj případ, a chtějí sami přispět k tomu, aby se venkov oživil. Abychom jedli jinak, pěstovali jinak a jinak do krajiny zasahovali.

• Jsou nějaké specifické problémy, kterým čelí malý zemědělec oproti velkému agropodniku?

Je tam asi stejný rozdíl jako mezi jakýmkoli malým a velkým podnikatelem. To je bohužel v Česku dlouhodobý problém. Na rozdíl třeba od německé nebo rakouské ekonomiky se u nás z hlediska vlády i historického vývoje hospodářství utváří na velkých koncernech, což ovlivňuje i podnikatelskou kulturu v této zemi. Z toho důvodu přístup na trh nebo do soutěže je pro menší subjekty trošku složitější, protože ve chvíli, kdy máte pravidla napsaná pro všechny stejně, kdy tam není základní preference pro menší nebo střední podniky, mají větší podniky tím pádem vždycky výhodu z rozsahu.

Pokud máte v zemědělství 500 nebo 1000 hektarů, nebo máte určitý podíl stálých zaměstnanců, můžete je vyčlenit na věci, které se týkají administrativy, jednání se státem či kontroly, což si u rodinných hospodářství dělá většinou člen rodiny sám a má z tohoto hlediska automatický hendikep. To souvisí s tím, že české zemědělství je opravdu jiné než skoro všude jinde v Evropě.

Hodně se podobáme Slovensku a východnímu Německu, ale jinak ten model je úplně jiný právě proto, že tam dominují spíš rodinné podniky. Díky tomu i přístup státu nebo veřejné moci, kontrolních orgánů k zemědělcům má trochu jiný charakter. Drobné zemědělce zastupují silné a uznávané svazy, které pomáhají s administrativou a nabízejí prvky sdílené ekonomiky – ať jsou to stroje, pracovníci na výpomoc nebo třeba společné sklady, školky, zpracovatelské provozy apod.

Na Západě, ale třeba i v Polsku nebo v Maďarsku jsou víceméně jednotné svazy pro celý zemědělský sektor, kdežto naše Agrární komora ČR, přestože je založena ze zákona spolu s Hospodářskou komorou ČR, fakticky zastupuje jenom velký agrokomplex, který je navíc silně politicky provázaný. Na druhou stranu máme více než deset zemědělských neziskovek, které zastupují určité segmenty trhu, a ty samozřejmě mají mnohem slabší postavení.

Třeba Asociace soukromého zemědělství ČR sice zastupuje třetinu zemědělských subjektů, přes 8 000 z celkových asi 28 000, ale při jednání s ministerstvy nebo v Poslanecké sněmovně je v pozici jakékoliv soukromoprávní organizace. To se diametrálně liší od situace, která je v Polsku, v Rakousku, v Německu, ve většině EU.

Naše historické dědictví se víceméně po roce 1989 zakonzervovalo nešťastným legislativním řešením Agrární komory ČR, která de facto nezastupuje všechny zemědělce, ale určitý velmi úzký segment, a obecně orientací českého hospodářství na dominující velké podniky, které mají politickou prioritizaci. Vidíme to v energetice, ve strojírenství, viděli jsme to ve chvíli, kdy se řešily investiční pobídky.

• Takže nevýhody, kterým čelí malí zemědělci, jsou na všech možných úrovních? Od jednání se státem, přes kupování techniky a vyjednávání odběru zemědělských produktů až po žádání o dotace?

Dalo by se říct, že to všechno tam patří. Uvedl jsem důvody historické a soudobé politické. K historickým důvodům je třeba uvést, že tady existovala víceméně nucená pseudodružstva, která vlastně žádnými družstvy nebyla. V současné době se tak i na soukromoprávní bázi tvoří velmi nesnadno spolupráce mezi jednotlivými subjekty, o veřejných stimulech ani nemluvě. A nízká míra spolupráce při odbytu, zpracování, sdílení techniky atd. znamená, že máme relativně zastaralý fond, že se tady proinvestovalo docela dost peněz ze zemědělských dotací na techniku, která není úplně rozumně využita.

To potom souvisí s tím, jak efektivně nakládáme s evropskými dotacemi, kde jsou na vině i samotní zemědělci. Nenaučili se 30 let po revoluci vytvořit silnější společenství. Je to však spojené i s tím, že zemědělců je málo, venkov se výrazně vylidňuje, jsme velmi industrializovaná země a v zemědělství je aktivní jen jedno procento populace.

• Kdyby zemědělci víc spolupracovali a vytvářeli společenství, tak by v současných podmínkách byli silnější?

Ano, určitě by byli silnější.

Tam suroviny a zpátky hotové výrobky

• A z hlediska státu: proč by měl chtít, aby byly spíš rodinné farmy a drobní zemědělci než velké agropodniky? Proč by to mělo stát zajímat?

Ano, to je samozřejmě důležitá otázka a je zvláštní, že to přichází až teď, že celých 30 let po revoluci, ať byl ministr zemědělství sociální demokrat, za ODS nebo za lidovou stranu, bylo to vždycky velmi podobné. Teď se o tom bavíme právě i díky tomu, že je velký tlak zevnitř Evropské unie, ale také kvůli tomu, že se mění klima, že je vidět dopad našeho hospodaření. Odpovědi nejsou jednoznačné. Jsou zaprvé ekonomické. Peníze, které do zemědělství v současné době putují, jsou určeny na rozvoj venkova, u zemědělců jsou výslovně určeny na podporu příjmů.

Podniky, které mají 500 až 1000 hektarů, kde je dle zaměření zhruba hranice ekonomické udržitelnosti, nepotřebují podporu příjmů, protože si příjem zajistí sami na trhu. K rozvoji venkova vůbec nepřispívá, když tam dominují velké podniky. Když máte na vesnici obrovský cukrovar, který stahuje lidi z širokého okolí, je to klíčový faktor pro zdejší zaměstnanost, ale když se pohne cena cukru a cukrovar na jednu sezonu omezí výrobu, což se firmě samozřejmě vyplatí, znamená to ohrožení nezaměstnaností pro celý mikroregion.

Pokud tam jsou jenom takové dominantní podniky, jsou místní lidé výrazně závislejší na vývoji globalizované ekonomiky. A u zemědělství platí to samé. Jakmile se pohnuly ceny masa kolem roku 2000, spousta větších podniků zrušila živočišnou výrobu a ze dne na den víceméně vyhodila tisíce lidí. Studie Světové banky z roku 2017 obsahuje výsledky 25 let trvajícího výzkumu dopadu Společné zemědělské politiky (SZP) na evropské regiony a věnuje se mj. velikosti podniků.

Tomáš Ignác Fénix | zdroj: René Volfík/Tiscali.cz

V evropských regionech, kde dominují podniky o výměře již nad 100 hektarů, rostou pomaleji mzdy a panuje zde vyšší ohrožení chudobou a nezaměstnaností. Vůbec to neprospívá hospodářskému růstu, protože podniky v regionu většinou nemají sídlo a přidanou hodnotu odvádějí někam ven. Takže ze socioekonomického pohledu je velmi nešťastné, pokud u nás má běžný podnik 1000 a víc hektarů a vedle toho na každém katastru příštipkaří jeden, dva, tři drobní soukromí zemědělci. Situace by měla být spíš opačná.

Podniků by mělo být více, pak můžou spolupracovat, nebo si budou konkurovat, obojí je pro region velmi potřebné. Ve chvíli, kdy tam máte jeden dominující podnik, není ani spolupráce, která není potřeba, takže se nevytváří určitý sociální kapitál, ani konkurence. Podniky tedy nerostou, neinovují. Z hlediska využití zemědělských technologií nebo zpracování jsme tak úplně na chvostu Evropské unie.

• Jaký to má vliv na naši potravinovou soběstačnost?

České ministerstvo zemědělství vždycky mluví o soběstačnosti, to je taková jeho mantra. Jsme přitom soběstační ve spoustě surovin, třeba v mase nebo v mléce, což si většina lidí nespojí, protože mléko a maso z velké části vyvážíme a zpátky dovážíme výrobky z nich. České mléko od českých chovatelů jde do Německa nebo do Rakouska, tam se z něj udělá jogurt nebo sýr a přiveze se to zase zpět. To samé maso. Často se vyváží živý skot, bourá se to a zpracovává venku a k nám se vozí potraviny s vyšší přidanou hodnotou.

To znamená, že peníze za potraviny často končí venku, protože u nás je systém tak nastavený, že velké podniky byly odjakživa zvyklé, že tady je velký zemědělský sektor a vedle něho velký potravinářský sektor. Ten nebyl schopný konkurovat kvalitou výrobkům ze sousedních států a ve chvíli, kdy velké zpracovatelské podniky zkrachovaly nebo už se nebyly schopny adaptovat, zemědělský sektor si našel odběratele a zpracovatele venku.

Normální reakce by byla, jako je v Belgii, Nizozemsku, v Lucembursku, kde se domluví sto chovatelů dobytka, postaví si společná jatka, zaplatí si vlastního řezníka, postaví si prodejnu nebo logistický sklad a dováží to v rámci regionu do všech obchodů. To se u nás téměř neděje. Bohužel obrovsky plýtváme potenciálem naší úrodné krajiny, když u nás neprobíhá finalizace výroby kvalitních potravin.

• A stát tedy podporuje spíš velké podniky, nebo žádnou pořádnou zemědělskou politiku nemá, případně se začíná probouzet? Jak popsat přístup státu v této oblasti?

Státem nastavená pravidla se přirozeně odrážejí v ekonomice. Situace je dnes taková, že ministerstvo zemědělství primárně zachovává status quo. Historický vývoj považuje za danost, za české a slovenské specifikum, které má zbytek EU respektovat.

Pokud dělník v Peugeotu platí ze svých daní příjem podniku, který má deset tisíc hektarů, považuje se to u nás za normální. Z toho samozřejmě plyne i nastavení jednotlivých podpor. Máme tady velmi vysoké podpory na jednotlivé projekty, ze kterých se dá postavit obrovská drůbežárna nebo bramborárna, přestože takové podniky už na Západě nejsou úplně běžné, nebo se tam jedná o společné, kooperativní projekty.

• Když stát podporuje status quo, znamená to, že podporuje stav, který vede...

Ke koncentraci.

• Ale na venkově to pak vede ke stagnaci a vylidňování, takže ve výsledku je to status quo, který venkov ničí, dalo by se říct.

Ano, v socioekonomických aspektech to vede k tomu, že se nemotivují mladí lidé, aby šli podnikat, protože na venkově není moc kde. Vlastníků je sice většinou mnoho, ale pachty jsou nastavené takovým způsobem, že pachtýř, uživatel, si s tím může dělat víceméně, co chce. A často sídlí v okresním nebo krajském městě, nemá k regionu vztah a řeší tuhle nešťastnou situaci tím, že si korumpuje místní politiky.

Starosta je potom v mysliveckém sdružení, anebo dostane sem tam nějakého daňka, protože velcí zemědělci samozřejmě mají i velký vliv na to, jakým způsobem se hospodaří v krajině se zvěří atd. Ovlivňují rozvoj celého extravilánu, takže očekávatelným výsledkem je stagnace těchto periferních oblastí.

Neblahé důsledky závislosti

• Kdyby vláda myslela vážně podporu a rozvoj venkova, musela by přehodnotit i zemědělskou politiku, aby malí zemědělci nebyli v tak znevýhodněné pozici?

Víceméně. Není to samozřejmě jediné samospasitelné řešení, existují na to nejrůznější nástroje, ale minimálně cesta tímto směrem by byla velmi důležitá právě proto, že venkovu to umožní osamostatnit se a nebýt tolik závislý na městských zaměstnavatelích. To je stávající realita, která má velmi neblahé politické důsledky, protože venkov oproti celkovému průměru chudne a politicky se radikalizuje.

A nejsou to jenom Sudety, je to i odjakživa česky mluvící venkov, na periferii roste frustrace. A tyto regiony samozřejmě reagují na sociální diskrepanci tím, že volí protestně či nevolí, případně se tam vytváří podhoubí pro alternativní pohledy na uspořádání společnosti, než je to liberálně-demokratické. Zkrátka Ortel vám vyprodá jakýkoli kulturák na venkově, i když by třeba v Praze takový úspěch neměl.

• A podle vás opravdu stát a vláda na venkov zapomněly a posledních 30 let se toho pro jeho rozvoj příliš neudělalo? Nemám teď na mysli jen problematiku zemědělství, ale vůbec socioekonomický rozměr a přístup státu k rozvoji venkova.

Venkov táhnou nahoru lidé, kteří tam žijí a kteří jsou ekonomicky a občansky aktivní. Pokud stát méně podporuje ekonomicky aktivní lidi na venkově, samozřejmě to tak může vypadat. Nechtěl bych říct, že vláda na venkov záměrně kašlala, ale vnímala tamější lidi spíše jako zaměstnance.

To znamená, že podporovala podniky, které na venkově podnikají, což vedlo k tomu, že lidé si často třeba práci, která není úplně dobře placená, udrželi. Místo toho, aby podniky, které z velké části jen těží z nízké sociální mobility lidí, omezila, dosadila jim do regionů konkurenci a podpořila lidi jako jednotlivce. To souvisí i s tím, jaká je úroveň vzdělávání na venkově, jaká je úroveň učňovského školství, což je víceméně venkovské, periferní školství, jaká je úroveň infrastruktury, jak se například investuje, nebo spíše neinvestuje do regionální železniční dopravy.

Tomáš Ignác Fénix | zdroj: René Volfík/Tiscali.cz

To všechno s tím souvisí. Česká společnost je hodně městská v tom smyslu, že vidí celek skrze metropole. Třeba polská nebo rakouská společnost nejsou zaostalejší, ale vnímají, že regiony jsou součástí celku. Člověk se nestydí za to, že pochází z vesnice nebo že na venkově žije a pracuje v manuálním, ať zemědělském nebo jiném povolání, které je od venkova neoddělitelné.

• Když se dostaneme k enviromentálnímu, ekologickému rozměru, dalo by se říct, že i pro udržitelný přístup ke krajině je lepší podporovat menší zemědělce, rodinné statky?

Do značné míry to tak platí, ale neznamená to, že když je podnik velký, musí se chovat automaticky environmentálně špatně, a když je podnik menší, že je to vždycky super biopodnik. Rozdíl je v konkrétním přístupu hospodáře k půdě a bohužel v Česku dosud neexistovala omezená výměra půdního bloku. To je jeden půdní celek, na kterém se pěstuje jedna plodina a který je také vymezen v tzv. systému LPIS, kde se jednotlivé půdní celky obhospodařují a kde je stát kontroluje, na základě čehož se pak vyplácejí dotace.

Můžete mít dvousethektarový blok kukuřice, řepky nebo pšenice, což má samozřejmě velký dopad na biodiverzitu, protože když máte jenom monokulturu, nenasytí to dostatečným způsobem opylovače, hmyz a další živočichy, kteří tam žijí. Souvisí to ještě s pesticidy, velkoplošné pěstování nemotivuje k preciznímu a omezenému užívání prostředků, které jsou jedovaté nejen pro "škůdce" či "plevel", ale pro všechno živé. A zároveň to má v případě některých plodin výrazný dopad třeba na zvěř, například řepka na srnčí zvěř, stejně tak velkoplošné kultury, například kukuřice, mají velmi silný vliv na sílící půdní erozi.

Takže velikost nikoli podniku, nýbrž pole je rozhodující pro environmentální dopad. V Rakousku máte osmnáctihektarový průměr podniku a u nás je kolem 130, 150 hektarů - podle toho, která se vezme statistika. Ale běžná farma je tisícihektarová nebo i větší. Na každé vesnici je jedno družstvo nebo jeden odštěpek bývalého státního statku a buď tam ještě někdo paběrkuje, anebo ne, a to je český standard.

A samozřejmě velké podniky si radši koupí větší stroj, aby to mohly obhospodařovat rychleji s méně lidmi, a tím pádem velké stroje jsou těžké a zhutňují půdu. Mají velký záběr, takže potřebují velké bloky, nevyplatí se jim to kouskovat, a protože nejsou nuceny k tomu, aby pěstovaly třeba deset různých plodin, když mají tisíc hektarů, pěstují plodiny tři nebo čtyři, a proto mají monokulturní celky.

• A tohle se doteď vůbec neřešilo, nebo to se začíná řešit teď?

Řeší se to v rámci tzv. zásad správné zemědělské praxe, DZES se to jmenuje, ale velmi mírně. Evropská unie to ve stávajícím období (2014-2020) do určité míry zpřísnila, říká se tomu greening. Musíte mít určitý podíl udržitelnějšího hospodaření a navýšit počet plodin. Na druhou stranu rotace plodin se u nás uplatňuje velmi omezeně.

Vychází to i z toho, že půda velkých podniků není z velké části jejich. A když nehospodaříte na vlastním, tak k pozemku, k půdě máte trochu jiný vztah, než když jste to zdědil, anebo když jste si to koupil za těžce vydělané peníze v současné době na trhu, kdy ceny půdy velmi rostou.

Určitě by krajině prospělo, pokud by se lépe dodržovala i stávající pravidla, popř. další zúčastnění, jako třeba obce, aktivněji zasahovali do způsobu hospodaření. Ale to úplně základní: velikost monokulturního bloku, členění krajiny, volně rostoucí zeleň, zhutnění půdy a podíl organické hmoty v půdě a s tím spojená její snížená retenční schopnost, to se dosud neřešilo. A je to v současné době obrovský problém, protože to souvisí jak se suchem, tak s úbytkem druhů, s čistotou vody a dalšími věcmi, které pocítí všichni. Nejen zemědělci, ale hlavně spotřebitelé.

Boj proti suchu za cenu sebeomezení

• Když jste zmínil sucho: je vůbec možné s ním na úrovni jednotlivého zemědělce něco dělat, nebo je to spíš tak, že dokud se nezmění přístup státu a nebude uvažovat o krajině jako celku, zemědělec to časem může zabalit?

To je jako s klimatickou změnou nebo jakýmkoli globálním problémem. Vždycky hraje roli, co udělá člověk sám. Vlastní ekologická stopa se počítá. Vidíme to teď ve Švédsku, jak si ji všichni úzkostlivě měří, až nikdo nakonec nebude létat. Jak silné tohle sociální hnutí bude, samozřejmě potom bude mít dopad i na politiku a naopak, ale politika pro to tvoří podmínky.

Ve stávající situaci, když by konkrétní zemědělec chtěl bojovat proti suchu, je to jenom za cenu sebeomezení a za nižší dotace. Protože prakticky, když máte pole a na něm je remízek, který je v místě sníženiny, kde se sbíhá voda a kořenový systém ji lépe drží, je zde také méně kultivovaný terén, krytý terén, který se neohřeje a nevysychá tak rychle a vodu lépe zadržuje, tak musíte remízek v LPISu vyříznout. Nedostanete na to peníze, a když se dělají polní práce, musíte ho objíždět, přiděláte si práci a snížíte výnos.

Je to náročnější postup. Jde to, všichni dneska můžou dělat přírodě prospěšná opatření, ale nedostanou za to často peníze. Existují agroenvironmentální, proklimatická opatření, která jsou velmi přísně specifikovaná a která i v současné době můžete dělat. Velký blok pole můžete předělit, udělat "nudli", na které vysejete květnaté rostliny tak, aby přitahovaly opylovače, protože biopás většinou kvete postupně, takže opylovač tam má krmení od dubna až do října.

Tomáš Ignác Fénix | zdroj: René Volfík/Tiscali.cz

To většinou u monokultury nemá, protože ta kvete relativně krátce, a pak už se tam většinou jiná plodina nedává. Protože se květnaté pásy sekají jen minimálně, slouží také jako zázemí pro hnízdění ptáků, drobných savců, hmyzu atd. Biopásy dnes zemědělci dělat můžou, jen je s tím zbytečně přísná administrativa.

Jsou zemědělci, kteří to dělají z nadšení. Často je potom stát šikanuje, že biopás je o procento větší nebo menší, a pak jim seberou celou dotaci. Tato nadstandardní opatření se využívají velmi málo a není u nich vůbec žádná povinná minimální výměra. Úplně by pomohlo, kdyby se zavedla povinně volitelně: z těchto opatření si vyberte, které chcete, můžete udělat třeba sníženinu v terénu, obnovit cestu, větrolam apod., bude to povinné na určitém podílu obhospodařované plochy a zemědělec dostane kompenzaci za zřízení této veřejné služby.

• Teď mluvíme o úrovni ministerstva zemědělství?

Pokud jde o zemědělské dotace, veškerá zemědělská politika je spojená se zemědělskými dotacemi. Dostáváte peníze na to, že a jak hospodaříte. V drtivé většině jsou z Evropské unie. Každý národní stát může mít ještě doplňkové. Je to relativně malý okruh a musí se to vždy s komisí vyjednat, které jsou přípustné, aby se nezasahovalo do zásad SZP a do zásad společného trhu.

Výše uvedená agroenvironmentálně-klimatická opatření vycházejí ze SZP, jsou ovšem dobrovolná. Stát je musí do určité míry nabídnout a český stát je i nabízí, ale podmínky jejich čerpání a kontroly vycházejí z naší vlastní implementace, takže jsou často přísnější než v jiných členských státech.

• Když se mluví o boji se suchem a jakým způsobem se v tom angažuje stát a vláda, dalo by se říct, že tam dobrá vůle je, ale schází důslednost?

To není jenom otázka dobré vůle. Tam je spousta postupů, které jsou v rozporu s vlastními cíli, a pak jsou náznaky toho, že by se to mohlo dělat lépe, často ne úplně dotažené do konce. Tak například přestože zemědělské hospodaření do určité míry ovlivňuje míru sucha, zesiluje ho. Když to řeknu natvrdo, zemědělci si za sucho částečně můžou sami, přesto byli za sucho kompenzováni a vůbec se neřešilo, jestli k tomu přispěli více, či méně.

Řešilo se jenom to, do jaké míry byli suchem postiženi, a protože národní odškodnění ze strany členského státu může být jen v případě škody nad třicet procent výnosů, ti, kteří hospodařili lépe, dělali opatření proti suchu a měli menší škody, odškodnění nedostali, a ti, kteří na to úplně kašlali a krajinu ruinovali, ho dostali, což je úplně absurdní situace.

To je stejné, jako když u nás byly povodně. Ti, co se pojistili, dostali vyplaceno pojistné od pojišťovny, a ti, co se nepojistili, byli odškodněni státem. Přispíváte k vlastní škodě, nic pro to neděláte a dostanete od daňových poplatníků záplatu. A proti tomu ti, kteří se snaží, často ostrouhají.

• A nebylo by administrativně i obecně velmi složité dokazovat a posuzovat, kdo se jak snažil, kdo dělal jaká opatření?

Dobrá, bral bych to jako mimořádné opatření. Tenhle rok jsme udělali věc, která není mravně úplně v pořádku, ale administrativa by byla složitá. Příští rok však budou platit tato pravidla, všichni je budete dodržovat, a když se situace bude opakovat, sucho nebo jakýkoli změnou klimatu ovlivněný vývoj počasí bude mít takový a takový ekonomický dopad, budeme to už hodnotit přísněji, ale to se bohužel nestalo.

To, co se stalo, v tom musím ministerstvo zemědělství pochválit: sice se ještě pořád neschválila protierozní vyhláška, což je velmi důležitý dokument, jak postupovat konkrétním způsobem proti erozi, změnila se však nařízení vlády stanovující DZES, o kterých jsme mluvili, a stanovilo se, že na erozně ohrožených půdách, které jsou zaznamenané v rámci systému LPIS, je stanovena maximální výměra půdního bloku 30 hektarů. To je velmi důležitý krok, který tady měl být samozřejmě už před dvaceti lety, ale zaplaťpánbůh za něj.

Agrární komora ČR zjistila až pozdě, že se něco takového děje. Stalo se to velmi spontánně, a je to dobře. Problém ale je, že i 30 hektarů je u některých plodin hodně, byť často je to třeba ze 150 hektarů velmi dobrý posun. Bohužel se to týká jen silně a středně erozně ohrožených půd. Ovšem velikost bloku nemá vliv jenom na sucho a erozi, ale právě i na biodiverzitu, na retenční schopnost půdy atd.

(Druhou část rozhovoru s Tomášem Ignácem Fénixem přineseme v pátek)