Meteorologové prohlásili loňský rok za nejteplejší v historii. Čeští zemědělci by byli určitě ti poslední, kdo by se snažil tento fakt vyvracet. Extrémní sucha způsobila také extrémní pokles produkce.

Brambor bylo o čtvrtinu méně než o rok dříve. České zelí muselo podražit o 80 procent. A česká jablka kvůli suchu nevyrostla do takové velikosti, aby splňovala přísné obchodní normy, takže místo na prodejní pulty putovala do rakouských džusů.

Celková škoda kvůli nepříznivému počasí se vyšplhala až na tři miliardy korun. Ministr zemědělství Martin Jurečka nabídl zemědělcům jako kompenzaci 600 milionů, víc prý dát nemůže. Jenže ani úhrada ztrát v plné výši by nevyřešila dlouhodobý úpadek českého zemědělství. 

Táhlý pád do pekel

I když více než polovinu českého území zabírá zemědělská půda, nedokážeme vyprodukovat dostatek potravin, abychom nebyli závislí na jejich dovozu.

Paradoxně to platí i v případě typicky českých komodit jako ovoce (z mírného podnebí), brambory či vejce. Dvě třetiny zeleniny na našich prodejních pultech pocházejí ze zahraničí. Dlouhodobý pokles produkce zažívá Česko také v živočišné výrobě. Polovinu prasat, která putují na naše talíře, musíme dovážet ze zahraničí.

Výroba masa u nás dlouhodobě klesá | zdroj: ČSÚ/Tiscali.cz

Klesající výroba jde ruku v ruce i s klesajícím počtem zaměstnanců. V současné době pracuje v zemědělství přibližně 141 tisíc osob, tedy 2,9 procenta českých pracujících. V roce 1994 to byl přitom dvojnásobek.

Milovníci starých pořádků argumentují, že před sametovou revolucí bylo české zemědělství v lepší kondici a mají pravdu minimálně v tom, že jsme byli potravinově soběstační. Jenže na prodejních pultech toho k dostání příliš nebylo. Když se začátkem 90. let zvedla koupěschopnost českého obyvatelstva, nedokázala naše výroba uspokojit vyšší poptávku.

Zásadním zlomem ale byl vstup na otevřený evropský trh v roce 2004 při vstupu do EU. Čeští zemědělci se ocitli tváří tvář konkurenci levných potravin, které doslova zaplavily Česko. Obchody začaly tlačit výkupní ceny na hranici únosnosti a spotřebitelé, kteří se ohlížejí spíš na cenu než zemi původu, poslaly české zemědělce do problémů. V současné době hrozí krach každé druhé zemědělské firmě.

Šalba dotační politiky

Existují ale i oblasti, kde si soběstačnost zachováváme. Pěstování obilí nebo cukrovky sice výrazně pokleslo, ale pořád dokáže uspokojit českou poptávku. Pětinu hovězího dokonce vyvážíme. A v případě řepky olejné, která zabírá celou šestinu osevních ploch, můžeme mluvit o skutečné nadprodukci.

Řepka olejná doslova kraluje českému zemědělství | zdroj: ČSÚ/Tiscali.cz

Právě řepka dokonale vykresluje současný stav českého zemědělství. Řepka je bezkonkurenčně nejvýnosnější plodinou pro české zemědělce, což se projevuje i žlutými lány, které se staly neoddělitelnou součástí české krajiny. Co na tom, že potravinový přínos řepky je minimální. Její pěstování jako biopaliva štědře dotuje EU a zajišťuje tak českým zemědělcům největší zisky.

Právě dotační politika uměle křiví tržní prostředí, ale na první pohled se zdá, že si čeští zemědělci nemají na co stěžovat. Unie českých zemědělců ročně rozdělí na dotacích částku kolem 30 miliard korun. Jiné země jako Francie nebo Polsko sice přijímají z unijní pokladny větší částky než my, navzdory tomu, že náš podíl v zemědělství EU činí pouhé jedno procento, patříme do skupiny lépe dotovaných států.

Jenže dotace mají svou odvrácenou tvář. Jaký je vliv dotačního programu na ochranu vlastní produkce, je vidět právě na zmíněných Francii a Polsku, které jsou plně soběstačné v hlavních komoditách (kromě vína).

Dotace ale kromě toho, že zvýhodňují některé evropské země před jinými, nijak nestimulují pěstování potravin. Právě naopak. Zemědělec dnes paradoxně vydělá víc, spíš když nic nepěstuje. 

Mléko dojíme, mléčné výrobky dovážíme

Dalším kazem na českém zemědělství je i nechuť do vlastní výroby. I když vyprodukujeme dost mléka, abychom ho vyváželi za hranice, zase ho pak nakupujeme ve zpracované podobě. 

Konečný výrobek z dovozu je totiž mnohem levnější než kolik by stál z tuzemské produkce. Česko to staví do pozice země, která vytváří pouze základní komodity. Jenže tady je globální konkurence ještě větší než v případě hotových výrobků a produkce ještě více podléhá výkyvům trhu. A každé sucho může mít pro celý sektor likvidační účinek.

Našemu zemědělství příliš nepomáhá oddělení jednotlivých výrob tak typické pro české farmy. "Předseda si potom sedne a ekonom mu dá výsledek jednotlivých výrob. A když vám tři roky po sobě nevychází prasata, tak je škrtnete, to je logické," tvrdí ředitel Svazu chovatelů prasat Jan Stibal. Vysvětluje tak způsob, proč se dřívější široký záběr našeho zemědělství zužuje jen na výnosné komodity, například řepku.

Řešení z ministerstva? Další dotace

Problém potravinové soběstačnosti nebudí v rámci otevřeného evropského trhu dojem ožehavého problému. Jenže v případě náhlé katastrofy, při nevyzpytatelném vývoji globální situace, či rozpadu EU a zavedení cla, se dovoz potravin výrazně prodražil.

Ministerstvo zemědělství přišlo s návrhem řešení naší nesoběstačnosti v rámci akčního plánu na podporu ekologického zemědělství. Jeho hlavním účelem je přesvědčit české spotřebitele, aby přednostně kupovali české potraviny. Podobný program funguje i v Rakousku, kde se v obchodech prodá 90 procent jejich produkce.

Český plán počítá s financováním této propagace prostřednictvím desetimilionových dotací. Paradoxně bychom řešili problém, na kterém se jedny dotace podílejí, dotováním jeho řešení.

Můžeme jen doufat, že výsledkem by nebyla pouze další dotační závislost. V takovém případě by bylo lepší zainvestovat do kuchařky s názvem: Vaříme s řepkou.