"Jednoduše se chceme vrátit k tomu, k čemu jsme se dříve hlásili. K umírněnému islámu, otevřenému světu a všem náboženstvím. Sedmdesát procent saúdských občanů je mladší třiceti let a my nehodláme strávit třicet let našeho života bojem s extrémistickými myšlenkami. Zničíme je teď a jednou provždy," nechal se v úterý 24. října slyšet faktický vládce největší ropné velmoci a zároveň země, kde se nachází nejsvětější místa islámu.

V rozhovoru pro britský deník The Guardian posléze doplnil: "To, co se stalo v posledních třiceti letech, nemá se Saúdskou Arábií nic společného. Nemá to nic společného s Blízkým východem. Po Íránské revoluci z roku 1979 chtěli někteří lidé v různých zemích íránský model zkopírovat – a jednou z nich byla Saudská Arábie. Nevěděli jsme, jak s tím naložit. A problém se rozšířil po celém světě. Teď je na čase se s tím vypořádat."

Očista islámu

Interpretace historie radikálního islámu v podání Mohameda bin Salmána je samozřejmě pokroucená. Následník trůnu z jeho vytvoření fakticky obvinil nenáviděný Írán a taktně opomněl zmínit, že samotné počátky saúdského státu jsou spojeny s hnutím známým jako salafismus nebo wahhábismus. To svoje jméno získalo podle duchovního Muhammada ibn Abd al-Wahhába, který před více než dvěma stoletími spojil svoje poslání "očistit" islám s osobou zakladatele dosud vládnoucí královské dynastie Muhammada ibn Sa‘úda.

Sa‘úd započal svůj mocenský vzestup útokem na ostatní náboženské tradice a tolerantnější okolní vládce s Wahhábovým posvěcením, přičemž se ve jménu džihádu za očištění islámu dopouštěl hlavně likvidace jiných muslimských tradic, od lidové zbožnosti, až po potlačování šíitské větve islámu.

Zatímco v osvícenské Evropě se prosazovalo oddělení církve od státu, saúdská dynastie rostla právě díky spojení s extrémními kleriky.

Wahhábismus jako vůbec nejradikálnější verze islámu tedy ze Saúdské Arábie pochází a saúdská královská rodina ho také vždycky pomáhala šířit – ve svých počátcích mečem při dobývání Arabského poloostrova, ve 20. století pak hlavně petrodolary, za které stavěla mešity a školy a vysílala kleriky po celém islámském světě.

Jen díky těmto petrodolarům se mohl wahhábismus během několika desítek let proměnit z okrajového pouštního "úletu" v ideologii se skutečně globálním vlivem, která inspirovala teroristické skupiny od Al-Kájdy po samozvaný Islámský stát.

Wahhábismus v DNA

Princ Mohamed přesto nemluví úplně z cesty. Ačkoli má absolutistická Saúdská Arábie přímo ve svém genetickém kódu vepsáno spojení s wahhábismem, s otevíráním se země Západu od konce 40. let minulého století přeci jen přišlo krátké období uvolnění striktní náboženské kontroly.

Princ Mohamed bin Salmán | zdroj: Profimedia

Jen ho neukončila Íránská revoluce, ale jiná událost ze zmíněného roku 1979: útok na Velkou mešitu v samotném svatém městě Mekka, při němž skupina islámských radikálů po dva týdny držela v zajetí stovky poutníků. Záminkou pro jejich čin bylo obvinění saúdské královské rodiny z morálního úpadku a opuštění striktních pravidel státního náboženství.

Po osvobození mešity a veřejné popravě přeživších teroristů reagoval tehdejší král Cháled fakticky splněním jejich požadavků. Zakázal "ničivé" západní vymoženosti, jako byly do té doby přijatelné koncerty, kina a divadla. Vykázal ženy z televizních obrazovek, ze stránek časopisů a novin a výrazně rozšířil pravomoci náboženské policie. Do vězení zamířili představitelé méně striktních výkladů islámu včetně těch, kteří poukazovali na možnou kompatibilitu s demokracií.

Dá se předpokládat, že si korunní princ pod návratem k "umírněnému" islámu představuje právě navázání na toto krátké období před rokem 1979. Nasvědčovaly by tomu kroky uskutečněné už pod jeho vlivem, jmenovitě opětovné přistřižení křídel náboženské policie a před pár týdny oznámené svolení ženám řídit auto od poloviny příštího roku.

Určité uvolňování pravidel je cítit i na nižší úrovni: v Saúdské Arábii se letos poprvé uskutečnil hudební koncert, v Džiddě proběhl Comic-Con, mluví se o otevření prvního kina a vláda má v úmyslu investovat miliardy do zábavních komplexů.

Zatím se zdá, že chce nový saúdskoarabský vládce svým mimořádně mladým obyvatelům především poskytnout větší svobodu se bavit po západním způsobu bez vyhlídky na brutální tresty. Zároveň je možné, že se princ Mohamed inspiruje okolními monarchiemi v tolerantnějším přístupu k jiným náboženstvím.

Zatímco v Saúdské Arábii mají dodnes všichni "nevěřící" teoreticky zakázáno vykonávat své rituály i v soukromí, ve státech jako Katar či Spojené arabské emiráty běžně existují kostely, ač se obvykle musí obejít bez vnějších symbolů a jakékoli šíření jiné víry mezi muslimy je přísně zakázáno.

Jde tedy o kombinaci o něco příznivější tváře saúdského režimu dovnitř i navenek, což by mělo pomoci udržet podporu nastupující generace současným elitám a zároveň přilákat váhavé západní investory, jak o to princ Mohamed usiluje v rámci ambiciózní Vize 2030, podle níž by se měla na ropu orientovaná saúdská ekonomika modernizovat a diverzifikovat.

Součástí téže strategie na přilákání zahraničního kapitálu by měla být i částečná privatizace některých saúdských společností a futuristické projekty, jakým je na stejné úterní konferenci představené "megaměsto" NEOM propojující Saúdskou Arábii s Jordánskem a Egyptem.

Bezpochyby se však nedá očekávat, že by příklon k "umírněnému islámu" v podání saúdského korunního prince znamenal ukončení staletých vazeb státu a (wahhábistické) církve. Islám jistě nadále zůstane státním náboženstvím, jehož snad o něco méně radikálního výkladu budou autority využívat k vynucování poslušnosti vůči režimu mezi svými obyvateli.

Zatýkání i těch nejjemnějších kritiků režimu mnohdy pod náboženskou záminkou nebo pokračující brutální potlačování šíitské menšiny nasvědčují, že základní podstata saúdskoarabského teokratického absolutismu se ani v dobách mladého korunního prince a budoucího panovníka zásadně nezmění.