Tři měsíce uplynuly od zahájení blokády malého ropného emirátu Katar skupinou arabských států v čele se Saúdskou Arábií. A ani po třech měsících nejsou obě strany o mnoho blíž vyřešení vzájemného sporu. Platí to přesto, že se minulý týden Donald Trump pokusil zasáhnout do katarské krize autoritou amerického prezidenta.

Trump si od svého angažmá sliboval nemalé výsledky. "Myslím, že se nám hodně rychle podaří dosáhnout dohody," tvrdil ještě ve čtvrtek novinářům po boku kuvajtského emíra Sabaha Ahmada Džábira Sabaha.

Krátkou dobu se zdálo, že by jeho snaha nemusela vyjít zcela naprázdno. V sobotu média informovala, že se díky naléhání amerického prezidenta podařilo přimět katarského emíra Tamima bin Hamad Sáního a nového saúdského korunního prince Muhammada bin Salmána alespoň k telefonické konverzaci. Během ní měla zaznít dohoda na přímých jednání prostřednictvím zvlášť jmenovaných vyjednavačů.

Během několika hodin však byla veškerá dobrá vůle zapomenuta, Saúdská Arábie oznámila ukončení dialogu a obě strany se vrátily k vyostřené rétorice plné vzájemných útoků. Důvod? Spor o to, kdo zavolal komu a jestli vyslání mírových emisarů navrhl katarský emír nebo saúdský princ. Ani jedna strana neměla zájem na tom, aby se o ní říkalo, že udělala vstřícný krok - a že tedy tím pádem projevila vůči svému nepříteli slabost.

Spor trvá navzdory snaze zprostředkovatelů

Nutno říct, že se Donald Trump pouze přidal k rozšiřujícímu se seznamu světových politiků, pokoušejících se znepřátelené sousedy usmířit. Právě zmíněný kuvajtský emír Sabah figuruje v roli zprostředkovatele od samotného začátku, kdy se jeho země nepřipojila k partnerům z Rady pro spolupráci arabských států v Zálivu (GCC) a místo toho vyhlásila neutralitu.

Sehrát podobnou úlohu nabízel i marocký král nebo ruský prezident Vladimír Putin. A ze strany Spojených států vyvíjel už v létě nemalou aktivitu ministr zahraničí Rex Tillerson, který postupně navštívil klíčové státy v regionu. Ve všech případech bez výsledku. Místo toho prakticky na všech myslitelných frontách s výjimkou fyzického bojiště pokračuje spor mezi saúdskoarabským obrem a zdánlivým katarským trpaslíkem, který navzdory zanedbatelné, asi dvou a půl milionové populaci disponuje nemalým vlivem a masivními finančními rezervami.

Nejvíce viditelnou je samozřejmě fronta ekonomická, kde jsou zatím výsledky konfliktu zřejmé: nejvíc na ně doplácí menší Katar. Saúdská Arábie mu jako jediný soused neprodyšně uzavřela pozemní hranici, přerušila dodávky potravin a spolu se svými spojenci zablokovala vzdušný prostor. Potraviny důsledkem toho zdražují, Qatar Airwaves se prudce propadá počet pasažérů a zvyšují se náklady kvůli nutnosti složitě oblétávat znepřátelené země. Pro Katar významný turistický průmysl blokádou trpí a mezinárodní instituce očekávají, že ekonomika jako taková výrazně zpomalí. Nedůvěra už se projevila snížením ratingu.

Bojuje se i na poli propagandy

Neméně důležitý boj se odehrává na poli propagandy, kde se obě strany pokoušejí na maximum využít státní a na stát napojená média ke vzájemnému očernění - především v očích arabské veřejnosti. Saúdská Arábie spolu se Spojenými arabskými emiráty a Egyptem je využívají k vyobrazení Kataru jako základny teroristů, podporující organizace typu Hamas, Muslimské bratrstvo a dokonce přímo Islámský stát.

Ovšem ani malý emirát na této frontě nezahálí - má ostatně k dispozici mimořádně vlivnou televizi Al-Džazíra, jež se po zahájení blokády víc než kdy dřív zaměřuje na chování diktátorských režimů v Saúdské Arábii a ve Spojených arabských emirátech vůči novinářům, ženám nebo menšinovým šíitům. A zajímavou propagandistickou zbraní se staly muslimské svátky. Katarská média naléhavě upozorňovala na zahájení blokády a přerušení dodávek potravin v době ramadánu, aby se následně zabývala znemožněním příchodu katarských poutníků do Mekky kvůli zavřené pozemní hranici i zablokovanému leteckému spojení. Ve stejnou dobu se začaly objevovat zprávy o nepřátelském chování vůči těm katarským poutníkům, kteří už v Mekce byli.

Negativní odezva přiměla saúdskou stranu dočasně otevřít hranici alespoň pro poutníky a král Salmán pro jejich přepravu dokonce najal soukromé letadlo. Reputaci jeho země to v očích islámského světa přesto poškodilo a stejně jako v minulosti posílilo hlasy volající po mezinárodním dohledu nad svatými místy islámu, nad nimiž dosud Saúdská Arábie vykonává neomezenou kontrolu.

Kromě širšího boje o mediální obraz především v islámském světě nakonec obě strany soupeří o přízeň jednotlivých větších i menších států, jejichž podpora může hrát v dlouhodobém konfliktu rozhodující roli. Zatímco Saúdská Arábie a její spojenci chtějí Katar maximálně politicky i ekonomicky izolovat, emirát se pokouší co největší množství zemí alespoň přesvědčit k neutralitě, když už kvůli své (ne)velikosti zpravidla nemůže počítat s otevřenou podporou.

Překvapivě se mu to zatím celkem daří. Přímo k blokádě se přidalo několik severoafrických zemí, pár dalších přerušilo či omezilo diplomatické vztahy, skutečně významné státy ale na saúdskou stranu nespěchají. K tvrdšímu postupu vůči Kataru se nepodařilo přesvědčit Spojené státy, které se omezily na diplomatické úsilí a prezident Trump si ve vlastních výrocích o situaci odporuje, ani Rusko, přestože se obě velmoci Saúdská Arábie pokouší zlákat masivními zakázkami na nákupy zbraní.

Konflikt se možná potáhne ještě léta

V arabském světě pak zabolí, že i Maroko, které je tradičním saúdským spojencem a král ropné monarchie v něm každoročně tráví prázdniny, vyhlásilo neutralitu a nabídlo se jako zprostředkovatel. Stejný postoj deklarovalo Tunisko a Alžírsko. Ani jedna země to přirozeně nedělá z dobré vůle - katarští stejně jako saudští diplomaté už tři měsíce usilovně cestují po širším regionu a slibují miliardové investice výměnou za podporu. Katar se kromě toho může spolehnout na dlouho budovanou síť vztahů s islamistickými stranami, jako je vládní Strana spravedlnosti a rozvoje (PJD) v Maroku a Hnutí obnovy (Ennahda) v Tunisku.

Vzhledem k neschopnosti saúdské koalice zahnat Katar skutečně do kouta a zároveň oboustranné neochotě ustoupit a zahájit cestu k produktivnímu dialogu, se nedá předpokládat, že by v dohledné době mohla krize v Perském zálivu skončit. Saúdská Arábie očividně přecenila své síly a vliv u vlastních spojenců, rozpoutala však takové vášně, že si nemůže dovolit ztratit tvář. Je proto možné, že se studený konflikt potáhne ještě léta.

Radovat se z toho může snad jedině úhlavní saúdský nepřítel Írán, který se rychle s Katarem sbližuje. V již zmíněném období ramadánu se Írán v celém islámském světě blýskl svou ochotou okamžitě nahradit výpadky v dodávkách potravin. Pro zasažené Qatar Airwaves také zcela zpřístupnil svůj letecký prostor. V posledních týdnech se obě země dohodly na obnovení oficiálních diplomatických vztahů přerušených v souvislosti s loňským útokem davu na saúdskou ambasádu v Teheránu.

Paradoxně přílišná tolerance vůči šíitské velmoci přitom byla jedním z nevyřčených důvodů, proč se Saúdská Arábie v červnu rozhodla Katar "potrestat" a blokádou dotlačit k diplomatické kapitulaci. V tomto úsilí už nyní přímo kolosálně neuspěla.