Vlasta Pittnerová, polozapomenutá spisovatelka Žďárských hor

MAGAZÍN - Magazín autor: Helena Kalendová

Autorku vesnických románů Vlastu Pittnerovou, "literární objevitelku Žďárských hor" a alter ego o generaci mladší a známější Vlasty Javořické, dodnes oceňují etnografové za plastické popisy života na vsi i ve městě. V osobním životě si však mnoho radosti neužila.

Vlasta Pittnerová

Vlasta Pittnerová , zdroj: Wikipedia.cz

Vlasta Pittnerová (celým jménem Vlastimila Jenovéfa Karolina Pittnerová, 1858-1926) se narodila na Vysočině v Polné 1. ledna 1858. Neplánované desáté dítko s celoživotními zdravotními problémy přišlo na svět v rodině starosty, knihkupce a obrozence Antonína Pittnera. Dům na dnešním Sezimově náměstí navštěvoval ve své době nejeden vlastenec od Karla Havlíčka Borovského přes Friče, Tyla, Palackého po manžele Němcovy. Paní Božena se ostatně v Polné nejen seznámila s českými knihami, ale také zde roku 1841 porodila svou jedinou dceru Theodoru, které kmotrovstvím posloužila právě Vlastina matka Leopoldina Pittnerová.

Antonín Pittner (1814-1897), nejvýznamnější polenská osobnost 19. století, se kromě podpory obrozenců, šíření českého tisku a ochotničení věnoval starostem o blaho města. Za úspěšné odvrácení vyplenění Polné pruským vojskem v roce 1866 získal dokonce vyznamenání samotného císaře Františka Josefa I.

Nešťastné manželství

Není divu, že v takové rodině vyrostla Vlasta ve vzdělané děvče s touhou stát se učitelkou. Studovala na vyšší dívčí škole v Hradci Králové. Kdyby byla chlapcem, měla před sebou zářnou budoucnost, jak prohlašoval zdejší ředitel. Leč nevalné zdraví i zhoršená finanční situace rodiny splnění jejího snu zabránily. Otec vzal dceru zpět do Polné, navíc po uveřejnění dívčiny kritiky polenského ochotnického spolku zapověděl Vlastě i její literární pokusy, laskavou matkou podporované. A domluvil jí sňatek.

Na tom by jistě nebylo nic divného, vždyť nejmladší z rodu Pittnerů bylo v době uzavření manželského svazku už pětadvacet roků - nejvyšší čas ke svatbě. Výběr partnera pro benjamínka rodiny však nebyl nejlepší. Ba co víc, šlo o katastrofu, přestože se otec domníval, že sjednává dceři dobrou partii.

S manželem se Pittnerová přestěhovala do Sazomína u Žďáru, později do myslivny v Polničce. Čerstvý vdovec Weymelka, téměř čtyřicetiletý lesník hrubšího zrna s dvěma odrůstajícími dcerami, se k Vlastě opravdu nehodil. Pro její literární ambice neměl nejmenší pochopení, ona zase nebyla schopna dostát manželovým nárokům na vedení domácnosti, přestože role hospodyně jí nebyla cizí -Pittnerovo četné potomstvo muselo patřičně vypomáhat v obchodě i na poli už od dětství. K nové matce nepřilnula ani Weymelkova děvčata. Docházelo i na domácí násilí, Vlasta si prý ze zoufalství ostříhala své dlouhé vlasy, aby ji za ně muž nemohl vláčet po podlaze. Představit si situaci nám pomůže Vlastina autobiograficky laděná kniha O dřevěném chlebě ze života lesníků.

Nešťastný svazek vydržel deset let. Poté se Vlasta rozhodla pro radikální, na tehdejší dobu neodpustitelný krok - svého muže opustila. Otec svou nejmladší zpět nepřijal, odešla tedy do Prahy. Navždy. Plánovala se živit psaním.

Obdiv venkovských čtenářů a etnografů

V Praze se Pittnerová, vydávající se za vdovu, usadila v lednu 1894. Jejím bydlištěm byl skromný byt v Letohradské ulici na Královských Vinohradech. Nějaký čas před odchodem od manžela obesílala Vlasta svými pracemi časopisy a kalendáře (získala dokonce cenu "za nejlepší národopisně laděné dílo z oblasti Moravy"), nemusela tedy začínat zcela od píky. I tak to ale nebyla žádná procházka růžovou zahradou, jednu dobu si například přivydělávala prodejem vstupenek na petřínskou lanovku. Byla úspěšná, ale za cenu nezměrné píle a téměř nulového osobního života. Také proto má na svém kontě tolik děl. Zpočátku zpravidla publikovala pod pseudonymy Turnovská, Žďárský, Hasenburská, Štěpánek a dalšími.

Kromě psaní se zapojila do společenského života, přednášela, angažovala se v organizaci národopisné výstavy, kde se předvedla coby hospodyně z horáckého gruntu. Nutno dodat, že tehdejší literární osobnosti (Čech, Sládek aj.), na které se ve své svízelné situaci písemně obracela, jí příliš porozumění neposkytly. Byla pro ně jednou z mnoha začínajících potřebných spisovatelek. Světlou výjimkou byla Eliška Krásnohorská či Karel Václav Rais.

Více než literární špička té doby obdivovali Pittnerovou venkovští čtenáři, k nimž se její povídky a romány dostávaly přes nejrůznější periodika (Ženské listy, Beseda lidu, Zlatá Praha, Národní listy, Prager Zeitung), kalendáře (Velký národní, Slovanský, Pečírkův) a později díla souborně vydávaná (například edice populární lidové četby Ludmila). Rovněž etnografové oceňovali popisy horáckého venkova s jeho zvyky, dialektem, líčením oslav i pracovních dnů. Pittnerová se totiž nesoustředila jen na milostné vztahy hlavních protagonistů, ale snažila se o pečlivé prokreslení vesnického, potažmo městského světa.

Inspirací byly postavy a příběhy z mládí, ale především z pobytu v polničské myslivně. Lesníci, pytláci, mlynáři, tkalci, chalupníci a statkáři, prostředí zámku i města. Lid vesnický hovoří horáckým nářečím (později využitým při sestavování Dialektologického slovníku moravského), úřednictvo poněmčelou češtinou, vlastenci spisovně. Občas do textu zabloudí písnička, pořekadlo, lidový recept, pověra. Pittnerová čtivě popisuje návštěvu kostela i zbožnou pouť, ostatně katolická morálka prostupuje celým jejím dílem. Přitom se nejedná o přibarvené vylíčení ideálního světa a každá povídka rozhodně nekončí šťastně. "Její figurky nežijí jen v její fantazii, jsou ze skutečného života," napsal autor recenze její první knihy.

Ze Žďárských hor, Forman Lacina, Mlýny, Na kovárně, O smutku a štěstí, Selská krev, Páni od stavu, Pytláci a mnoho dalších. Uvádí se, že dílo Vlasty Pittnerové čítá okolo dvou set titulů, číslo však není jisté. Občas napsala i několik knih za rok, některé vycházely opakovaně. K tomu připočtěme články a fejetony plus několik divadelních her.

Pozdní zadostiučinění pro zapomenutou autorku

Polenská rodačka psala i pro americké krajany. A překládala. Z popudu Vojty Náprstka převedla z němčiny do češtiny slavný protiválečný román Berthy von Suttnerové Odzbrojte! Stálé příjmy však chyběly, přestože se nakrátko stala šéfredaktorkou Pečírkova kalendáře.

Život svobodný byl ovšem život nelehký. Celoživotní zdravotní potíže (silný revmatismus, cukrovka, záněty) se postupně zhoršovaly. S nimi spojené nezbytné pobyty v lázních či v nemocnici vysávaly už beztak slabou Vlastinu finanční hotovost, přesto obdarovávala ze svých honorářů nejrůznější výchovné organizace i Matici českou. Když se objevil šedý zákal, nastaly problémy se psaním, v roce 1903 navíc stárnoucí spisovatelku srazil na ulici automobil. Ve dvacátých letech Pittnerová docházela do nemocnice dvakrát až třikrát do týdne.

Přesto až do úplného konce psala. Osmého března 1926 zemřela osmašedesátiletá spisovatelka v sanatoriu v Praze - Podolí. Urna s popelem byla dle jejího posledního přání převezena do rodné Polné.

V následující době ztrácelo její dílo na popularitě, bylo převálcováno knížkami oblíbené Vlasty Javořické. Za totality pak upadla zcela v zapomnění. V devadesátých letech dvacátého století se však spisovatelka Žďárských hor dočkala satisfakce, a to dokonce v rodné Polné, kde nakladatelství Romance opětovně vydalo její spisy. Potěšit se obrázky z mnohdy nelehkého života předešlých generací můžeme tak znovu i my dnes.

Tagy: domácí Česko Československo česká literatura literatura dějiny a fakta

Zdroje: vlastní