Zda hlava státu neudělá v cizině faux pas, pozoruje zpovzdálí i Meinhard Rauchensteiner – poradce rakouského prezidenta pro oblast vědy, kultury a umění. Své zkušenosti ze státních návštěv shrnul do nové knihy, v níž píše o finesách protokolu a nástrahách číhajících na prezidenta v každodenní práci. Na úřad hlavy státu se nelze připravit, podotýká Rauchensteiner. Jak by se to také mělo udělat? Chodit po červeném koberci? Anebo pochodovat podél stromořadí, kynout na pozdrav a tvářit se, že to jsou seřazení vojáci?

Dokonce i nepříliš učenliví prezidenti ale většinou už při třetí státní návštěvě pochopí, která bije, říká Rauchensteiner. Pokud se přece jen dopustí přehmatu, mají s sebou členy protokolu, kteří to diskrétně vyžehlí. Šéf protokolu je prostě něco jako režisér a nápověda v jedné osobě. Bez něj se státní návštěva nemůže naplánovat, natožpak uskutečnit. Pokud chybí, je to nápadnější, než když chybí hlava státu, podotýká Rauchensteiner v nadsázce.

Státní návštěva tu podle něj není od toho, aby se vedly rozhovory, ale v první řadě jde o zdvořilostní akt. Ani v době skypu a videokonferencí ji proto nelze označit za anachronismus.

Jak správně pozdravit aneb pozor na déšť

Prezidentské cesty mají svou hierarchii: návštěvy, oficiální návštěvy a státní návštěvy. Od oficiální návštěvy výše už to chce červený koberec a procházku kolem čestné jednotky. Každá země má přitom své zvláštnosti: V Íránu třeba čestná garda nahlas pěje státní hymnu a v Brazílii jezdectvo míjí prezidentský palác na rockovou melodii The Final Countdown od Europe, říká Rauchensteiner.

Někde musí návštěva vojáky pozdravit v jejich řeči. Říct jim něco ve smyslu 'nazdar vojáci, jste prima kluci'. Host sám samozřejmě většinou neví, co říká, a může jen doufat, že nebude blábolit nesmysly.

Když například rakouský prezident Rudolf Kirchschläger při návštěvě Polska měl vojáky pozdravit slovy czołem żołnierze, napsal si to pro jistotu foneticky na stuhu klobouku. Ale jelikož během hraní státní hymny zapršelo, stal se jeho tahák nečitelným, a hlava státu tak musela improvizovat.

Thomas Klestil zase v roce 1993 při návštěvě Bratislavy ještě nevěděl, co se sluší a patří. Když jej jeho slovenský protějšek Michal Kováč vyzval, aby pozdravil čestnou gardu, pochopil to Klestil jako výzvu k přednesení projevu – a spustil. "Milí vojáci. Jsem rád, že jsem dnes v Bratislavě..." Nato jej Kováč zarazil stručným "Dost!".

Po přivítání následují dárečky. Rakousko obvykle věnuje výrobky svých proslulých firem, jako je Swarovski, sklárny Lobmeyr nebo porcelánka Augarten.

Co se smí - a co se nesmí

Plánování cesty zpravidla trvá dva měsíce, v případě císařského protokolu (jako třeba v Japonsku) ještě déle. Aby se zabránilo trapným okamžikům, je třeba předem stanovit témata, o nichž se nebude mluvit. Jsou ale i výjimky: Když třeba někdo řekne ruskému prezidentovi, jak je nadšen skupinou Pussy Riot, není to faux pas, ale cílená provokace. V rámci protokolu existují i prolomená tabu, která mohou značně uvolnit atmosféru. Tak například bývalý americký prezident George W. Bush se kdysi během jednání hned zkraje zeptal, zda jej v Evropě pořád ještě vnímají především jako texaského kovboje. To Rauchensteiner pokládá za vskutku geniální tah.

Tlumočníky používají rakouští prezidenti, jen když jsou opravdu potřeba – jako třeba ve Švýcarsku, směje se Rauchensteiner. Mimochodem - právě do Švýcarska vedla hned další Van der Bellenova cesta.

Na záchod a na cigaretu? Platí Ratzenböckovo pravidlo

Šéf protokolu má navíc nevděčnou úlohu utnout rozhovor státníků mezi čtyřma očima, pokud by hrozilo, že se rozpadne celý harmonogram návštěvy. Pauzy na cigaretu nebo na záchod v plánu nejsou. "Kouření při státních návštěvách rozhodně nehraje roli. Dokonce ani u prezidentů kuřáků, jako je Miloš Zeman," říká Rauchensteiner. Ve druhém případě platí prý tak zvaná Ratzenböckova doktrína, pojmenovaná podle bývalého hornorakouského hejtmana: "Nejde se, když se chce, ale když se může." Tato zásada platí pro přijímání i pro vylučování potravy.

Pokud jde o jídlo, je samozřejmě třeba před návštěvou diskrétně zjistit, co má host rád, anebo co naopak nesnáší. Zabrání se tak trapným situacím, kdy se diabetikovi naservírují palačinky naplněné meruňkovou marmeládou nebo baklava nasáklá medem.

Neodmyslitelnou součástí návštěvy bývá, že se nejméně jednou ztratí alespoň část delegace. "Tiskový mluvčí jednou dokonce musel bouchat už na zavřené dveře letadla. Nikdo si ani nevšiml, že chybí," vzpomíná Rauchensteiner.

Prezident se sice nikdy tímto způsobem neztratí, zato jej čekají jiné libůstky. Van der Bellenův předchůdce Heinz Fischer jednou musel překotně kvůli výbuchu sopky opustit Indonésii. A jako by to nestačilo, musela se celá delegace i s ním přesunout do zadní části letadla. Kvůli zkrácené runwayi totiž bylo třeba přesunout těžiště, aby letadlo mohlo bez problémů vzlétnout, dává k dobru Rauchensteiner.

Strom se rychle skácí, ale poroste dlouho

A jak si vedl v unijních sídlech při své první návštěvě Van der Bellen? Jeho matka byla Estonka a otcovi předkové emigrovali v 18. století z Nizozemska do Ruska. Po obsazení Estonska Sovětským svazem odešli rodiče přes Německo do Vídně, kde se nynější prezident narodil. Vyrůstal pak v Tyrolsku, považuje se tedy podle svých slov za "evropské dítě".

Jako takové se při projevu v europarlamentu ve Štrasburku jasně vyslovil pro evropskou integraci a proti populismu. Pokud mu podle něj podlehneme, dopadneme jako v pohádce Jak dědeček měnil, až vyměnil. Na začátku máme hroudu zlata, ale protože se necháme příliš ovlivňovat, nezbude nám nakonec nic, prohlásil. "Nenechme si namluvit, že by bylo výhodné vyměnit moc našeho velkého evropského společenství za mnohem menší moc údajné národní suverenity. Ve finále by to byla ztráta pro nás pro všechny," prohlásil prezident.

Po opakovaných volbách porazil Van der Bellen v prosinci celkem přesvědčivě kandidáta protievropské pravice Norberta Hofera. Právě to je podle prezidenta příkladem skutečnosti, že idea jednotné Evropy má mezi lidmi stále silnou podporu. Zničit léta budovanou Unii lze velmi snadno, avšak její opětovné vybudování by bylo nesmírně těžké. "Strom skácíte rychle, ale trvá dlouho, než zase vyroste," zdůraznil rakouský prezident na závěr projevu v europarlamentu.