(Text vyšel původně v květnu 2016. Vydáváme ho znovu k příležitosti Hoferovy návštěvy Česka.)

Po 70 let vládly Rakousku dvě tradiční partaje. Sociální demokraté se střídali s lidovci, v posledních letech se vzájemně potkali i ve společné koalici. Teď jedna z nejstabilnějších středových vlád v Evropě končí.

Kancléř Werner Faymann, který byl po Angele Merkeleové druhým nejdéle vládnoucím lídrem v EU, nedávno rezignoval. Reagoval tak na úspěch krajně pravicového kandidáta na prezidenta Norberta Hofera v prvním kole voleb.

Svobodná vůle k moci

Hofer nakonec ve volbách neuspěl, ve druhém kole ho nakonec přece jen porazil Alexander van der Bellen. A to nejtěsnějším možným rozdílem; Hofrových 49,7 procenta získaných hlasů je pro něj a především jeho stranu Svobodných (FPÖ) vítězstvím.

Úspěch Svobodných ale nebyl zas takovým překvapením. Radikální strana slavila velké zisky už v loňských regionálních volbách. Pod vedením svého vůdce Heinze-Christiana Stracheho využila voličské frustrace ze zavedených stran. Voliče přivábil šikovně namíchaný koktejl protisystémové a protievropské rétoriky s příchutí xenofobie.

Jistě, úspěch radikální pravice není v současné Evropě nic výjimečného, Svobodní ale mají největší potenciál otřást zavedeným politickým řádem ve větší míře, než jakékoli jiné hnutí v západní Evropě.

Ne náhodou Norbert Hofer prohlásil, že v případě zisku prezidentského postu okamžitě rozpustí parlament a vyhlásí nové volby. Svobodní by podle nejnovějších průzkumů vyhráli. Rakouská veřejnost už nevěří, že staré tradiční politické recepty vyřeší palčivé problémy současnosti. Jedním z nich je oněch 90 tisíc uprchlíků, kteří v minulém roce zavítali do Rakouska.

Politické dítko kontroverzního Jörga Haidera se prosazuje nabídkou ostré protimigrační politiky. V době, kdy Evropou zmítá uprchlická krize, jsou Svobodní ve svém živlu. Na rozdíl od zmíněných tradičních stran totiž nabízejí rázné a jednoduché řešení: zavřít hranice a uprchlíky do země vůbec nepouštět.

Zděšená Evropa

Představa, že tento názor by na evropských summitech prezentoval v roli rakouského prezidenta člověk z radikální pravice, vyděsila celou Evropu. Německý vicekancléř Sigmar Gabriel apeloval na své sousedy, aby v zájmu zachování demokracie v druhém kole podpořili kandidáta Zelených. Jean-Claude Juncker se vyjádřil ještě přímočařeji. "Nechci aby se kandidát za Svobodné stal prezidentem rakouské republiky," prohlásil šéf Evropské komise.

Jenže nemístná intervence do vnitřní politiky se v případě Rakouska minula účinkem, ostatně jako už několikrát v minulosti. Když v roce 1986 kandidoval na rakouského prezidenta někdejší generální tajemník OSN Kurt Waldheim, který lhal o svém účinkování v řadách SS-Wachen, čelili Rakušané velkému mezinárodnímu tlaku, aby nebyl zvolen. Waldheim ale volby vyhrál.

Stejně neúspěšné bylo i vyhrožování izolací Rakouska na mezinárodní scéně, pokud budou ve vládní koalici Haiderovi Svobodní. Koalice přesto vznikla a Svobodní se nakonec rozložili sami kvůli sporům uvnitř strany.

Na naše jižní sousedy mají evropská politická "doporučení" zcela opačný účinek. Volba kritizovaného kandidáta je ideální příležitostí, jak Evropě ukázat, že nejsou jen přívěškem sousedního Německa. Navíc když v čele stojí kandidát, který svou politiku prezentuje jako vlastenectví namířené proti všemu cizímu.

Vlk v rouše beránčím

Hofer nejenže splňoval takové nároky, zároveň byl přijatelný jako uhlazenější a mírnější představitel krajní pravice. Vybrat jako stranického kandidáta muže, který po úrazu na paraglidingu trpí kvadruplegií (má částečně ochrnuté všechny čtyři končetiny), byl mistrovský tah šéfa Svobodných Stracheho.

Ale Hofer není žádný beránek, který se mezi pravicovými xenofoby ocitl nějakým záhadným omylem. Pořád u sebe nosí pistoli a neváhá si ji vzít i do parlamentních lavic. Říká, že se bojí migrantů a je čas se vyzbrojit.

V poslední televizní debatě před volbami prohlásil, že pokud by se stal prezidentem, "začali by se mnozí divit, co všechno je najednou možné". Vídeňský list Die Presse to komentoval slovy, že u Hofera "na malou chvilku pod jeho beránčím rouchem prosvitlo, že je ve skutečnosti vlkem". 

Možná by Hofer působil jako neřízená střela evropské politiky, vypadá to ale, že současné Rakousko silného a výrazného vůdce potřebuje. A jak ukazuje příklad maďarského prezidenta, který se díky ostré protimigrační politice rázem ocitl mezi nejvlivnějšími vůdci Evropy, hrát na xenofobní a nacionalistickou strunu přináší ovoce v podobě silného mezinárodního hlasu.

Umění vládnout má v jedné ze svých rovin i podobu politického kupčení se strachem. A právě strach málem vynesl ozbrojeného Hofera až do role prvního pravicového extrémisty v čele evropského státu. Svobodní si nakonec budou muset na svou chvíli ještě chvíli počkat. Nejpozději do řádných voleb za dva roky. Do té doby mají tradiční středové strany možná poslední šanci ukázat, že jejich neradikální řešení mají smysl. Nebo si užijí svoji mocenskou derniéru.