Západočeský rodák Jaroslav Josef Kvapil (1868-1950) přišel na svět 25. září 1868 ve Starém zámku v Chudenicích u Klatov. Otec Hynek byl lékařem na panství hraběte Černína a syn se po jeho vzoru měl věnovat medicíně. Po studiích v Klatovech a Plzni se tedy Jaroslav hlásil na pražskou lékařskou fakultu. Příliš se mu však nedařilo, a to ani na fakultě filozofické, za kterou zanedlouho medicínu vyměnil. Nedokončil ani jednu z nich.

Nad medicínou a filozofií vyhrálo umění

Mladého Kvapila přitahoval svět umění, především poezie. Ostatně publikoval už v plzeňských studentských časopisech a o prázdninách uváděl na chudenickém zámku s hraběcím souhlasem divadelní představení. Mladíkovo nadání následně potvrdilo jak otištění veršů ve Světozoru, tak uznání básníka Jaroslava Vrchlického, s nímž se Kvapil v Praze spřátelil. A nejen s ním, také s Šaldou, Nerudou, Arbesem, Svatoplukem Čechem či Mikolášem Alšem. V tu dobu bychom už Jaroslava nalezli u redaktorského stolu v Hlasu národa, Národních listech, České stráži nebo ve Zlaté Praze.

Ačkoliv je osobnost Jaroslava Kvapila spojena především s divadelním světem, hlubší náklonnost k němu získal teprve díky své životní lásce - o osm let starší herečce Haně Kubešové (1860-1907), později Kvapilové. S budoucí manželkou se dvaadvacetiletý žurnalista seznámil při osobní návštěvě, když přinesl hvězdě činohry Národního divadla do šatny pozvání k účinkování v Umělecké besedě. Přeskočila jiskra, svůj vztah však oba tajili. Přes Hanino váhání kvůli věkovému rozdílu a rodinnému nesouhlasu se nakonec 26. května 1894 o šesté hodině ranní uskutečnil v podskalském kostelíku svatební obřad. Svědky byli ředitel Národního divadla Šubert a poeta Jaroslav Vrchlický.

Bohužel již v roce 1907 dostihla Hanu Kvapilovou rodová choroba, tehdy neléčitelná silná diabetes. Urna s hereččiným popelem byla později uložena do jejího mramorového pomníku v pražských Kinského sadech. Zoufalý Jaroslav hodlal skončit se svou uměleckou tvorbou, čas však rány zacelili a vdovec se znovu oženil - druhou manželkou a matkou dcery Evy se stala opět herečka Národního divadla, navíc žačka jeho bývalé ženy Zdena Rydlová.

Jaroslav Kvapil byl opravdu činorodým mužem. Psal, překládal, dělal redaktorskou práci, spoluzaložil divadlo Uranie v Praze-Holešovicích, režíroval v divadle Národním a Vinohradském, věnoval se i režii filmové (Ahasver, Zlatý klíček, Prodaná nevěsta). Byl svobodným zednářem, činovníkem Sokola a během první světové války významným členem protirakouského odboje. Od roku 1915 coby člen ilegální Maffie působil na svých zahraničních cestách jako spojka mezi domácím a zahraničním odbojem.

Rusalka a princezna Pampeliška

A jeho tvorba? Snad nejvíce se proslavil jako autor libreta k Dvořákově Rusalce. "Pokud jde o Váš dotaz, jaké místo mi asi tanulo na mysli jako dějiště Rusalky, tož bych připomněl malé jezírko na lesní louce ve Žďáru (u Chudenic), kde za mých mladých let bývalo i koupaliště, později odstraněné, a kde na hladině mnoho leknínů," napsal Kvapil. Když začal s Rusalkou, měl už na svém kontě několik jiných libret. Toto bylo původně určeno pro českého skladatele Jiránka působícího na Ukrajině, posléze jej ovšem nabídl i jiným hudebníkům. Ti však zájem neprojevili a k slavnému Dvořákovi si Kvapil sám netroufal. Teprve po zjištění, že Mistr hledá vhodné libreto, se prostřednictvím divadelního ředitele Šuberta přihlásil. Příběh víly, která doplatí na lidskou lásku, Dvořáka zaujal a za pouhých několik měsíců byla proslulá opera na světě. Při premiéře 31. března 1901 si Rusalku zahrála Růžena Maturová.

Oba pánové plánovali další spolupráci: "Dvořák mě tou dobou často navštěvoval," vzpomíná Kvapil, "přišel kolikrát už po sedmé ráno, ba, musil mě někdy dát teprve vzbudit. A to už se vracíval ze své ranní obchůzky po pražských nádražích, kam se chodil dívat na lokomotivy…. (Po premiéře) přišel k nám do divadelní kanceláře tuze dobře naladěn. A jak mě viděl, hned na mě: 'Kvapílku, Kvapílku, honem nové libreto a velkou roli pro Maturovou!' Povídám: 'Nemám, mistře!' A on: 'Tedy zčerstva něco, dokud mám chuť!' Bohužel o tři roky později Antonín Dvořák zemřel.

A ještě jednou pohádkou se Jaroslav Kvapil proslavil. Princezna Pampeliška, kterou jsme mohli vidět i ve filmovém zpracování, byla hitem českých divadelních scén konce 19. a první poloviny 20. století. Původně napsaná v próze získala svou poetickou podobu až po Vrchlického návrhu na zveršování. I zde byla Kvapilovi inspirací krásná chudenická příroda. A manželka - ostatně Hana Kvapilová si Pampelišku také zahrála.

Jaroslav Kvapil se podílel na zrodu moderního českého divadla. V Národním divadle byl nejprve dramaturgem, později režisérem a od roku 1912 i šéfem činohry. Po skončení první světové války opustil na pár let divadelní prkna ve snaze prospět nové republice. Působil na ministerstvu školství a národní osvěty a dělal i práci poslance. Divadlo však bylo silnější, a tak se už v roce 1921 ujal Vinohrad, kam přivedl Karla Čapka jako dramaturga. Další slavná jména následovala: Zdeněk Štěpánek, Václav Vydra, František Smolík, Hugo Haas, Olga Scheinpflugová. Z vinohradské scény odešel Kvapil koncem dvacátých let kvůli zhoršujícímu se zdravotnímu stavu. "Kvapil už špatně viděl. Když se díval na scénu, přikládal si k oku jakousi lžičku s dírkou uprostřed," vzpomínal herec Jan Pivec. "Ale slyšel i nejjemnější odstín hlasu, rozpoznal každou zámlku a taktně dovedl vytknout sebemenší nedoznění svého verše." Později se vracel pouze pohostinsky.

Třicátá léta strávil především literární činností. Ani za okupace, ač už sedmdesátník, nesložil Jaroslav Kvapil ruce do klína. Starý pán se zapojil do odboje, šířil letáky - a byl zatčen. Ve vězení na pražské Pankráci strávil téměř rok. Týden po osvobození už však vítal v Národním divadle prezidenta Beneše. V roce 1946 mu byl udělen titul národního umělce.

Bystrého ducha si udržel až do konce. Obával se narůstajícího vlivu komunistů a jako jediný z významných divadelníků v roce 1948 nepodepsal výzvu na jejich podporu, dokonce se od ní veřejně distancoval. Zemřel 10. ledna 1950 v Praze, urna s jeho popelem spočinula v rodinném hrobě v Chudenicích.

"Zdá se mi, že dokud člověk nepozbyde všech svých sil, vždycky má hledět, aby byl na světě k něčemu," slyšíme z rozhlasové nahrávky, pořízené k osmdesátinám slavné režisérské legendy. Jaroslavu Kvapilovi se to podařilo zcela určitě.

zdroj: https://www.youtube.com