Zapomenutý český cestovatel, kterého zabily šípy divochů

MAGAZÍN - Magazín autor: Helena Kalendová

Po lékaři, přírodovědci a cestovateli Janu Vilému Helferovi se nedochovala ani podobenka. Snad proto, že mu bylo vyměřeno pouhých třicet let života, předčasně ukončeného útokem domorodců na Andamanských ostrovech.

Marco Polo přisuzoval obyvatelům Andamanského souostroví psí hlavu

Marco Polo přisuzoval obyvatelům Andamanského souostroví psí hlavu, zdroj: Profimedia.cz

MUDr. Jan Vilém Helfer přišel na svět 5. února 1810 do zámožné pražské rodiny coby nejstarší ze čtyř dětí. Přes svou vášeň pro entomologii (v deníku si zatrhával červenou barvou "šťastné dny" při sběru brouků a motýlů) se však nestal přírodovědcem, ale lékařem.

Nejprve absolvoval studium na pražské univerzitě. Při návratu z mezinárodního přírodovědeckého kongresu v Hamburku v roce 1830 se trochu kuriózně seznámil s budoucí manželkou a věrnou souputnicí svých dobrodružných výprav. Rodina baronky Pauline des Granges byla francouzského původu a vlastnila zámek Zinnitz v Lužici, přes kterou se Helfer vracel z kongresu domů. Dostavník zapadl do písku a pasažéry čekala nedobrovolná pěší túra. Pauline s Janem Vilémem se při ní spřátelili a začali si dopisovat.

Pauline_Nostitz Pauline Helferová, rozená des Granges, zdroj: Wikipedia.cz O dvě léta později získal Helfer v italské Pavii doktorát z medicíny v oboru chirurgie. Spíše než po tajemstvích lékařské vědy však mladík toužil po cestování cizími kraji a rozšiřování svých entomologických sbírek. A také po Pauline. K vylepšení finanční situace prováděl bohaté turisty po Itálii a Maltě, následně prozkoumal Sicílii a část severoafrického pobřeží. Po návratu domů požádal svou vyvolenou o ruku - písemně. Byl kupodivu vyslyšen a svatba se konala v létě 1834 v Drážďanech.

Volání dálek

Nakrátko se novomanželé usadili v Praze, kde se Jan Vilém pustil do lékařské praxe. Dálky však volaly, a vzhledem k tomu, že žena neprotestovala, stala se dalším působištěm Helferových Smyrna, dnes turecký Izmir. Za další dobrodružství vděčili pak dvojici údajných afghánských princů, kteří Helfera přesvědčili, aby je doprovázel na cestě do Bagdádu a Indie.

Podzim 1835 zastihl manžele v Biredžiku na březích Eufratu. Tábořila zde anglická výprava pod velením plukovníka Chesneyho s úkolem vyřešit propojení Perského zálivu a Indie pomocí paroplavby. V malé loděnici se stavěly parníky Eufrat a Tigris a český doktor se stal neocenitelným v ošetřování zdejších nemocných dělníků.

V březnu 1836 oba parníky vypluly, přičemž k výpravě se na plukovníkovo pozvání připojili i Helferovi. Plavbu však provázely nepříjemnosti, problémy dělal nízký stav vody. V polovině května došlo k tragické události - Tigris se při silné bouři potopil. O život přišlo dvaadvacet lidí, zbylé pasažéry včetně raněných musel pojmout Eufrat. Naštěstí parník dorazil úspěšně do Bagdádu a do Basry, kde byl s jásotem uvítán. Celá asi 2400 kilometrů dlouhá plavba zabrala tři měsíce.

Vlny bohužel spláchly peníze určené pro výpravu, navíc se vytratili podvodní Afghánci, kteří Helferovým prodali falešné šperky a způsobili jim další finanční újmu. Manželská dvojice si musela vypůjčit od britských přátel, nicméně pokračovala v cestě. Kvůli bojovným šíitům v íránském Búšehru, kam měli původně namířeno, museli Helferovi zvolit novou destinaci. Byla jí indická Kalkata.

Na Chesneyho doporučení dostal Jan Vilém místo u mocné Východoindické společnosti. Tady získal přízeň generálního guvernéra Aucklanda díky několika přírodovědným přednáškám s hospodářským zaměřením (jak pěstovat bource morušového apod.) a byl pověřen průzkumem jihobarmské provincie Tenaserim, kterou britská vláda teprve nedávno získala. Manželé opustili Kalkatu počátkem roku 1837.

Jan Vilém Helfer se ukázal jako schopný prospektor - objevil ložiska měděných a stříbrných rud, železa i cínu, a především ceněné zásoby uhlí. Spolu s neohroženou Pauline cestovali po vodě na člunech, po souši dokonce na slonech. Finanční odměna i vítané zvýšení platu následovaly. V Mergui na jihu Barmy si manželé postavili dům a založili kokosové a kávovníkové plantáže, začali i s chovem dobytka a drůbeže. Na pomoc jim přijel Paulinin bratr, který zanechal kariéry v pruské armádě. Helfer neopomíjel ani přírodovědné sběry a prozkoumával oblasti barmsko-siamského pohraničí a blízkých ostrovů.

Osudný déšť šípů domorodců

Ještě víc jej ovšem lákalo neprobádané Andamanské souostroví. Jeho obyvatelům, považovaným za kanibaly už perskými cestovateli v desátém století, přisuzoval Marco Polo psí hlavu a lodě z Evropy přistávaly u zdejších břehů jen v nouzi nejvyšší. Jan Vilém nedbal varovných protestů své ženy a spolu se švagrem vyrazil na Andamany v lednu 1840.

profimedia-0277302794 Andamanští domorodci (snímek z přelomu 19. a 20. století), zdroj: Profimedia.cz

Důvěřivost po počátečním klidném chování domorodců se stala Helferovi osudnou. "To jsou tedy ti obávaní divoši! Jsou to plaché děti přírody, veselé, když se jim nic zlého neudělá," zapsal si naivně do deníku. Hned následujícího dne došlo ovšem domorodci zaútočili.

"Tu náhle vyrazily houfy ostrovanů ozbrojených kopími, luky a šípy ze skupin kamení a křoví, kde leželi připraveni, a zaútočili se strašným řevem na společnost ze člunu. Ta, aby obyvatelům nedala žádný důvod k nedůvěře, nevzala při odjezdu na ostrov své střelné zbraně, nemohla se tedy pustit do boje s tak velkou převahou útočníků a byla nucena k rychlému útěku. Po překotném nastupování se člun převrhl a šlo nyní jen o to dostihnout lodi kotvící ve značné vzdálenosti plaváním. Divoši poslali za plovoucími déšť šípů. Všichni unikli smrtonosným střelám. Jen Helfer, ačkoliv jako zdatný plavec byl vpředu před ostatními, byl zasažen," popsala později Pauline poslední okamžiky svého muže. Šíp projel mladému doktorovi hlavou, tělo se potopilo a nebylo nikdy nalezeno. Třicátého ledna 1840 dělilo od třicítky Jana Viléma Helfera pouhých několik dnů.

Pauline zanechala plantáže bratrovi a vrátila se do Prahy, kde měla dík sňatku domovské právo. Podařilo se jí dostat do Čech i něco z manželových sbírek, které dle jeho poslední vůle předala Vlasteneckému, dnes Národnímu muzeu. Při té příležitosti se seznámila s tehdejším předsedou hrabětem Josefem Nosticem-Rieneckem, za něhož se posléze provdala. Památku prvního manžela uctila sepsáním pamětí "Cesty Jana Viléma Helfera do Přední Asie a Indie" (Johann Wilhelm Helfers Reisen in Vorderasien und Indien). Dílo vyšlo v Lipsku a v Londýně, kde pro velký úspěch přidala i pokračování.

Helferovy nálezy tvoří dodnes součást sbírek entomologického oddělení Národního muzea. Kromě exemplářů z hmyzí říše shromáždil Helfer i několik tisícovek exemplářů vzácných rostlin, obohacujících mimo Prahy a Paříže i britské Kew Gardens. A pokud někde narazíte na Ginalloa helferi, Cinnamomum helferi či Brachycorythis helferi, pak vězte, že druhová jména těchto rostlin upomínají na zapomenutého českého lékaře a přírodovědce.

Tagy: domácí Česko zahraničí Indie Německo Asie dějiny a fakta cestovatel

Zdroje: vlastní