Dan Ariely působí na Duke University a je autorem knihy Predictably Irrational: The Hidden Forces That Shape Our Decisions (Předvídatelně iracionální: Skryté síly, které formují naše rozhodnutí). Ke studiu lidského chování, k němuž patří i chorobné odkládání neboli prokrastinace, ho přivedla nehoda, která se mu stala, když byl teenager.

Přihodilo se mu, že byl v budově, kde se vznítily hořčíkové světlice. Aby se odsud dostal, musel projít plameny a popálil se asi na 70 procentech svého těla. Téměř tři roky následně strávil v nemocnici.

Velmi obtížná pro něho byla léčba koupelí, kterou musel absolvovat každý den. Pacient s popáleninami, který má obvazy, si je musí každý den sundat, což je velmi bolestivé. A protože měl hodně popálenin, trvalo mu celé věky, než se mu to podařilo.

Velkým tématem, o kterém v té době debatoval se zdravotními sestrami, bylo, jestli obvazy stahovat pomalu či rychle. Hlavní rozdíl je v tom, jakou bolest při tom cítíte. Pokud je odstraníte pomalu, okamžitá bolest není tak velká, ale trvá mnohem déle. Pokud to uděláte rychle, okamžitá bolest je strašná, celkově však není tak dlouhá. Sestry dávaly přednost rychlému sundání obvazů, Dan Ariely pomalému, ovšem sestry měly navrch.

Široká nabídka pokušení a naše selhání 

Když se zotavil, pokračoval ve studiu psychologie a věcí, jako je například naše rozhodování, když máme bolesti nebo jim čelíme. Zjistil, že na rozdíl od toho, v co věřily zdravotní sestry, je opravdu lepší minimalizovat intenzitu bolesti, než to jak dlouho trvá.

Dokázal, že se sestry mýlí. To ho přimělo k obecnějšímu přemýšlení o našich přesvědčeních, která si držíme a která jsou mylná. Můžeme si stokrát myslet, že tím, co děláme, lidem pomáháme, ale ve skutečnosti to není v jejich prospěch.

Co se týče chorobného odkládání neboli prokrastinace, Ariely v první řadě učinil závěr, že pro náš mozek je prokrastinace věc propočtu, kdy proti sobě stojí na jedné straně třeba dortík či cigareta, které si můžeme dát "teď", a na straně druhé naše zdraví, které se projeví až "později". Nebo například sledování něčeho zábavného v televizi "teď" či dosažení určitého pokroku na nějakém našem projektu, který se ukáže výrazně "později".

Realita je bohužel taková, že v tom mnoha různými způsoby selháváme. Podle Arielyho děláme chybu na úplném začátku. Poukazuje na studii, která zkoumala, kolik procent lidí zemře předčasně. Svoji smrt totiž urychlujeme tím, že činíme všelijaká špatná rozhodnutí.

Před 100 lety to podle odhadů výzkumníků bylo asi 10 procent. Nyní je to pravděpodobně více než 40 procent. Jsme hloupější? Ariely tvrdí, že ne. Prostě se jen obklopujeme větším pokušením. Jakým lákadlům byste mohli podlehnout před 100 lety a učinit tak některé ze špatných rozhodnutí, které by vám mohlo zkrátit život? Dnes je jejich nabídka mnohem širší a lákavější.

Když už nějakému pokušení odoláváme, potřebujeme za to odměnu – ideálně cítit určitý pokrok či radost z dosaženého výsledku. Typicky, když nebudu jíst sladké, chci, co nejrychleji vidět, jak moje nadváha mizí. Bohužel existuje spousta věcí, které sice musíme udělat, ale nic takového neuvidíme, nebo až za hodně dlouhou dobu.

Nepříjemné injekce a příjemné filmy

Několik let poté, co Ariely utrpěl popáleniny, zjistil, že byl z transfuze krve nakažen hepatitidou C. Každý druhý den si proto musel dávat injekci s lékem. Z krátkodobého pohledu byly neuvěřitelně bolestivé a působily nepříjemné vedlejší účinky jako například zvracení, dlouhodobě však vedly k uzdravení.

Protože má rád filmy, dohodl se Ariely sám se sebou, že v ty dny, kdy si má dát injekci, první věc, kterou ráno udělá, bude, že zajde do videopůjčovny (ty ještě tehdy existovaly) a vypůjčí si nějaké filmy, které chce opravdu vidět. Celý den je nosil v baťohu a těšil se na ně. Když se večer vrátil domů, vložil kazetu do videorekordéru, vzal si injekci a pustil film.

Spojil tak něco hodně nepříjemného, co nechtěl (injekci), s něčím naopak velmi příjemným, co chtěl (filmem). Jednoduše řečeno, být zdravý za 30 let prostě není příliš motivující, ale dělat to, co člověk vnímá jako okamžitou odměnu, motivující je.

Idea je taková, že skutečná věc, o kterou usilujeme, je někdy časově vzdálená. A když je moc daleko v budoucnosti, odměna s ní spojená není dostatečně lákavá a jako motivace proto nefunguje. Člověk si tak musí vytvořit okamžitou náhradní odměnu za to, co udělal, nikoli za výsledek, který je stále v nedohlednu.

Dlouhodobé projekty a odvážné kroky

Pokud tedy máte tendenci odkládat práci na nějakém dlouhodobém projektu – zejména u kterého je výsledek nejistý, nebo kde bude dlouho trvat, než se odměna dostaví, je podle Arielyho klíčové najít způsob, jak se za to, že na něm pracujete, odměnit mnohem dříve. Pomůže vám to v projektu pokračovat, i když je třeba těžké vidět váš dlouhodobý pokrok či celkový výsledek, který je ještě dost daleko.

Nepřítelem velkých projektů je také strach pramenící z toho, že jsou zkrátka příliš velké a člověk neví, jak začít a nechce vypadat hloupě nebo udělat chybu. Opravdu důležité je rozdělit si je na menší části a začít na nich pracovat hned.

Další věc, která s tím souvisí, je obava zkoušet nové věci, protože bychom se mohli dozvědět, že jsme udělali velkou chybu. Litování se je podle Arielyho opravdu zajímavá emoce. Odvíjí se od toho, že stav, ve kterém jsme, srovnáváme s jiným, ve kterém bychom mohli být.

Proto Ariely poukazuje na to, že pokud neuděláte nic nového, nebudete mít ani příležitost něčeho litovat, protože, pokud děláte každý den to samé, nemůžete udělat chybu, které byste následně litovali. Když ale učiníte nějaké velké odvážné kroky, máte mnohem větší šanci, že selžete, což vás bude mrzet. Ariely si myslí, že takových odvážných kroků neděláme dost.

Možná je na čase přestat je chorobně odkládat a mít větší kuráž. Protože jinak se nám docela dobře může stát, že jedné věci nakonec litovat budeme, že jsme se nikdy neodhodlali k významnější změně, o které jsme snili, a místo toho jsme přešlapovali na místě.