V těžkých dobách je velká poptávka po pozitivních zprávách a politicích, kteří nám slíbí, že najdou cestu ven z potíží. Nikdo přece nechce ustarané, bezradné nebo pesimistické lídry, kteří by pochybovali o tom, že když všichni společně zabereme, dokážeme vše vrátit zpátky do normálu.

Jenže optimismus je dobrý jen do té míry, dokud nás vybízí k nějaké akci a přispívá k tomu, abychom ve svém úsilí neustali. 

To však neplatí o falešném optimismu, který by nám jen nasazoval růžové brýle a vyvolával pocit, že je vše v pořádku a nemusíme bojovat. Vede k tomu, že máme pocit, že situace není tak vážná, abychom se uchýlili k mimořádné aktivitě, zatnuli zuby a věnovali všechno úsilí tomu, abychom dnešní krizi překonali.

Optimismus a kritické posouzení naší situace 

Je důležité, aby optimismus šel ruku v ruce s kritickým myšlením. Nejde o to odhodit optimistický náhled na věc a vidět svět jen v černých barvách. Nesmíme si však nic nenalhávat. Pokud je optimismus reakcí na to, jaké schopnosti a zkušenosti mají naši političtí lídři, pak je všechno v pořádku. Takový optimismus je adekvátní. Občané se mohou uklidnit a spolehnout se na to, že jejich političtí představitelé vědí, co dělají. 

Má však optimismus smysl, i když schopnosti politiků můžou vyvolávat přinejmenším otázky?

Pokud čelíme krizi, je lepší, když politici vyzařují optimismus a tváří se, že všechno zvládnou, i když nad situací nemají patřičnou kontrolu? Kdyby na optimismu a důvěře v lídry záleželo během krizových momentů více než na jejich skutečném talentu a schopnostech, neměli bychom je povzbuzovat, aby pozitivu předstírali?

Problém je, že vyvolávání falešného pocitu pozitivity může mít pro lídry pouze krátkodobé výhody – včetně maskování jejich nekompetentnosti. Zároveň má negativní dlouhodobé účinky pro jejich následovníky a podřízené, které vzdaluje od reality a udržuje neopodstatněně vysokou úroveň jejich naděje.

Jaká je tedy lepší strategie pro řešení této krize pesimismus nebo optimismus? Pokud je optimismus založen na faktech, určitě se vyplatí. Neexistují žádné sebenaplňující se účinky optimismu, které se odrazí ve výsledcích. 

Optimismus a pesimismus politických lídrů 

Představte si šéfy dvou týmů ve stejné situaci, jeden bude výrazně víc optimistický, než ten druhý. Který tým bude úspěšnější?

I když je očividně obtížné to otestovat, protože žádní dva lidé ve vedoucí funkci se nenacházejí ve stejné situaci, existují studie, které zkoumají souvislost mezi optimismem a výkonem lídrů při současném zohlednění takových faktorů, jako jsou jejich minulý výkon, vnější okolnosti a schopnosti lídrů. Výsledky těchto studií nejsou úplně jednoznačné, ale určitá míra optimismu se ukazuje jako přínosná.

Pozitivní přístup má celkově kladný účinek na výkon povolání a vedení není výjimkou. Nemůžete ovšem jednoduše proměnit negativního nebo realistického lídra v přirozeného optimistu, ani očekávat, že jednoduše přesvědčí ostatní k optimistickému přístupu, když tak nejsou naladění. 

Objektivní a subjektivní blaho 

Ačkoli existují kulturní a individuální rozdíly v optimismu, které způsobují, že někteří lidé jsou realističtější a pesimističtější než jiní, jsme obecně přitahováni spíše k optimismu než k pesimismu nebo realismu.

Je pochopitelné, že optimismus potřebujeme nejvíc v těžkých dobách, kdy budoucnost vypadá bezútěšně. Tady přicházejí na řadu političtí lídři se svým sebevědomým optimismem. Snaží se nás přesvědčit o tom, že situace není beznadějná, i když nám to tak v danou chvíli připadá. 

Otázka je, zda z toho plyne závěr, že optimismus je skutečně jednoznačně prospěšný, nebo jde jen o svého druhu psychologickou berličku, která se nám může také vymstít. V mnoha oblastech života často existuje rozdíl mezi tím, co lidé chtějí, a tím, co skutečně potřebují. I když v obtížných dobách toužíme po optimismu, naše objektivní blaho je důležitější než naše subjektivní blaho – a to záleží více na schopnostech našeho vedení než na slepé důvěře.