Z nejneoblíbenějšího prezidenta miláčkem národa

Ještě loni touto mluvila francouzská média v souvislosti s Francoisem Hollandem o sestupu do pekel. Od jeho nástupu do prezidentského úřadu se mu vše rozpadalo, nebo spíš utíkalo pod rukama.

Jeho slova byla jako bezcenné plky, nedařilo se mu oživit francouzskou ekonomiku ani snížit nezaměstnanost, během pár měsíců stihl obměnit vládu a poslední kulkou byla kniha jeho bývalé přítelkyně.

V polovině svého pětiletého mandátu se jeho obliba propadla na pouhých 13 procent. Takhle hluboko se nepodařilo klesnout žádnému jinému francouzskému prezidentovi od dob měření, a to je co říct.

O druhém volebním období si mohl nechat jen zdát, jeho kroky jen nahrávaly krajní pravici, zejména Marine Le Penové. Ta by ještě loni byla jasnou vítězkou prezidentských voleb, kdyby proti ní stál právě Hollande.

Jenže pak měl "štěstí" – Francii postihla národní tragédie. Do pařížské redakce magazínu Charlie Hebdo naběhla dvojice islamististů a vystřílela ji. Další útok mířil na košer supermarket. V tu chvíli se zraky vlasteneckých Francouzů upnuly k hlavě státu.

Francouzský prezident Francois Hollande se sešel se zbylými členy redakce magazínu Charlie Hebdo. Na snímku se sloupkařem Patrickem Pellouxem | zdroj: Profimedia

A on tam stál, přišel na místo tragédie, klepajícím se hlasem vyzýval národ k semknutí a opakoval, že Francie se nenechá srazit na kolena. Stoupl si do čela vzpomínkového průvodu a hrdě kráčel se slovy, že terorismus nezvítězí. Jeho tvář se objevovala po boku jiných státníků.

Během dvou týdnů mu popularita vyskočila o rekordních 21 procent! Jeho kroky schvalovalo 60 procent lidí. Dokonce i za jeho kritizovanou ekonomickou politiku se najednou stavělo 24 procent Francouzů.

Po opadnutí euforie se sice jeho popularita nepropadla do původních čísel, ale samozřejmě opět nemálo ztratil. Jenže přišla série útoků z počátku listopadu a vše opět nanovo. Slova o hrdinství národa, zničení Islámského státu, nulové toleranci vůči teroristům, projevy na veřejnosti, jednání se státníky o strategii, jak porazit islamisty...

Výsledek? Francoisovi Hollandeovi podle průzkumu agentury TNS-Sofres pro deník Le Figaro začátkem prosince důvěřovalo 35 procent lidí, což je o 20 procent víc než tomu bylo v listopadu a nejvíc za poslední tři roky.

Jenže prezidentské volby jsou až v roce 2017 a zatím nic nenasvědčuje tomu, že se nepokusí svůj mandát obhájit. Do té doby bude muset buď změnit svou politiku, nebo spoléhat na to, že další pochod národní cti povede krátce před volbami. Bohužel pravděpodobnější je druhá možnost.

Volební průzkumy tvrdily, že nemá šanci

Podobně byl na tom i britský premiér David Cameron. Poměrně nepopulárnímu politikovi nedávaly předvolební průzkumy sebemenší šanci a komentátoři se předháněli v tom, proč je nepravděpodobné, že by svůj post obhájil.

Cameronovi se ale podařilo něco, co je v britské politice velmi vzácné. Nejenže navzdory kritice zvládl po pěti letech ve funkci obhájit post ministerského předsedy, ale jeho konzervativci dokonce svůj náskok zvýšili a podařilo se jim sestavit většinovou jednobarevnou vládu.

Britský premiér David Cameron Downing Street neopustí ještě dalších pět let | zdroj: Profimedia

Díky většinové vládě se nemusí spoléhat na kompromisy a může prosazovat svůj program. Už se mu zatím podařilo mimo jiné prosadit referendum o setrvání v Evropské unii. Má tak v ruce páku, kterou může tlačit na Brusel a žádat ústupky…

Bude se ale muset věnovat hlavně federalizaci Velké Británie a přenést na Skotsko a Wales větší pravomoci. Jen tak sebere skotským nacionalistům vítr z plachet, s vyšší územní samostatností nebudou mít o co bojovat.

Buran, který v boji o Bílý dům boří pravidla i očekávání

Když realitní magnát Donald Trump 16. června oznámil svou kandidaturu, lidé v kalendáři hledali, zda se letos apríl nějak neopozdil. Obhroublý podnikatel, který nejde pro urážku daleko, svůj cíl dobýt Bílý dům oznámil v projevu, v němž mimo jiné ze svého programu vypíchnul plán na stavbu zdi na hranici Spojených států a Mexika.

Na rasistické vlně Trump pluje už půl roku – už jsme od něj slyšeli třeba to, že Mexičané jsou násilníci a „znásilňovatelé“, kteří do USA přinášejí jen drogy a kriminalitu, nebo že muslimové mají mít vstup do Spojených států zakázaný.

 

And to all a good night #trump pic.twitter.com/8O2U5tvVVA

— Dread (@dreadinny) 21. Prosinec 2015

 

Uráží, koho jen může. Organizátorům ceny sexistické prasátečko by z některých jeho výroků naskakovaly osypky. Jenže populistický republikán zkouší, kam až může zajít – který jeho další výrok uloví fanoušky z jiné sféry.

Když nezabírají urážky jednoho protikandidáta, zaberou urážky druhého. Je mu jedno, jestli mluví pravdu nebo ne. Hlavně že plní titulní stránky, nevadí mu ani vtipy na svou osobu.

Jeho taktika stále ještě funguje. Američany Donald Trump jednoduše baví, mají o čem diskutovat, hýčkají si ho jako maňáska, který každý den přijde s novým divadelním kouskem.

Zatímco na začátku by nikdo neřekl, že bude mít hulvátský miliardář bez politických zkušeností šanci získat něčí podporu, dnes mají Američané strach z toho, že skutečně vyhraje. Trumpova taktika vychází, body a podpora mu stále neklesají. Rozpočet ho také příliš nepálí.

Ve volebních průzkumech vede mezi republikány s jasným náskokem. Šance, že by se stal 45. americkým prezidentem, je ale velmi malá. Do té doby mají Američané o zábavu a denní příděl „trumpovin“ postaráno.

Sexy politik s rozhalenkou drží eurozónu v šachu

Energický elegán s rozhalenkou a úsměvem na rtu Alexis Tsipras rozhodně může rok 2015 považovat za svůj šťastný. Řeckým voličům sliboval nemožné, přesto dokázal dvakrát vyhrát parlamentní volby.

Dával lidem naději, že skončí s klientelismem, korupcí a sliboval, že jako mávnutím kouzelného proutku zbaví Řecko dluhů.

Drobný chlápek střídající šibalský úsměv s pohledem škemrajícího štěněte prokázal velké odhodlání a sílu. Ve svých postojích vůči mezinárodním věřitelům byl neústupný. Odmítl zavádět požadované reformy, aby jeho země dostala miliardovou finanční injekci.

Prosebný psí výraz se Alexisi Tsiprasovi vyplatil, své miliardy Řecko dostalo | zdroj: Profimedia

Zároveň ale držel eurozónu v šachu – nikdo nevěděl, co by nastalo, kdyby Řecko skutečně zbankrotovalo a muselo opustit euro. Navenek neoblomní věřitelé tak pomalu ustupovali a neochota nacpat do bezedného Řecka další miliardy pomalu narážela na realitu – že je skutečně potřeba zemi pomoci, jinak bude mít následovníky.

Vědomý si své síly a obliby u Řeků, kteří věřili ve svého spasitele, dělal Tsipras kroky, které by jiné politiky stály místo. Vypsal referendum o přijetí či nepřijetí podmínek věřitelů. Vyzval přitom občany, aby podmínky odmítli a sám jim šel příkladem.

Výsledek? Banky zůstaly zavřené, bankomaty nefunkční, později šlo vybírat alespoň 60 euro denně. Situace, která by v jiné zemi u jiného politika vedla k defenestraci. Tím spíš, že jen pár dní po zamítavém výsledku plebiscitu na "ultimáta od těch, kteří budou zemi terorizovat" kývnul.

Tentokrát slyšel kritiku i od samotných Řeků. Svých politických odpůrců se zbavil a u lidí si šplhnul tím, že – stále vědomý toho, že nemá adekvátního nástupce – podal demisi a vyhlásil nové volby, "aby mu tak lidé potvrdili, že s jeho kroky souhlasí". Řeky to vyšlo na dalších pár milionů z už tak chudé státní kasy, ale vyhrál ještě přesvědčivěji než v lednu. A stoupla i jeho popularita.

I když byl mnohými označován jako nekompetentní a nevyzpytatelný politik, dokázal držet unijní diplomacii v šachu a vytančit ze všech problému ladně, s úsměvem a obdivem těch, na které dopadnou tvrdé reformy, jež věřitelům nakonec slíbil.

Nevýrazný úředník bez skandálů zajistil stabilní vládu

Jestliže Tsipras je prototypem charismatického politika, český premiér Bohuslav Sobotka je naprostým opakem. Nezajímavý, nevýrazný politik, který působí spíš jako úředník.

A právě v tom je jeho síla. Nevyvolává konflikty, nemá přehnané reakce ani nedává nesplnitelné sliby. Jen potichu prosazuje vládní program a stojí za svými ministry i v situacích, v nichž s nimi nesouhlasí.

Výsledkem je jeho podpora veřejnosti, která se stabilně drží kolem 50 procent, což lze po dvou letech ve funkci říct o jeho předchůdcích jen stěží.

Bohuslav Sobotka je tak nevýrazný, že se média ani nezajímají o jeho soukromý život | zdroj: Profimedia

Po sestavení koalice se předpokládalo, že bude Sobotka spíš loutkou ministra financí Andreje Babiše, který bude ve skutečnosti zemi vládnout pomocí nejdůležitějšího ministerstva. Zatím se ale Sobotka drží, Babišovy výstřelky sice obhajuje, ale vládu má pevně v rukou.

Své ministry drží jako žáčky ve škole, svázané byrokracií a pravidly. Výsledek? Prakticky žádná vzpoura a během dvou let fungování vlády došlo na výměnu jen tří ministrů. To se stalo naposledy v polovině 90. let.