Jak Vrba, původním jménem Walter Rosenberg, tak Wetzler byli židovského původu. Po vzniku Slovenského státu musel patnáctiletý Vrba odejít z bratislavského gymnázia a pracovat jako dělník, manuální prací se živil i o šest let starší Wetzler, který žil v Trnavě.

Wetzler byl v roce 1941 zatčen pro účast na sabotážích v cihelně a po několikaměsíčním věznění v Bratislavě deportován do Osvětimi. Vrbu, který se v roce 1942 pokusil odejít do zahraničí a připojit k exilové armádě, zatkli v Maďarsku a internovali v táboře Nováky.

Odtud se pokusil uprchnout, byl však opět zadržen a brutálně zbit, následně ho poslali do koncentračního tábora Majdanek. Tam se setkal se svým starším bratrem Sammym - naposledy v životě.

O několik týdnů později byl zařazen do transportu do Osvětimi. Tam pracoval nejdřív ve skladu s jídlem. Později ho přeřadili k takzvanému "vyklízecímu oddílu", nazývanému "Kanada". Jeho členové museli vyndávat polomrtvé a mrtvé vězně z transportů, čistit vagony a také třídit a skladovat zabavené věci.

V Březince, kam bylo komando roku 1943 přestěhováno, se Vrba setkal s Wetzlerem, svým známým ze Slovenska. Ještě téhož roku také Vrba onemocněl tyfem a rapidně zhubl. Pomoci a léků se mu však dostalo od člena osvětimského podzemního hnutí.

K tomuto hnutí se přidal a na jaře 1943 získal pozici zapisovatele v karanténním bloku BIIa. Jednalo se o místo, které mu přineslo přístup k informacím i trochu lepší životní podmínky. Měl například vlastní postel.

Vrba viděl, jak nacisté přiváželi k plynovým komorám vězně, a byl také svědkem založení i povraždění části takzvaného rodinného tábora terezínských Židů v březnu 1944. Právě během této největší masové vraždy Čechoslováků zahynula i třiadvacetiletá Alice Munková, do níž se zamiloval.

Útěk, ke kterému se nakonec Wetzler a Vrba odhodlali, byl naplánován přes rozestavěný úsek tábora zvaný "Mexiko". K jeho úspěšné realizaci pak napomohli ostatní vězni činní v podzemním hnutí. Jeden jim například poradil, ať pro zmatení psů použijí tabák a benzín. Plánovali, že v úkrytu v táboře přečkají třídenní pátrací akci, kterou nacisté po zmizení vězňů spouštěli. Zřízení skrýše na Mexiku bylo náročné, nakonec se však podařilo.

Pochodoval v bačkorách

A tak se 7. dubna odpoledne Vrba a Wetzler schovali do díry pod hromadu prken, kterou další z vězňů upravil tak, aby byli co nejméně nápadní. Čekalo je více než 80 hodin strachu a nejistoty. Přes ústa měli pruhy látky k tlumení kašle. Během pátrání prý jeden z esesáků stál přímo na jejich skrýši. V případě odhalení by je čekalo mučení a smrt.

Celí rozlámaní pak úkryt opustili během čtvrtého dne. Díky kontaktům v táboře měli civilní oblečení, boty, mapu, chléb a další věci potřebné pro následující etapy útěku. Během dvoutýdenní cesty na Slovensko jim pomohli někteří Poláci, byť svým činem riskovali život. Když šli přes Slovensko, měl prý Vrba nohy tak nateklé, že místo bot kráčel v domácích přezůvkách, které mu daroval jeden sedlák.

Ještě v dubnu se dostali do Žiliny, kde s představiteli tamní židovské obce sepsali více než třicetistránkovou zprávu popisující podmínky v koncentračním táboře: klasifikaci a zabíjení vězňů, vznik a zmasakrování části rodinného tábora, způsob ostrahy, umístění plynových komor i odhad obětí dosavadního vraždění.

Zpráva byla nejdříve sepsána slovensky (originál se nedochoval), posléze přeložena do němčiny a maďarštiny a propašována do Maďarska a dále i do Švýcarska. Do rukou spojenců se dostala v červnu. Hrůzné informace zveřejnily BBC a západní tisk.

Deportace maďarských Židů

S šířením zprávy se nicméně váže i jistá kontroverze. Od Oscara Krasnianského, který text přeložil do němčiny, prý obdržel zprávu maďarský židovský právník a novinář Rudolf Kastner, a to už brzy po jejím sepsání. Zveřejnění však bylo zdrženo. Vrba byl později přesvědčen, že proto, aby Kastner neohrozil vyjednávání s Adolfem Eichmannem o převozu maďarských Židů do Švýcarska výměnou za peníze a drahocennosti. Kastner nakonec získal povolení převézt více než 1600 Židů do Švýcar, což vešlo do dějin jako takzvaný Kastnerův vlak. Část historiků zase míní, že představitelé židovských organizací v Maďarsku váhali ze zveřejněním, aby nezpůsobili paniku.

V květnu 1944 ovšem začaly transporty maďarských Židů do koncentračních táborů. Denně do vlaků nastoupilo na 12 tisíc lidí, mnozí byli rychle zavražděni.

Až poté, co byla v červnu zpráva zveřejněna, vznikl tlak na maďarského regenta Miklóse Horthyho ze strany Švédska i Vatikánu, aby byly deportace zastaveny. To se stalo až v červenci. Zachráněno bylo asi 200 tisíc životů, mohlo však přežít více lidí.

Přidal se k partyzánům

Vrba i Wetzler se dočkali konce války. Rudolf Vrba, který své nové jméno přijal poté, co se ocitl na svobodě, se v září 1944 přidal k partyzánům operujícím na Slovensku.

Později vystudoval Vysokou školu chemicko-technologického inženýrství, pracoval ve výzkumu a oženil se. S první manželkou Gertou měli dvě dcery. Koncem 50. let odešel z Československa. Nejdříve působil jako biochemik v Izraeli, později v Kanadě, Anglii a Spojených státech. Svědčil proti bývalým esesákům a objevil se také v několika dokumentech o holocaustu. Napsal knihu Utekl jsem z Osvětimi, jejíž český překlad vyšel v 90. letech. Zemřel v roce 2006.

Alfréd Wetzler po válce pracoval jako redaktor a v 60. letech také sepsal své vzpomínky nazvané Co Dante neviděl pod jménem Jozef Lánik. V roce 1970 odešel do invalidního důchodu a zemřel v roce 1988 v Bratislavě. Oba posmrtně obdrželi státní vyznamenání.

Jejich zpráva patří k nejdůležitějším dokumentům 20. století. Byla jedním z prvních podrobných očitých svědectví, které vylíčilo smrtící mašinerii koncentračních táborů, a potvrdila autentičnost předchozích informací.