Odbojáři z Bílé růže vnesli světlo do temnoty, zemřeli pod gilotinou

GALERIE VIDEO MAGAZÍN - Magazín autor: Šárka Novotná

Skupina Bílá růže byla protinacistická pacifistická skupina složená především ze studentů Mnichovské univerzity. Členové jejího jádra byli zatčeni v únoru 1943. Již pár dní nato, 22. února, nacisté popravili sourozence Schollovi - Hanse a Sophii - a Christopha Probsta.

Christoph Probst, Hans Scholl a Sophie Schollová

Christoph Probst, Hans Scholl a Sophie Schollová,zdroj: Profimedia.cz

Bílá růže vznikla roku 1942. Původně se jednalo jen o přátele, které spojovaly stejné zájmy, jako turistika, sport a umění, zároveň ale našli společnou řeč i v odporu k nacistickému režimu. Vedle Probsta a Schollových tvořili základ skupiny i studenti medicíny Alexander Schmorell, Willi Graf a profesor muzikologie a filozofie Kurt Huber.

Sourozenci Schollovi - Sophie se narodila v roce 1921 a Hans byl o necelé tři roky starší - pocházeli z intelektuální, protinacisticky orientované rodiny. Přestože v dospívání nějakou dobu strávili v nacistických mládežnických organizacích, brzy prošli deziluzí a přejali postoje svých nejbližších.

Po absolvování střední školy pracovala Sophie jako učitelka v mateřské škole, později začala studovat biologii a filozofii na Mnichovské univerzitě. Byla vášnivou čtenářkou, zajímala se o teologické otázky a měla též výtvarný talent, což ji přivedlo do kontaktu s umělci, na jejichž díla tehdejší režim pohlížel jako na "zvrácená".

Hans Scholl a Wili Graf byli po nějakou dobu vězněni už ve druhé polovině 30. let za účast v zakázané mládežnické skupině, Scholl byl obviněn i z homosexuální aférky. To prý definitivně posílilo jejich odpor vůči režimu. Scholl, Graf a také Schmorell pak v roce 1942 působili nějakou dobu jako medici na východní frontě.

A právě kontakt s tamními hrůzami, včetně vraždění Židů v Polsku a v Sovětském svazu, nakonec vedly studenty k založení Bílé růže. V létě 1942 byl navíc za svůj kritický projev uvězněn i otec Sophie a Hanse Robert Scholl.

Sophie se přitom zapojila do skupiny proti vůli svého bratra, který ji zpočátku chtěl držet stranou. Odmítnout se však nenechala.

Odpor bez násilí

Proč skupinu pojmenovali Bílá růže, není úplně jasné. Podle některých teorií má název původ v literatuře, podle jiných jej studenti zvolili jako vyjádření čistoty. Jejich aktivity byly nenásilné, spočívaly především v šíření letáků odsuzujících nacismus, zločiny režimu, vraždy (nejen) Židů. Zároveň odkazovaly ke křesťanské víře, ale i filozofii a klasické literatuře.

Letáky roznášeli po univerzitě a dalších školách, nechávali ve veřejně dostupných telefonních seznamech a na dalších místech. Apelovali na inteligenci i běžné občany.

Postupem času byla vybudována síť distributorů, která šířila letáky i mimo Mnichov. Pátá verze letáků se tak například dostala i do Kolína, Vídně, Innsbrucku, ale i Hamburku a Berlína. V únoru 1943 také Graf, Scholl a Schmorell popsali zdi Mnichovské univerzity a několika dalších budov nápisy jako "Pryč s Hitlerem" nebo "Svoboda!". V plánu bylo i navázání kontaktu s dalšími odbojovými skupinami. Na to však už nedošlo.

Osmnáctého února 1943 se vydali Sophie a Hans Schollovi roznést na Mnichovskou univerzitu šestou edici letáků. Když Sophie shodila letáky z patra do atria budovy, spatřil ji správce, který nechal východy okamžitě zavřít a zavolal gestapo.

To sourozence zatklo, brzy ve vězení skončil také Probst, který se podílel na psaní textů některých letáků. Ač mu bylo pouhých 24 let, měl už tři děti, nejmladší teprve měsíční, a jeho manželka doma bojovala s horečkou omladnic. Nikdo na to nebral ohled.

O více než 60 let později vznikl film Poslední dny Sophie Schollové, který období konce skupiny popisuje. Film vycházel jak z dobových svědectví, tak ze záznamů Sophiina výslechu, který vedl Robert Mohr.

Lidový soud se konal právě 22. února a předsedal mu fanatický nacista Roland Freisler. Právník, který se účastnil i konference ve Wannsee, patřil k nejobávanějším soudcům v říši a neurvalé chování během procesů mu vyneslo přezdívku "zuřivý Roland". Od chvíle, kdy začal působit v rámci Lidového soudu, ostatně značně vzrostl počet odsouzených k smrti.

Schollová nicméně podle záznamů před Freislerem prohlásila: "Někdo nakonec musel začít. V to, co jsme napsali a řekli, věří mnoho dalších. Jen se to neodvažují vyjádřit jako my."

Probst i oba sourozenci byli prohlášeni za zrádce a Freisler opět vynesl rozsudky smrti. Všichni zemřeli ještě téhož dne, po páté hodině odpoledne - pod gilotinou. Probst byl ještě těsně před popravou pokřtěn.

Než zabili Hanse, vykřikl prý: "Ať žije svoboda." Sophie pak dle svědků šla na popravu s pozoruhodnou odvahou. Popravčí Johann Reichhart údajně prohlásil, že dosud nikoho neviděl "takhle umírat". Během února byl zatčen i zbytek jádra Bílé růže.

Konaly se další dva procesy a také Schmorell, Huber a Graf dostali tresty smrti. Freisler byl na Hubera během soudu obzvlášť vulgární. První dva popravili 13. července, Graf zemřel 12. října.

Světlo v temné hodině

Krátce po prvních popravách byla z Německa do Británie propašována část letáků z poslední edice. Ještě téhož roku se na německá města snesly jejich kopie, nyní pojmenované jako "Manifest mnichovských studentů". Na jaře 1943 pak činnost skupiny ve vysílání BBC ocenil i spisovatel Thomas Mann, který z Německa uprchl už krátce po nástupu nacistů.

V den desátého výročí popravy Schollových a Probsta pak první prezident Spolkové republiky Německo Theodor Heuss prohlásil, že na činnost skupiny nenahlíží "jako na pokus o zvrat poměrů, jenž se nezdařil, nýbrž jako na snahu nést světlo i v té nejtemnější hodině". "A proto jejich památce patří náš dík a úcta," zdůraznil. O Bílé růži později vznikly knihy, filmy a také písně. Výslechové dokumenty se dostaly na veřejnost až v 90. letech po sjednocení Německa.

Rodina Schollových nepřišla ve válce jen o Hanse a Sophii - v roce 1944 na frontě zahynul i jejich bratr Werner. Přeživší (a dosud žijící) Elisabeth si pak v roce 1945 vzala Fritze Hartnagela, který byl dlouholetým partnerem její zavražděné sestry. V době její popravy byl na frontě.

Mohr všechny popravené přežil o desítky let, zemřel až v roce 1977, ovšem Freisler se konce války nedočkal. Smrt ho dostihla "při práci", v únoru 1945 během bombardování. Nestihl opustit ani soudní síň.

Prostor před centrální halou Mnichovské univerzity je pojmenován po sourozencích Schollových, náměstí opodál pak nese jméno profesora Hubera. Po Grafovi se jmenuje několik škol napříč Německem, Schmorell byl později pravoslavnou církví prohlášen za takzvaného "strastotěrpce", tedy mučedníka. A jméno Bílá růže nese i asteroid 7571.

Další z podporovatelů skupiny Hans Leipelt byl zatčen v únoru 1945, když se snažil sebrat peníze pro vdovu pro Huberovi. Popravili jej v lednu 1945. Někteří členové však válku i věznění přežili.

Poslední žijící členkou Bílé růže je devětadevadesátiletá Traute Lafrenzová, přítelkyně sourozenců Schollových a někdejší Hansova partnerka. V předjaří 1943 i ji zatkli a věznili. Studia medicíny dokončila až po válce. Pak odešla do Spojených států, kde žije dodnes.

Tagy: Německo zahraničí druhá světová válka odboj víra a náboženství nacistické Německo dějiny a fakta trest smrti a popravy

Zdroje: bild.de,vlastní,Wikipedia.org,kna.cz