Starověcí Egypťané byli uměleckými mistry, jejich velkolepá díla byla do detailů promyšlená a postavená tak, aby společně s faraonem žila věčně. I proto se jeví nelogické, že by všichni sochaři napříč generacemi opakovali tytéž chyby, které by jejich díla vlivem času a eroze stály zrovna nos…

Otázka pravého důvodu vrtala dlouho hlavou i kurátorovi Brooklynského muzea egyptského umění Edwardu Bleibergovi, a proto se pustil do výzkumu tohoto bizarního jevu. Všiml si, že na sochách jsou patrné linie řezu, což vypovídá o úmyslném ničení.

Navíc – u soch lze chybějící nos vysvětlit korozí, jenže orgán často chybí i postavám vytesaných na zdech hrobek… "Konzistence v ničení naznačuje, že bylo provedeno záměrně," řekl Bleiberg webu Artsy.

Starověcí Egypťané (a nejen oni) věřili, že sochy ukrývají životní sílu, a byly tak považovány za jakousi schránku pro lidskou, případně božskou duši a s ní spojenou moc. Nejjednodušší způsob, jak tuto moc "vypnout" a zabránit duši třeba v pomstě, bylo duši prostřednictvím sochy zabít.

"Poškozená část těla není schopna plnit svoji funkci. Zničením nosu tak socha-duch ztrácí schopnost 'dýchat'," vysvětluje Bleiberg. Někdy proto chybí i ruce, které by mohly vykonat pomstu, či oči, jež by čin viděly.

Podle výzkumníka se tak často snažili chránit před pomstou duchů vykradači hrobek, i proto mají sochy a obrazy z nevykradených hrobek obličeje kompletní. Nešlo ale vždy jen o náhodný akt agrese vykradačů hrobek.

Znemožnění dýchání bylo nejčastěji poháněno politickými a náboženskými důvody. Ničení soch předchůdců pomáhalo panovníkům v přepisování dějin. Problémoví vládci – například královny Hatšepsut a Nefertiti – tak byli z vizuální kultury z větší části jednoduše vymazáni.