Proměny české politické kultury byl název odborného semináře, který v horní komoře parlamentu pořádala ve druhé polovině dubna místopředsedkyně Senátu a členka senátorského klubu KDU-ČSL a nezávislých Miluše Horská. Také letošní 30. výročí sametové revoluce vybízí k úvahám, jak na tom jsme z hlediska české politické kultury.

Debaty na toto téma se bohužel velmi snadno zvrhávají v lamentování nad tím, jak je naše politická kultura proklatě nízká a jak jde všechno od desíti k pěti. Nadává se na to či ono, případně na toho kterého politika. Také se připomíná slavnější minulost a vyzdvihují se momenty či konkrétní osobnosti, na něž můžeme být alespoň trochu pyšní.

A když už se objeví někdo, kdo nesdílí skepsi a negativismus, většinou sklouzne k tomu, že se upíná na mladou generaci a spoléhá na to, že s mladými se politika bude vyvíjet lepším směrem, protože si s sebou nenesou zátěž z minulého období a různé špatné návyky a stereotypy.

Senátorka Horská zmíněný seminář uvedla poznámkou, že naše současná demokracie je unavená. Těžko říct, z čeho přesně tuhle únavu vyčíst a jak rozlišit unavenou demokracii od čilé.

Unavená demokracie a unavení občané

Pokud se zaměříme na nepěkné události, které se sem tam vyskytnou, například nedávné fyzické napadení poslance za TOP 09 Dominika Feriho, na všelijaké projevy nenávisti či na nevelké kvality a problematické chování některých volených zástupců, docela rychle dojdeme k tomu, že každá demokracie má své neduhy a temnější stránky a že unavená je demokracie tak nějak z principu, protože něco na ten způsob najdeme vždy a všude.

A pokud místopředsedkyně Senátu měla spíš na mysli únavu občanů než demokracie jako takové, potom nezbývá nic jiného než hledat cestu, jak se únavy zbavit, rozhýbat ji a přenést se přes ni, protože kdo únavě podlehne, daleko se nedostane.

Ředitel Ústavu pro studium totalitních režimů (ÚSTR) Zdeněk Hazdra na semináři zmínil dva zajímavé momenty spojené s první republikou, na nichž lze ukázat, jak je ošemetné dávat nějaké události do souvislosti s politickou kulturou a vyvozovat z nich o ní dalekosáhlé závěry.

Hazdra se pozastavil nad tím, jak se zdá být až neuvěřitelné, že se právě Tomáš Garrigue Masaryk, který neváhal bořit národní mýty a stereotypy a bojovat proti pověrám, předsudkům a nesnášenlivosti, nakonec stal československým prezidentem.

"Nebyl to vlastně pozoruhodný projev tehdejší politické kultury? Dovedeme si dnes představit, že by se do čela naší země dostal někdo, kdo by tak jako Masaryk šel proti proudu?" ptal se ředitel ÚSTR. To, že tento mimořádně vzdělaný člověk vykonával funkci hlavy státu dlouhých 17 let, nastavuje podle Hazdry soudobé politické kultuře zajímavá měřítka.

Pravidlo s jednou velkou výjimkou

Skutečně to něco vypovídá o tehdejší politické kultuře? Je možné považovat zvolení Masaryka prezidentem a jeho dlouhé setrvání v úřadu za doklad mimořádnosti tehdejší politické kultury a brát ho jako pozitivní vzor? Nešlo spíš o souhru náhod, notnou dávku štěstí a samozřejmě také o schopnosti a dovednosti samotného Masaryka a lidí, kterými se obklopil? A není možné Masarykových 17 let v prezidentské funkci chápat právě opačně jako negativní výpověď o politické kultuře první republiky?

Volební období hlavy státu trvalo tehdy sedm let a v prvorepublikové ústavě z roku 1920 bylo explicitně napsáno: "Nikdo nemůže býti více než dvakráte po sobě zvolen. Kdo byl presidentem po dvě po sobě jdoucí volební období, nemůže opět zvolen býti, dokud od skončení posledního období neuplyne sedm let; ustanovení toto nevztahuje se na prvního presidenta Československé republiky." Taková zvláštní výjimka vztahující se na jednu konkrétní osobu asi není příkladem dobré politické kultury.

Sám Hazdra následně popsal další události, které politickou kulturu první republiky ukazují ještě z jiné stránky. Zmínil neúspěšný pokus zastřelit prvního ministerského předsedu Karla Kramáře z ledna 1919 a následně už dokonaný atentát na ministra financí Aloise Rašína o čtyři roky později.

V tomto kontextu se zdá, že ani Masarykovo zvolení a prezidentování zřejmě nebude kdovíjak skvělým projevem tehdejší politické kultury. Nebo snad byla politická kultura první republiky natolik rozporuplná, že na jedné straně se páchaly atentáty, a na straně druhé byla tak vynikající, že prezidentem byla čtyřikrát po sobě zvolena taková osobnost, jako byl Masaryk? Tak nebo tak je dobré být při hodnocení politické kultury střízlivý a jednotlivé události, byť výrazné, ale výjimečné nepřeceňovat a spíše se soustředit na každodenní a trvalé projevy politické kultury.

Hořekování a odcizená politika

Jiří Pehe na semináři hovořil o dnešní politické kultuře. Mluvil o provincionalismu, postkomunismu, poměrné slabosti politických elit nebo o obnově normalizační smlouvy, kdy vládci mají zajistit určitou životní úroveň a občané se smíří s tím, že bude do určité míry potlačena svoboda. Což je podle Peheho přítomné v tom, jak svoji politiku obhajuje premiér Andrej Babiš.

Pehemu pak nezbývá nic jiného, než se spoléhat na generační změnu a utěšovat se tím, že postkomunismus pomalu odchází spolu s generací, která ho reprezentuje v politice. Pehe v tom vidí důvod k optimismu, znovu se podle něj začíná mluvit o hodnotách. Rovněž vyzdvihuje to, že se objevují politické subjekty, které vznikají zezdola - jako jsou Starostové a nezávislí či Piráti.

Ne že by byl tento popis a s ním spojený optimismus zcela mimo, nelze se na něj však spoléhat příliš. Stejně jako nemá smysl hořekovat nad provincionalismem a postkomunismem, byla by chyba od další generace a nově vzniklých uskupení očekávat zázraky. Podobně jako je mylné si kdovíjak považovat politické kultury první republiky a zdůrazňovat význam toho, že jejím prezidentem byl 17 let Masaryk.

Mnohem důležitější je nepropadat cynismu a únavě z demokracie a udržet si živý zájem o to, co se kolem nás děje, a sem tam do tohoto dění nějakým způsobem vstoupit. A to tak, abychom se alespoň trochu ztotožňovali s tím, co se označuje jako politika, aby nám nebyla zcela vzdálená a dokázali jsme si představit, že jsme její součástí, a to tím více, když si tuhle možnost vůbec připustíme.

Řeči o provincionalismu a postkomunismu tomu ovšem nepomáhají, protože ty nám politiku jen dále odcizují. A pokud generace 50+ rezignuje a založí ruce v klín v domnění, že všechno je už na bedrech mladé nadějné generace, pravděpodobně se dočká jen dalšího zklamání, až zjistí, že mladé přecenila a vložila do nich až příliš velké naděje.