Mládí vpřed: Naplní očekávání, nebo přinese zklamání?

KOMENTÁŘ - Komentáře autor: Jaroslav Bican

Postupně se hlásí o slovo generace mladých politiků a političek narozených několik málo let před listopadem 1989 či po něm. Zejména někteří z nich vyvolávají nemalá očekávání. Ve výsledku jde ale především o to, co si kdo do mladých lidí projektuje a co by rád, aby do politiky vnesli, než jací ve skutečnosti jsou.

Dělit svět na mladý a starý má i tu nevýhodu, že se tak zbytečně staví proti sobě.

Dělit svět na mladý a starý má i tu nevýhodu, že se tak zbytečně staví proti sobě.,zdroj: Profimedia.cz

Česká republika si letos připomene třicet let od listopadu '89. Není lepší příležitost k zamyšlení, kam jsme se za tu dobu dopracovali, v jakém stavu je česká politika a jaké jsou její další vyhlídky. Politolog Jiří Pehe ve svém komentáři na Českém rozhlase Plus píše o tom, že "v české politice dochází k dlouho očekávané generační výměně, která bude mít pozitivní důsledky".

V této souvislosti Pehe vyzdvihuje vzestup mladých politiků, jako je ministr zahraničních věcí Tomáš Petříček a ministryně práce a sociálních věcí Jana Maláčová. A zdůrazňuje, že reprezentují "nový politický étos a styl práce". A o to nakonec Pehemu jde: o novou generaci politiků, kteří budou nejen mladí, ale hlavně jiní než ti, kteří byli "zformováni bývalým režimem".

Proto ta sázka na mladou generaci, její nadějné vyhlížení a přísliby, co všechno tato generace politiků přinese a jak nás konečně vyvede z bláta postkomunismu, provincionalismu a všemožných nešvarů. A jak vytlačí generace předchozí, které jsou jejich nositeli, nebo na jejich překonání nestačily a raději se jim přizpůsobily.

Pehe v závěru svého komentáře píše: "Je samozřejmě možné, že politiky, jako jsou Petříček a Maláčová v ČSSD, nakonec ještě starší generace takříkajíc zašlape do země. Ale je jisté, že časy se začínají pozvolna měnit. Bude přicházet stále více mladších lidí, kteří si politické ostruhy vysloužili v občanské společnosti, nebojí se světa za českými hranicemi a jsou doma ve světě technologických a dalších výzev, které nám připravuje globalizace."

Kontinuita mezi generacemi

Jedna věc je, že generační výměna skutečně probíhá a do politiky aktuálně pronikají nejen lidé narození v 80. letech, jako Maláčová a Petříček, ale také v 90. letech (poslanec za TOP 09 Dominik Feri nebo třeba pirátský poslanec František Kopřiva). Mnohem důležitější však je, co všechno od takové generační obměny očekávat, aby se nám nestalo, že velké naděje časem vystřídá stejně velké zklamání a vystřízlivění.

Po nových generacích se toho obvykle žádá mnohem více, než co je v jejich silách. Příslušníci předchozích generací si do svých očekávaní spojených s mladými lidmi totiž promítají svá selhání, frustrace a nesplněná přání a sny.

Přitom nastupující generace se od té minulé v mnoha ohledech zase tolik neliší a není možné, aby se zničehonic vymanila ze světa a jeho principů, zvyklostí a zákonitostí, který stvořila generace jejích rodičů. Kontinuita mezi jednotlivými generacemi je i přes radikální proměnu prostředí, ve kterém různé generace vyrůstaly, značná.

Studentská iniciativa Inventura demokracie před deseti lety ke 20. výročí od listopadu 1989 ve svém prohlášení napsala: "Zřejmě se tedy čeká, že naše generace konečně napraví veškeré průšvihy současné demokracie. Od starších slýcháme, že teprve s námi přijde do politického a občanského života nová kultura. Že konečně nastanou lepší časy. Je to další z mnoha sázek na mladou generaci. Důvěra jistě potěší, ale na rovinu – myslet si, že takovou věc nějak sami zvládneme, je naivita – nebo spíš alibismus."

Generace, o které je řeč, se od té doby zapojila do pracovního procesu a - jak upozorňuje Pehe - stále více ovlivňuje i politické dění. Je ale dobré nezapomínat na to, že jednotlivé generace nejsou homogenní a vlastnosti, které Pehe přikládá té Maláčové a Petříčkově, případně ještě generaci mladší, se zdaleka netýkají všech jejich příslušníků. Je užitečné podívat se na celé spektrum mladých lidí, kteří se v politice objevují, a nesoustředit se jen na ty, kteří se nám hodí do krámu a ke kterým cítíme sympatie.

Různorodá generace mladých lidí

Kromě Maláčové a Petříčka tady máme hned několik politiků a političek, kteří jsou stejný ročník (1981) jako oni: poslankyni a bývalou ministryni spravedlnosti Taťánu Malou, 1. místopředsedu KDU-ČSL a bývalého ministra zemědělství Mariana Jurečku nebo poslance a někdejšího náměstka pražské primátorky Petra Dolínka. Za zmínku stojí také o pět let mladší ministr zdravotnictví Adam Vojtěch.

Do generace politiků, která se už neformovala za normalizace, patřila i nechvalně proslulá někdejší poslankyně za Věci veřejné Kristýna Kočí (o čtyři roky mladší než Petříček) nebo bývalý poslanec za ČSSD Adama Rykala, spojený s nekalými praktikami v ostravské sociální demokracii, který se narodil ve stejném roce jako Vojtěch.

Pehe kromě věku zdůrazňuje důležitost toho, že generace nových politiků většinu života strávila už v demokratických poměrech, před vstupem do politiky už něco profesně či občansky dokázala a pokud možno získala zkušenosti i vzdělání v západním světě.

Ve skutečnosti tak naděje vyjadřované v souvislosti s mladou generací jsou vázané spíše na konkrétní atributy, které jsou nové generaci obecně připisované a které někteří mladí politici splňují více a někteří méně. Pehe doufá, že těch prvních bude časem přibývat, protože zkrátka tyto vlastnosti k mladé generaci patří větší měrou, než k těm předchozím.

Taková úvaha má svoji logiku, ovšem mnohé praktiky politiků, a stejně tak návyky občanů a voličů, mají docela velkou setrvačnost, takže i když se v politice objeví i větší množství mladých lidí s odlišnými životními zkušenostmi a třeba i lepším jazykovým vybavením a kvalitnějším vzděláním, změna může trvat mnohem delší dobu, než by si leckdo přál. Různé zvyky, postoje a myšlenkové vzorce si zkrátka žijí vlastním životem, předávají se z generace na generaci, a než vyblednou, trvá to výrazně déle než dvacet nebo třicet let.

A některé nešvary mohou být ještě hlubší a žádná generační ani společenská změna s nimi nehne. Mohou být součástí politiky jako takové. Řada negativních rysů k ní neodmyslitelně patří a představa, že se jich zbavíme s novou generací, je naivní.

Generace postavené proti sobě

Další věc je, jakým způsobem se s mladou generací v politice pracuje a zda operování s ní někdy nepáchá více škody než užitku. Když například Martin Fendrych ve svém komentáři na Aktuálně.cz napsal, že noví kandidáti na prezidenta by "měli vypadat spíš jako Marek Hilšer nebo Pavel Fischer, tedy jako lidé dneška, kteří mají zemi co nabídnout, uvažují nikoli 'devadesátkově', ale současně, moderně, západně, nezatracují automaticky změny jako inkluze, nesní o autoritářském Česku", není těžké si domyslet, že taková argumentace může být docela snadno kontraproduktivní.

Vede totiž k hloupé zkratce, že mladý znamená být moderní, západní a demokratický, kdežto stáří je spojené s tím být nemoderní, východní a autoritářský. Případnou prezidentskou kandidaturu Václava Klause staršího či jeho syna pak Fendrych komentuje: "Oba, senior i junior, jsou přece lidé, kteří nemají mladé generaci co říct. Je těžko představitelné, že by mladí lidé, kteří budou čím dál víc rozhodovat o výsledku voleb, volili jednoho z Klausů. Proč? Aby nás strkali k autoritářské Moskvě jako Zeman?"

Otázka je, co si s takovým generačním dělením počít. Jak asi zareaguje po přečtení podobných řádků volič, který se cítí být někde mezi a není nadšený ani jedním ze čtyř zmíněných pánů? Možná si řekne, že radši bude nemoderní a "devadesátkový", než aby se nechal manipulovat tím, že jeho názory jsou špatné, protože už vyšly z módy a nejsou "dnešní".

Dělit svět na mladý a starý má i tu nevýhodu, že se tak zbytečně staví proti sobě. Zvlášť když se jedna část bere jako apriori pozitivní a druhá jako apriori negativní. Nic ale není černobílé, ani mladá generace, ani ty o něco málo starší.

Tagy: ČSSD Česko komunismus domácí demokracie přímá volba prezidenta nacionalismus česká politika komunistický režim diktatury a neliberální demokracie 17. listopad 1989

Zdroje: Vlastní