Volební preference Pirátů stoupají. Podle nejnovějšího průzkumu agentury Median se svými 13 procenty zaostávají za druhou ODS o pouhou půlku procenta. Stejně tak poslední šetření CVVM, ve kterém získali 14 procent, jim přisoudilo třetí příčku za druhými občanskými demokraty - opět jen s rozdílem půl procenta hlasů. A podle průzkumu agentury KANTAR CZ pro Českou televizi pak Piráti dosáhli rovných 19 procent, s nimiž obsadili druhé místo, ODS předběhli o celá tři procenta a ve srovnání s předchozím měsícem si polepšili rovněž o tři procentní body.

To vše svědčí o tom, že pozice ODS a Pirátů je minimálně vyrovnaná, a kdyby se volby do Poslanecké sněmovny konaly teď, strana vedená Ivanem Bartošem by docela dobře mohla občanské demokraty přeskočit. Jedna věc je však na politický vrchol vystoupat, a druhá se na něm udržet. Čím úspěšnější Piráti jsou, tím více musí čelit různým tlakům a snahám vykreslit je způsobem, který by jim část voličů odehnal.

Někdejší kandidát hnutí ANO na primátora Prahy Petr Stuchlík v rozhovoru s Lubošem Xaverem Veselým na XTV na adresu primátora za Piráty Zdeňka Hřiba prohlásil, že "každý lídr musí být silný, sebevědomý, ale musí také umět naslouchat a musí umět dojednat kompromis, protože nic v životě není černobílé". A dodal, že má pocit, že "Piráti obecně jsou takoví novodobí svazáci".

Podle Stuchlíka mají ve srovnání se Spojenými silami pro Prahu či Prahou sobě svou pravdu, ze které nejsou ochotni ustoupit. "U Pirátů bohužel vidím, že to je takové to přesvědčení, zabetonované a jasné, jako jsme viděli u svazáků na začátku 50. let," zdůraznil.

Je zřejmé, že většina politických stran a hnutí se musí vyrovnat s tím, že jsou principy a programové body, na nichž musí lpět, pokud nechtějí přijít o svoji důvěryhodnost a voličskou přízeň. Kromě toho však musí dělat celou řadu kompromisů, protože jinak by v politice ničeho nedosáhly a byly v ní zbytečné.

Mezi dvěma mlýnskými kameny

Balancování mezi tím, jaké kompromisy jsou ještě přípustné, a jaké už nikoli, je dosti ošemetné. To platí zvlášť pro uskupení, které je ve vysoké politice relativně nové a které své působení založilo na zásadovosti, s níž přistupuje k principům týkajícím se transparentnosti a nakládání s veřejnými prostředky.

Kritika, že to Piráti přehánějí a nejsou schopni dělat kompromisy, může být namístě, ovšem je potřeba ji detailně doložit. Potíž je v tom, že stejně snadno se mohou nadít pokřiku (což se také už děje), že zradili své ideály, protože vstoupili do různých koalic s politiky, kteří kumulují funkce nebo jsou nevalné pověsti, a že naopak uzavírají kompromisy s příliš velkou lehkostí, a ve výsledku tak nejsou jiní než politici, proti nimž se před sněmovními volbami vymezovali sloganem "Pusťte nás na ně".

Piráti si na jedné straně musí úzkostlivě hlídat své zásady a být schopni odůvodnit cokoli, co by mohlo působit jako jejich opuštění či obejití. Na druhou stranu, pokud chtějí něco z nich realizovat a nehodlají setrvat v opozičních lavicích, což zjevně nechtějí, velmi rychle se dostanou do podezření, že laťku, kterou si nastavili dosti vysoko, nedokážou přeskočit.

Jistě, dá se to odbýt konstatováním, že kdo s čím zachází, s tím také schází a že Piráti si proto za situaci, kdy se ocitli mezi dvěma mlýnskými kameny, mohou sami, protože své principy postavili až moc do kontrastu s ostatními stranami, bez nichž ale nic neprosadí, a svým voličům slíbili něco, co lze splnit pouze za cenu citelných ústupků.

Jiná věc je, že samotné připodobnění Pirátů ke svazákům z 50. let je natolik dehonestující a negativní nálepkou vytrženou z daného dobového kontextu, že její použití nemůže mít jiný účel, než očernit politického protivníka. A proto, ať už by pirátská schopnost kompromisu byla jakákoliv, je nesmysl a podpásovka srovnávat je se svazáky z 50. let.

Svazáci a kádrováci

Nařčení podobného typu, jako to o svazácích, není v souvislosti s Piráty ničím novým. V minulosti byli například označováni za dědice klasické levice a Karla Marxe. Šéfredaktor Lidových novin István Léko je pro změnu nedávno obvinil z podobných metod, "o nichž jsme v listopadu 1989 věřili, že už se nikdy nevrátí".

Nelíbí se mu, že v Praze vypsali výběrové řízení na členy dozorčích rad městských společností vlastněných hlavním městem, ve kterém se objevila kritéria jako "názorová shoda s programem Pirátů" nebo "schopnost naučit se pracovat se softwarem používaným Piráty", kdy se hodnotí "znalost pirátského programu a argumentace" či "reference členů a příznivců Pirátů". Léko v tom spatřuje kádrové posudky a kádrování po vzoru KSČ.

Těžko v tom nevidět pokrytectví. Obsazují snad jiné politické strany srovnatelná místa bez podobných referencí či stranické a programové loajality? A to možná v tom lepším případě, v horším může jít o kupčení různého druhu. Piráti se liší tím, že jsou transparentní a že vyhlásili výběrové řízení, ve kterém popsali konkrétní podmínky, na jejichž základě jsou přihlášení uchazeči hodnoceni.

Tato otevřenost může působit nezvykle a leckoho provokovat, je to však pořád lepší varianta, než rozdávat místa v dozorčích radách naprosto bez kontroly a náznaku jakýchkoli kritérií. A nakonec ta pirátská nejsou zase tak nesmyslná.

To, co u Pirátů může evokovat jistou svazáckost, je, že při pohledu z dálky vypadají jako celkem homogenní uskupení, a to díky tomu, že u nich panuje nezvyklá shoda na určitých principech, postupech a procesech. Piráti se tak nejen mohou jevit jako někdo, kdo na ně klade přehnaný důraz, ale zároveň se zdá, že o nich v rámci strany nejsou spory. Ve skutečnosti se zde odlišné názory sice vyskytují, zřejmě se však netýkají klíčových principů, na nichž Pirátská strana stojí.

To, co Stuchlík popisuje jako zabetonované přesvědčení, Piráty naopak ve vší jejich různorodosti a rozličnosti názorů drží pohromadě a brání tomu, aby se začali drolit. Zatím se tak zdaleka nenaplnilo to, co prorokoval komentátor Bohumil Pečinka, když krátce po loňských sněmovních volbách tvrdil, že je jen otázka času, kdy se rozpadne pirátský poslanecký klub.

Na cestě mezi liberály a sociálními demokraty

Stejně jako přirovnání ke svazákům pokulhává i snaha označit Piráty za pokračovatele tradiční levice. Nejnověji se o to v říjnu v Parlamentních listech pokusil ekonom Pavel Kohout, když se pozastavil nad tím, že by v jejich případě šlo o liberální stranu.

Kohout tvrdí, že se kloní spíš k posilování moci státu a že jediným jasným liberálním bodem jejich programu je legalizace marihuany, i v té si však podle něj počínají nesystematicky. "Piráti jsou vlastně sociální demokraté, kteří odložili tesilové sako a nechali si narůst dredy nebo aspoň culíky. Vypadají jinak, uvnitř jsou ale stejní socanští páprdové jako dinosauři z ČSSD," uvedl Kohout.

Problém je v tom, že Piráti sice naplňují to, co podle Kohouta dělá liberála liberálem (prosazování občanských svobod, nízkých daní a omezené role státu), zároveň se však nebrání některým nápadům právě z dílny sociální demokracie, či je dokonce aktivně prosazují. Například jsou pro zavedení sektorové daně nebo jsou také otevřeni obědům zdarma v mateřských školkách a na prvním stupni základních škol.

To jim ale nebrání v tom, aby se snažili odkazovat stát do patřičných mezí, co se týče zneužívání nových technologií ke sledování občanů a shromažďování informací. Jsou to rovněž Piráti, kdo před sněmovními volbami sliboval snížit zdanění práce a usnadnit placení daní. Ve sněmovně tak například v prosinci při projednávání daňového balíčku navrhli zvýšit slevu na poplatníka z 24 840 korun na 30 000 korun, čímž by se snížila daň z příjmu asi o 1,5 procenta.

Piráti především nezapadají do klasických škatulek, kterými se v politice stále ještě často operuje. V tom jsou ale napřed. Strany, které se jich úzkostlivě drží, jsou ve výsledku na ústupu. Hnutí ANO a podobně Piráti se ubírají jinou cestou. Babišovo uskupení si počíná více pragmaticky, když se pokouší dát všem všechno a každému se zavděčit. Na nic dalšího už nehledí, stačí, když to přinese kýžený efekt. Přitom dokáže vyvolat dojem, že na složité problémy má komplexní a spolehlivou odpověď. Piráti to zkoušejí po svém.

Nevystačí si se schématickým pohledem na svět a snaží se ho vnímat ve vší jeho složitosti. Jednou se tak přibližují liberálům, podruhé sociálním demokratům. Zdá se ale, že právě tento přístup má budoucnost. Složité problémy si zkrátka žádají obdobně komplikovaná řešení. Černobílé vidění selhává a nakonec generuje jen další potíže, napětí a společenské zlomy.