Televizní pořady mění způsob, jak Češi přemýšlejí. A ne vždy k lepšímu

Češi se rádi dívají na televizi. A nebavíme se o prostém dojmu a doslechu, ale o výsledky oficiálního měření: Podle dat Asociace televizních organizací stráví průměrný Čech před obrazovkou čtyři hodiny denně.

To je šestina dne. A když nebudeme počítat spánek, tak klidně i čtvrtina. Podle zmíněných dat sleduje televizi během celého dne bezmála třetina všech dospělých obyvatel. Mladší generace (gen-Z) sice u obrazovek tráví méně času, protože zpravidla preferuje jiná média, i tak ale formát lineární TV hraje velmi významnou roli pro naši populaci.

A když něco konzumujete hodiny a hodiny každý den, dává smysl, že se to na vás dříve či později prostě projeví. Mediální obsah totiž formuje veřejné mínění a dokonce i ovlivňuje osobní postoje. Obzvlášť pokud opakovaně konzumujeme silná témata jako zločin, konflikt, neštěstí či krize, varuje časopis Psychology of Popular Media pod záštitou American Psychological Association.

Odborný článek z Oxfordu také upozorňuje, že vliv na přemýšlení se též dá cíleně využít například záměrnou selekci a filtrováním informací nebo úmyslným opakováním něčeho, dokud se to lidem, hospodsky řečeno, nezažere do mozku. 

Pocit ohrožení, ostražitost před vyšší kriminalitou

Kriminálky a detektivky patří u českého publika dlouhodobě k nejoblíbenějším, není pak divu, že má spousta Čechů pocit, že se "kriminalita zvyšuje".

V extrémních případech se u diváka může postupem času objevit i chorobná ostražitost a úzkostné stavy, protože mu neustálé sledování zločinů naprogramovalo mozek tak, že pak čeká vraha a násilníka za každým rohem, což je jev zdokumentovaný i ve vědeckých studiích.

Nejde přitom jen o seriály: Realistická dramata a silné zpravodajské formáty taktéž mění způsob, jak lidé vnímají míru kriminality a rizika v běžném životě.

Zkreslená představa o úspěchu a reality show, které nemají s realitou nic společného

Časté sledování pořadů ve formátu reality show může v divákovi nenápadně budovat a posilovat dojem, že úspěch pramení především z viditelnosti, z dramatu a konfliktu. Právě drama ale často bývá v podobných pořadech strojené, připravené scenáristy a se skutečným životem nemívá nic společného.

Sociální psychologové upozorňují, že pravidelní diváci reality show mívají tendence stavět rovnítko mezi popularitou a hodnotou člověka, přestávají vnímat hranice mezi skutečným chováním a mediálními personami a občas dokonce podvědomě přejímají konfliktní vzorce chování, protože jim je televize podsunula coby cestu k úspěchu.

Zpravodajství

Na jednu stranu je samozřejmě potřeba vědět, co se děje. Jenže, jak už asi všichni tak nějak tušíme, výběr zpráv, které jdou do světa, má neskutečně obrovský dopad na vnímání reality diváků. A televize mají pochopitelně tendenci vybírat ty zprávy, které s publikem rezonují.

Dlouhodobé vnímání neustále špatných zpráv přitom zvyšuje úzkost a pocit bezmoci. Na světě přitom opravdu není až tak špatně, jak by se zdálo, kdyby se člověk jen díval na zprávy.

Co s tím?

Televize se zpravidla nesnaží okatě říct, co si máme myslet, ale významně ovlivňuje o čem a jak přemýšlíme. Odborníci se shodují, že je ideální střídat různé typy obsahu, nekonzumovat pořád to samé, omezovat sledování negativních formátů a, pokud to jde, ověřovat informace.

Televize sama o sobě není žádný ďábel, problém ale nastává, když se z ní stane jediná spojnice s realitou.