Právě víra byla důvodem, proč se vůbec Štěpán Vašíček, který zemřel v loňském roce, do vězení dostal. Veřejně projevil nesouhlas s komunisty propagovanou interpretací tzv. číhošťského zázraku, při němž věřící viděli na oltáři pohybující se kříž.

Během politického školení na vojně Vašíček odmítl tvrzení, že farář Toufar tahal za drátky, které ke kříži připevnil. I ve vězení se ke svému náboženskému přesvědčení odvážně hlásil.

"Na cigaretové papírky jsem napsal litanie loretánské, které jsem znal zpaměti, a několik mariánských písní," popisoval.

Já vím, že umíte zabíjet

Bachaři jeho věroučnou tvorbu objevili a odsoudili jej na čtrnáct dní do korekce. Vadilo jim také vlastnictví malé tužky: "Tak jsem byl poprvé v korekci, čtrnáct dní na Cejlu, a odtud jsem chodil také k soudu. V korekci nás dvacetkrát za noc budili, každý třetí den jsme dostali poloviční dávku jídla a třikrát denně jen chléb a vodu."

Štěpán Vašíček byl v zinscenovaném procesu odsouzen za velezradu k desetiletému věznění. Byl obviněn z vykonstruovaných skutečností, jako například dodávání součástek na výrobu vysílačky špionům.

Prošel Mírovem, korekcí v Ostravě, věznicí na Borech a různými lágry. Zažil peklo, komunisté ho ale nikdy nezlomili.

Vašíček i před bachaři projevoval dál svobodně své názory. Nejednou si za to vysloužil krutý trest. Asi nejhorší chvíle prožil v táboře Rovnost, kdy byl donucen stát 56 hodin v mrazu ve sněhu:

"V tom sněhu jsem stál ještě s dalšíma asi pěti kamarádama Slovákama 56 hodin, jenom v těch muklovských šatech, nic jiného. A tehdy mráz dosahoval až minus 30 stupňů."

Útěk v kabelové cívce

Brutální počínání velitele Rovnosti Albína Dvořáka a bachařů jemu podřízených neušlo pozornosti prokuratury v Karlových Varech. Podle Vašíčkovy výpovědi "bachaři potom za to dostali po nose". A Vašíčkovi následně vyhrožovali zabitím. On na to prý pouze lakonicky odvětil: "No já vím, že to vy umíte, takové věci."

V květnu 1953 se dostal do nově postaveného tábora Bytíz, který byl určen pro politické vězně s vysokými tresty. Zde pomohl k útěku pěti vězňům, kteří se schovali do kabelové cívky. Mezi nimi byl i jeho známý Josef Kubačka, kterému se podařilo emigrovat do Ameriky.

Štěpán Vašíček v mládí | zdroj: Paměť národa

"Rozřezali hřebíky, aby to nebylo poznat, že je s tou cívkou něco dělané, a tímto způsobem se jim to podařilo. Vlezli dovnitř, tam se zamkli, my jsme je naložili, nákladní auto je odvezlo do skladu kabelů a odtud se dostali potom ven, na nádraží. A než na lágru zjistili, že kluci utekli, tak oni už přecházeli československé hranice do Německa," řekl Vašíček.

Všem pěti vězňům se však na Západ dostat nepodařilo. Dva byli lapeni a vráceni do tábora Bytíz s trestem o dvacet let vyšším: "Dva chytili na hranicích, protože jeden z nich si tam vyvrtnul nohu a ten druhý ho nechtěl opustit.

Dopisy z lágru

Po měsíční korekci pátera Bruna Sklenovského, kde dostával poloviční dávku jídla jednou za osm dnů, tedy čtyřikrát za měsíc, jinak pouze kousek chleba a vodu, napsal Štěpán Vašíček upozornění na poměry v táboře:

"Podařilo se nám poslat dopis, já jsem ho opisoval v rozvodně na šachtě, a sice na různá ministerstva, na prezidentskou kancelář, na ministerstvo zdravotnictví, ministerstvo vnitra, národní obrany, asi na pět ministerstev se to posílalo. Posílalo se to jako upozornění na koncentrační tábor Bytíz. Já jsem to psal přes kopíráky a originál jsem potom posílal domů, ale bohužel, ten se ztratil."

V dopise bylo popsáno, jak krutě se s vězni zachází a jaké jsou poměry v korekci. Po několika dnech od odeslání psaní se skutečně poměry v Bytízu o něco málo zlepšily: "Od té doby už se v korekci jedlo každý třetí den, takže ten dopis zapůsobil."

Vašíček se domníval, že zafungovala hrozba na konci psaní, že zprávu podobného znění zašlou vězni na Organizaci spojených národů.

Během svého věznění poznal mnoho osobností z řad spisovatelů, kněží či politiků. Seznámil se například s hrabětem Jiřím Dohalským, slovenským exministrem vnitra Šaňo Machem nebo básníkem Janem Zahradníčkem.

Místo Pionýra náboženství 

Se Zahradníčkem mluvil o básníkových plánech do budoucna, které nikdy nebyly naplněny kvůli jeho brzkému úmrtí. Zahradníček zemřel krátce po propuštění na následky věznění v důsledku krutého zacházení a také proto, že mu byly odepřeny nutné léky.

Vašíček se dočkal propuštění na svobodu 20. května 1960, tedy přesně na den deset let od zatčení. Po návratu mu byla znemožněna práce v dílnách v Příbrami, a tak si udělal kurz televizního mechanika a v tomto povolání setrval až do konce sedmdesátých let.

S odporem proti režimu nepřestal, angažoval se například v šíření samizdatové literatury. Své tři dcery místo do Pionýra posílal do náboženství. Rehabilitován byl v roce 1989.

Štěpán Vašíček | zdroj: Paměť národa

Podle svých slov se jako rodák z Moravského Slovácka kvůli své lásce k Bohu snažil bojovat s životními příkořími pozitivním přístupem: "Komunismus je zdrojem nenávisti, poněvadž v lidech pěstoval zlobu tím, že je nutil nenávidět. Tato nenávist se projevovala ve státě, na okrese i v samotných rodinách. Dnes je třeba, aby se mladí lidé naučili lásce, milovat. Milovat Boha, a tím milovat lidi."

Autorka textu Markéta Malá je novinářka a historička