Sedmdesát let po svém historickém vítězství (25. února 1948) jsou komunisté zase na koni. Ne že by se chystali do vlády, tak hluboko ještě Česko nekleslo. Připravují se však na to, že budou do vlády kibicovat.

Necháme si to líbit?

Osudová věta

Pětadvacátý únor 1948 je jedním z nejtemnějších dnů naší historie. Tehdy komunisté dotlačili churavého Edvarda Beneše k tomu, aby jim kývl na vládu jedné strany, samosebou té jejich, a přijal demisi nekomunistických ministrů.

Vůdce československých komunistů, tehdejší premiér Klement Gottwald, to oznámil v památném projevu na Staroměstském náměstí v Praze. "Mohu vám sdělit, že pan prezident všechny mé návrhy, přesně tak, jak byly podány, přijal," prohlásil.

zdroj: YouTube.com

Jen málo vět bylo pro obyvatele Československa tak osudových jako ta, kterou pronesl Gottwald. Otevřela dveře de éry totality, útlaku a úpadku, do období komunistické diktatury, pronásledování, věznění i zabíjení lidí s odlišným názorem.

Komunisté od převzetí moci až do kolapsu svého režimu v roce 1989 nepřipustili žádné svobodné volby. Čtyři desítky let určovali, kdo bude kandidovat ve volbách, a tím pádem, kdo v nich vyhraje. Moc si pojistili tím, že si do ústavy dali patent na pravdu – vedoucí úlohu komunistické strany. Pro sichr do ní vrazili státní ideologii – marxismus-leninismus a k tomu všemu si pořídili vlastní policii (StB) i vlastní armádu (Lidové milice).

Když "Kléma" (Gottwald) za první republiky hulákal v Národním shromáždění na "tradiční" strany "my se od ruských bolševiků do Moskvy chodíme učit, jak vám zakroutit krk", nikdo ho nebral příliš vážně. Jenže to, co říkal, se stalo realitou. Doslova a do písmene.

Komunisté dostali Československo na desítky let pod sovětskou ohlávku a ze země udělali jeden velký koncentrák – rozhodovali dokonce o tom, kdo vycestuje do západní ciziny (kdo dostane devizový příslib).

Pod kontrolu dostali celou ekonomiku. Po roce 1948 znárodnili a zkolektivizovali vše, co se dalo, a soukromníky hubili jak "americké brouky" (mandelinky). Zavedli centrálně plánovanou ekonomiku, zlikvidovali konkurenci a určovali ceny. Důsledkem byl nedostatek kdečeho a dlouhé až nekonečné fronty skoro na vše – od kvalitního masa přes toaletní papír až po menstruační vložky.

Kupředu levá

Pokud budete mít cestu na pražský Petřín, zastavte se na úpatí kopce u pomníku obětem komunismu od Olbrama Zoubka. Na pamětní desce tam najdete bilanci komunistických vlád mezi roky 1948 a1989: 205 486 lidí odsouzeno, 248 popraveno, 4500 zemřelo ve věznicích, 327 zahynulo na hranicích, 170 938 emigrovalo.

Dost k tomu, aby při výročí února komunisté zjihli, omluvili se a ještě lépe – aby se exemplárně rozpustili.

S tím samosebou nelze počítat. Pochopitelně, vždyť jejich cíl zůstává stejný – rehabilitovat marxismus a svrhnout kapitalismus. Ti pravověrní se nedají zviklat a na únor 1948 vzpomínají se slzou v oku jako na "vítězství pracujícího lidu nad buržoazií a reakcí". Mezi ně patří také mnozí třešničkáři, kteří ho vzhledem k datu svého narození ani pamatovat nemohou.

Důkaz můžete najít na webu KSČM, který výročí února připomíná "voničkou" z Gottwaldových projevů, anebo třeba komentářem Jaroslava Kojzara, nestora komunistické propagandy, který se před listopadem vyznamenal odhalováním protisocialistických živlů.

Další hodnocení února poskytl Josef Skála (krycí jméno v StB Josif). Komunista, který v osmašedesátém vítal v Praze-Ruzyni sovětské okupanty, ve vysílání rádia Slobodný vysielač (záznam zde) popisoval komunistickou éru jako ráj na zemi.

Několik perel z jeho myšlenek: "Únor dal smysluplný život všem obyvatelům země… Komunistické vlády markantně zvýšily životní standard… Dnešní režim není schopen nabídnout to, co jsme nabídli my…"

Vrcholem Skálových tlachů byl výrok, že za komunistických vlád uskutečnila tato země "gigantický civilizační skok". Neměl snad tovarišč Josif na mysli jiný skok – skok do civilizační propasti?

Od deseti k pěti

Pokud bychom Skálovi a jemu podobným obhájcům starých pořádků věřili, museli bychom být v roce 1989, kdy se moc komunistů zhroutila, přinejmenším na úrovní západního Německa. Jenže realita byla jiná.

Před druhou světovou válkou bylo Československo poměřováno ekonomickým výkonem a životním standardem na úrovni Rakouska nebo Norska, patřilo do desítky nejvyspělejších zemí Evropy. Československá koruna byla tvrdší než německá marka.

Od konce čtyřicátých let minulého století jsme však za západními státy zaostávali. V roce 1989 jsme dosahovali zlomku ekonomického výkonu Západního Německa (pětinu až čtvrtinu HDP na hlavu). Výrazně jsme dokonce zaostávali za Řeckem a Portugalskem - tyto země jsme už po několika letech v Evropské unii předstihli.

Když se otevřely hranice, marka se na trhu prodávala za 20 korun a víc. Platy v markách v Německu přitom byly srovnatelné s československými platy v korunách. Pro srovnání: Dnes jsme podle dat Eurostatu na 71 procentech německého výkonu – měřeno HDP na hlavu a přepočítáno na kupní sílu.

Pokud by v roce 1948 ani později v Československu nevládli komunisté a v zemi fungovala tržní ekonomika, mohli jsme růst obdobně jako Západní Německo. Československo pro to mělo nejlepší předpoklady: Nemuselo platit válečné reparace (bylo na straně vítězů) a hospodářské škody z války byly ve srovnání s většinou ostatních zemí nízké.

Nesplatitelné dluhy

Když dnešní české zaostání (z dat Eurostatu) přepočtete na HDP, zjistíte, že ročně ztrácíme na Německo v HDP mezi bilionem až dvěma biliony korun. Tyto ztráty se v posledních letech snižují, ale trvají desítky let. No a k tomu si můžete přičíst tisíce zmařených a desetitisíce zničených životů – to se však vyčíslit nedá.

Když dlužník způsobí milionovou škodu, musí ji uhradit a zpravidla jde do vězení. Za mřížemi také skončili někteří tuneláři – za podvody v řádu desítek a stovek milionů. Aspoň část museli nahradit. Jiní spravedlnosti unikli díky amnestii Václava Klause, anebo se schovali v cizině, například na Bahamách. Jenže v porovnání s komunisty to jsou nicotní příštipkáři.

Komunisté napáchali mnohabilionové hospodářské škody a způsobili nevyčíslitelné lidské ztráty. Schovávat se nemusejí, užívají si svobody a škody platit nemusí – naopak jejich partaj dostává od státu dotace.

Takže soudruzi, můžete si blahopřát. Skutečně máte co slavit!

------

Nakonec k výročí února 1948 připojuji stručný vzkaz Gottwaldovým pohrobkům. Je obsažen v tomto videu: