Komunisté v letošních volbách do sněmovny ztratili 18 poslanců. Stejně jako sociální demokraté obsadí ve dvousetčlenné dolní komoře pouhých patnáct křesel.

Na světový mír (jeden z jejich hlavních programových cílů) mohou Gottwaldovi pohrobci zapomenout – s tak titěrnou stranickou buňkou ho neprosadíte. Mohou ale dostat šanci promluvit do příští vlády. Na to jim hubený výsledek postačí.

Soudruh velkouzenář

Podstatnou část hlasů komunistům sebral Andrej Babiš. Budiž mu to připsáno na položku zásluh. Neideologická manažerská politika mu umožňuje lovit voliče jak na pravici, tak na levici, ba i v extrémní levici, jakou jsou komunisté.

Velkopodnikatel a voliči strany hájící proletariát – to na první pohled nejde dohromady. Babiš je pro komunisty hotový satanáš. Kapitalista, který vykořisťuje dělníky, plave v penězích, rochní se v nezdaněných dividendách.

Jenže není to snad aspoň trochu jejich člověk? Vyrůstal přece ve stejné straně jako oni a v StB mu říkali kolegiálně Bureši, což mohlo mnoha tradičním voličům komunistů hlasování pro babišovce ulehčit.

Rudá minulost a neideologická politika by také mohly usnadnit spolupráci Babiše s KSČM.

Jako švábi

Komunistické ztráty ve sněmovně pokládám za dobrou zprávu z letošních voleb. Potěšily by ještě víc, kdyby to byly setrvalé ztráty, ne pouhý výkyv v náladě voličů. Jenže zatím to není prokázáno.

Komunisté dosud měli vcelku stabilní zisky. Zatímco v roce 1992 získali 35 poslanců, o 21 let později, v roce 2013 jen o dva méně. A v roce 2002 dokonce ve sněmovně obsadili 42 křesel.

Pravda, jejich členská základna se zužuje a stárne. Ještě počátkem století měla KSČM přes 100 000 členů, nyní kolem 40 000. Věkový průměr členů strany je nad 70 lety.

Jenže to neznamená, že jsou komunisté na odpis. Hlasovat pro ně mohou nejen členové strany, ale i sympatizanti, anebo voliči, kteří chtějí komunisty nasadit do sněmovny jako škodnou do revíru ostatních stran.

Komunisté mají tuhý kořínek. Nevymřou tak snadno jako dinosauři. Jsou odolní jako švábi. Přežívají recese, ba i hospodářské krize (v těch se jim obzvlášť daří) a přečkají i časy prosperity, na kterých nemají sebemenší podíl.

Jsou fakt jiní?

Strana vyměnila údernické nástroje srp a kladivo za poetické třešně se zelenými lístky. Neprosazuje už patent na ideologii – vedoucí úlohu komunistické strany, kdysi zakotvenou v československé ústavě. S patnácti soudruhy a soudružkami by to ani nešlo.

Cíl však zůstává stejný – rehabilitovat marxismus a svrhnout kapitalismus. Stejní jsou přátelé i nepřátelé. Do první skupiny patří komunistické strany a komunistické režimy kdekoli ve světě, do druhé buržoazie, Amerika, NATO. Ve svém volebním programu komunisté také zdůrazňují, že chtějí znárodňovat – nejdřív klíčové sektory ekonomiky a síťové infrastruktury, potom… ale to už neříkají, to si domyslete sami.

Pod pokličku hrnce, v němž se vaří komunistická mana, dává nahlédnout dopis, ve kterém předseda strany Vojtěch Filip kondoluje severokorejským komunistům ke smrti vůdce Kim Čong-ila (otec nynějšího vůdce Kim Čong-una): "…Komunistická strana Čech a Moravy pevně věří, že Korejská strana práce překoná zármutek a nadále povede hrdinný boj korejského lidu za obranu socialismu ve Vaší krásné zemi."

Takže pokud jste ještě netušili jak a s kým po boku by čeští komunisté chtěli bojovat za světový mír, už je vám to snad jasné.

Mlátit, lhát a práskat

Za mír bojuje i poslanec Zdeněk Ondráček, kdysi člen pohotovostního pluku SNB, známý pod přezdívkou "Mlátička". Bojoval za něj i za komunismus a socialistické zřízení s obuškem. Oháněl se s ním proti demonstrantům v roce 1989. Teď byl jako lídr hradecké kandidátky KSČM znovu zvolen do sněmovny a je jedním ze tří kandidátů na předsedu poslaneckého klubu.

Příjemnějším zjištěním je, že ze sněmovny vypadla jednička pražské kandidátky Marta Semelová. Soudružka učitelka, přezdívaná pro svůj světonázor "Rudá Marta" proslula tvrzením, že proces s Miladou Horákovou nebyl zinscenovaný. V kampani vytrvale opakovala, že za komunistů si Češi užívali svobody a spravedlnosti, že Klement Gottwald udělal mnoho dobrého a že Sověty vedená invaze Varšavské smlouvy do Československa byla internacionální pomocí. (Nechystá se teď snad učit dějepis?)

Dalším zastáncem starých pořádků, který ze sněmovny vypadl, je komunistický politruk Josef Skála. O jeho smýšlení leccos napoví už krycí jméno, které získal v StB – Josif, podle křestního jména komunistického diktátora. "Internacionální pomoc SSSR a ostatních socialistických zemí v srpnu 1968 jsem přivítal s nadšením a ulehčením. Sovětská vojska jsem uvítal 21. srpna na úsvitu na ruzyňském letišti," píše Skála, kdysi reportér kolaborantského rádia Vltava v dochované složce Státní bezpečnosti.

Z toho je jasné, komu ve sněmovně bude chybět.

Chybět tam ale nebude jiný práskač, Vojtěch Filip, vedený v záznamech StB jako honorovaný ideologický spolupracovník pod krycím jménem Falmer.

Tichá opozice, nebo tichý společník?

KSČM byla v minulém volebním období nejsilnější opoziční stranou. Myslím, že to málokdo postřehl. Komunisté málokdy vystupovali a sotva kdy něčím zaujali.

Ničím nepřipomínali opoziční komunisty za první republiky, kteří o sobě dávali vědět a zvedali poslance ostatních stran ze sedadel. Třeba když Gottwald od pultíku sněmovny v Rudolfinu hřímal, jak komunisté kapitalistickým politikům zakroutí krkem.

V posledních letech byli komunističtí poslanci téměř neviditelní a zcela neškodní. Z takové opozice museli mít v Lidovém domě i v Agrofertu radost. Nezametali si snad komunisté svou krotkostí cestu k vládě?

Nemyslím rovnou do Strakovy akademie nebo ministerských pašalíků. Komunisté by ale mohli hrát roli tichých společníků. Proč ne? V posledních letech to občas vypadalo, jako by se na tuto úlohu připravovali.

A proč by o ni měli usilovat? Třeba proto, aby se konečně ukázali nejen jako kritizující a protestující remcalové, ale jako ti, kteří dokážou něco prosadit, byť světový mír to nebude. Prostě řečeno, aby neztvrdli v roli vymírající dinosauří opozice.