Komunisté ve volbách narazili do zdi. Jejich pád ze 14,91 procenta v roce 2013 na letošních 7,76 je znamením, že pro KSČM končí bezstarostné časy, kdy nemusela pohnout prstem a voliči se k ní sami hrnuli. Stačilo, aby se pár komunistů a komunistek postavilo vedle sebe, vyfotilo se, přidalo se logo s třešničkami a volební prezentace byla hotová a minimálně půl milionu hlasů bylo pokaždé doma, v roce 2002 dokonce bezmála 900 tisíc. Letos to ale nevystačilo ani na 400 tisíc.

Atmosféra ve společnosti se změnila. Pro celou řadu pravicově smýšlejících lidí už nejsou tím největším strašákem komunisté, ale Babišovo hnutí ANO či Svoboda a přímá demokracie Tomia Okamury. Mezi uskupeními, která se vymezují vůči blábolení tradičních politiků, zkorumpovanému systému, elitám či nedořešeným politickým kauzám, však hlas komunistů zanikl.

KSČM tak nezbývá než se začít zabývat tím, jak oslovit voliče a stát se pro ně lákavější. Spoléhat se na to, že se k ní sami vrátí, až pomine jejich okouzlení z Okamury a Babiše, nelze. Do té doby se může objevit jiný štramák, jehož kouzlu propadnou. Co konkrétně má Komunistická strana Čech a Moravy dělat a jakým směrem se hnout, aby se vrátila na svá dřívější čísla, není v jejím případě vůbec snadné říct. Dost možná už dokonce žádná cesta zpátky není.

Globální kapitál a parazitní renta

Dá se očekávat, že část členů, pravděpodobně pod vedením místopředsedy pro ideově politickou práci a komunikaci Josefa Skály, bude tvrdit, že vystupování a prezentování strany navenek musí být ostřejší, hlasitější a více tepající do kapitalistického systému, v němž žijeme. Právě Skála tak může současné situace využít a v KSČM posílit.

Na sjezdu v loňském roce se o funkci předsedy strany už ucházel a ze souboje s Vojtěchem Filipem vyšel se ctí. Nyní se zřejmě Filipova éra blíží ke svému konci. V čele komunistů je už od roku 2005, tedy stejně dlouho jako jeho předchůdce Miroslav Grebeníček.

Skála na otázku Tiscali.cz, zda je šance, že se o funkci předsedy bude někdy v budoucnu znovu ucházet, už na začátku září odpověděl: "Budu-li osloven, a ne že si o to budu říkat sám, lidmi, kteří si přejí určitou politiku komunistické strany, pak je mou povinností to seriózně uvážit. Ale abych za sebe někde loboval, to mne nenapadne ani náhodou."

Pro představu, jakým jazykem by KSČM hovořila pod Skálovým vedením, si stačí přečíst pár jeho textů. Píše v nich například: "Globální kapitál míří směrem, o němž je Kapitál. Žene svět do pastí a pohrom, s nimiž si neví rady. Od pracující chudoby i v zemích, kam plyne většina parazitní renty – až po masový exodus z těch, z nichž ji neurvale doluje," nebo "Oč víc je peněz, lačných zase jen dělat peníze, než peněz směňovaných za hmatatelné statky, tím víc to však ty prvé žene právě do kasina burziánských spekulací".

Klopotná cesta

Josef Skála je bezesporu schopný, inteligentní a energický muž. Jeho dryáčnický styl odkazující na doby minulé i skutečnost, že v KSČ potažmo KSČM působí už 47 let, však svědčí o tom, že jeho zvolení stranickým šéfem by bylo jen slepou odbočkou, ze které by stejně bylo nutné se časem vrátit zpátky.

Druhá cesta, kterou by se komunisté mohli ubírat, je o něco klopotnější a vykročení na ni by KSČM dalo docela zabrat. Musela by se rozhýbat, vsadit na mladé levicové aktivisty, přitáhnout je do svých řad, být více přítomná v ulicích a na veřejných akcích, omladit se a přestat páchnout starobou a dávnými časy.

Podobný posun je samozřejmě bolestný a žádá si zásadní přehodnocení toho, jak se strana chovala doposud. Musela by alespoň zčásti ustoupit od nacionální rétoriky a nápadů typu zavádění trestného činu příživnictví či hanobení prezidenta republiky.

Demokratičtější a otevřenější 

Takový krok do neznáma si od komunistů žádá notnou dávku odvahy a opuštění dosavadních jistot, ale ty se už beztak rozpadají, což je z jejich letošního volebního výsledku zjevné. KSČM se musí popasovat s konkurencí v podobě hnutí ANO a Okamurova SPD, ale protestní voliče, kterých je dnes velké množství, lze lákat různými způsoby, jak dokládá i úspěch Pirátské strany.

Komunisté se buď mohou pokusit Okamuru a Babiše překřičet a odlišit se od nich slovníkem, kde se to jen hemží uřvanými spojeními jako "brutální loupež", "bestiální pitaval", "třeskutá ptákovina" či "liberálním svatouškům otřískat o rypák", anebo to udělat svou vlastní činností, kdy se projeví jako větší hnutí než hnutí ANO a Svoboda a přímá demokracie, které se tímto termínem označují.

KSČM by tak musela překročit svůj stín a ukázat, že je demokratičtější a otevřenější než uskupení Andreje Babiše a Tomia Okamury, jež obě stojí na jednom jediném muži. Komunisté ovšem mohou obě zmiňované varianty skloubit a pokud by se nikdo jiný do čele strany nehrnul, nechat na Skálovi, aby to byl on, kdo stranu otevře novým členům, ušlape cestu mladým straníkům a dosáhne toho, že KSČM bude viditelnější ve veřejném prostoru.

Bylo by lepší do vedení strany rovnou vytáhnout někoho z mladších ročníků než se k mladým dostávat oklikou přes Skálu, který nepůsobí jako někdo, kdo by stranu mohl zatraktivnit směrem navenek a její obraz učinit modernější a svěží.

Na KSČM, která má průměrný věk členů skoro osmdesát let, to však může být až příliš rychlá a radikální změna, takže se možná opravdu směrem k omlazené a moderněji působící straně vydá paradoxně přes člena se skoro pěti křížky stranické historie. Jen aby ale komunisté se svou proměnou příliš neotáleli, za čtyři roky po příštích volbách může být už také pozdě.