Ondráček byl autorem návrhu zákona zakazujícího nadávat na prezidenta s případným trestem ve výši až 12 měsíců ve vězení. Jak to s tímto zákonem dopadlo, už víme. Poté, co se k němu připojila šedesátka zákonodárců z ANO, ČSSD a KSČM jich zase mnoho své podpisy stáhlo. Byla z toho blamáž a ostuda, mnozí podepsaní zřejmě pochopili, že to tentokrát přestřelili a mohli by se z politiky po příštích volbách zase poroučet.

V ANO navíc stažení podpisů dostali befelem, když se šéf hnutí Andrej Babiš vyjádřil, že zákon rozhodně nepodporuje a chce se o něm ještě uvnitř strany bavit. Návrh legislativy je u ledu, vláda ho nepodpořila a kdoví, jestli se o něm ještě někdy bude v parlamentu debatovat. Ondráček na sebe nicméně výrazně upozornil a ukázal, jakým způsobem by chtěl "umravňovat" českou "zatím nevyspělou" společnost.

Někteří komentátoři upozornili na to, že skandál kolem tohoto zákona jen překrývá jiný zákon, který rovněž předložil Ondráček a další komunisté a o kterém se příliš nemluví. Ondráček totiž navrhoval, aby se uzákonilo referendum k vystoupení z NATO.

V důvodové zprávě se psalo více o referendu a jeho prospěšnosti pro lid a zemi, než o samotném NATO. Prý se tehdy lidí nikdo na nic neptal, a tak se to musí napravit. NATO je agresivní spolek a lidé se mají rozhodnout, jestli v něm chtějí být či nikoliv. Typické komunistické blábolení jako z dob studené války.

Vláda Ondráčkův návrh smetla ze stolu, takže skončil podobně jako zákon o hanobení prezidenta v propadlišti dějin. Ovšem ani to Ondráčkovo tažení za lepší, svobodnější a tak nějak celkově lepší Česko nezastavilo.

Nejnověji se nechal slyšet, že by bylo dobré podívat se na finance, které tečou do Ústavu pro studium totalitních režimů. To je instituce, která zkoumá nacismus a komunismus, tedy i minulost pana Ondráčka a také dalších komunistů. Dokonce se s Ondráčkovým otcem Jaroslavem Ondráčkem natočil pozoruhodný rozhovor v rámci vzpomínek na listopad. Kovaný komunista Ondráček starší tam hořekuje, že Ústřední výbor na demonstrace reagoval pozdě, že už revoluci nešlo zastavit a zmiňuje tam i roli svého syna u "pohotováku".

Zdeněk Ondráček se rozhodl vyřídit si s ÚSTRem účty. Ústavu chce sebrat devadesát milionů korun, které se mají dát hasičům a policistům na jejich platy. Překonal tím i předchozí návrh poslankyně Martičky Semelové, která svého času navrhovala sebrat ústavu 50 milionů a dát je na sociální služby.

Podle Ondráčka v ústavu pracuje 50 historiků, kteří beztak nedělají vůbec nic, navíc už tu mámě Ústav pro soudobé dějiny, kde se bádá nad tím samým, takže je lepší ÚSTRu finančně pořádně pustit žilou a nejlepší by bylo celou tu sebranku rozpustit. Komunisté Ondráčkovi hřímajícímu z řečnického pultíku dlouho tleskali.

Můžeme nad tím vším mávnout rukou jako nad komunistickým koloritem, snahou upoutat na sebe pozornost nebo prostě dočasnou ztrátou příčetnosti. Ve skutečnosti však jde o další důkaz, že se současná atmosféra se hodně mění. Komunisté to cítí a zaměřují se na Achillovy paty demokratického systému. Svoboda slova a s tím spojené právo na kritiku dnes mnozí neberou jako nějakou hodnotu a raději by viděli, kdyby tu byl opět pořádek.

"Klidně bych omezil svobodu projevu," řekl Ondráček. Mnoho lidí by to udělalo klidně také. NATO je dnes, hned za Evropskou unií, druhým největším otloukánkem v českém lidovém diskursu. Váleční štváči řízení americkými tajnými službami nebo dokonce ilumináty. Vždyť bombardovali Kosovo!

Jejich největším cílem je vyprovokovat válku s pokojným a demokratickým Ruskem. Průjezd amerického vojenského konvoje ukázal, že příznivců našeho setrvání v NATO je naštěstí stále dost, nicméně odpůrců je také mnoho. A ÚSTR? Jen spolek darmožroutů, překrucovačů historie, kteří tyjí z veřejných peněz a dělají bůhvíco. A policisté a hasiči kvůli nim třou bídu s nouzí. I tomuto názoru, jakkoliv je šílený, mnoho lidí přikyvuje.

Ondráček zkouší reakce veřejnosti a hledá slabinu. Možná předloží v budoucnosti další šílené zákony, třeba o zřízení lidových milicí nebo zákon nařizující povinnou výuku marxismu-leninismu na školách. Když to nevyjde? Nevadí, zkusí to zase zítra, za měsíc, za rok. Věří, že jejich čas zase přijde.