Politická korektnost už drtí i filmovou klasiku

KOMENTÁŘ - Komentáře autor: Lukáš Strašík

Z amerických kin mizí některé klasické filmy, protože jsou považovány za politicky nekorektní. Zapomíná se přitom, že jsou především dokumentem své doby.

Snídaně u Tiffanyho

Snídaně u Tiffanyho,zdroj: Profimedia.cz

Cenzura uměleckých děl dnes ve svobodném světě není potřeba, protože ji nahradilo něco mnohem účinnějšího: politická korektnost. Tu nemusí ani nikdo nařizovat – ta prostě je. A kdekdo se jí dobrovolně podřizuje. Ať už z přesvědčení, či ve snaze vyhnout se problémům. Anebo prostě ze strachu, že by mohl být obviněn z rasismu, sexismu, antisemitismu... a bůhvíčeho ještě.

Loni v létě se v USA spustila druhá vlna strhávání "rasistických" soch, pomníků, symbolů a názvů připomínajících generály Konfederace, která během americké občanské války z let 1861-1865 hájila otroctví. "Když už jsme u toho: Existují rasistické, sexistické a homofobní momenty ve filmové klasice, která by měla přestat být filmovou klasikou," napsal loni na Twitteru v souvislosti s debatou kolem strhávání pomníků americký televizní producent John Levenstein.

Když pak v Tennessee odřekli představení slavného filmu Jih proti Severu z roku 1939, bylo jasno: V rámci politické korektnosti se nejdřív strhnou sochy a pak se budou cenzurovat filmy.

Ono to přitom zase není nic nového. Levicoví liberálové už delší dobu požadují, aby se klasické filmy s rasisticky zabarveným obsahem přestaly považovat za filmovou klasiku a nejlépe aby byly navždy vykázány z kinosálů.

Koneckonců – proč ne? Vždyť na amerických univerzitách je už i Shakespearův Othello opatřen varováním, že je rasistický, a Kupec benátský upozorněním, že je antisemitský, A v Twainově Huckleberry Finnovi se upravuje (dnes nepřijatelné, tehdy běžné) slovo "negr". A není ojedinělý ani Levensteinův hlas, který tvrdí, že na některé filmy se už raději vůbec nechce koukat z obavy, že by mu mohly připadat špatné.

Politická korektnost pro zlatý fond kinematografie 

Morální nadřazování dnešních standardů je arogancí vůči předchozím generacím a neschopností přijmout dějiny takové, jaké byly. U soch ještě lze diskutovat o tom, zda jejich přemístění z náměstí do muzeí přece jen není lepší řešení, u filmů to je ale něco jiného. Mistrovská díla natočená před desítkami let dnes vykázat z kin a vyškrtnout z nejrůznějších žebříčků jen proto, že by jejich obsah mohl zraňovat něčí city, je naivní, falešné a není to nic jiného než cenzura zabalená do hloupých výmluv.

Multioscarový Jih proti Severu je v podstatě romantický příběh odehrávající se na historickém pozadí občanské války v USA. Dnes to ale někteří vidí jinak a označují jej za jedno z nejrasističtějších děl Hollywoodu. Kino Orpheum v Memphisu ve státě Tennessee ho nedávno dokonce odmítlo promítat s tím, že přece nemůže pustit film, který je necitlivý vůči velké části místního obyvatelstva.

Německý týdeník Der Spiegel před časem napsal, že kdo chce pochopit, proč v USA dodnes přežívá rasismus, ať si pustí Jih proti Severu. Je pravda, že poselství filmu je rasisticky zabarvené a že oslavuje otrokářství. Odráží nelidskou součást dějin lidstva, která byla odporná a za niž se právem stydíme. Vymazat ji ovšem nelze.

Film má přesto svou zápletkou a technickým zpracováním velký historický význam, milují ho miliony lidí a umisťuje se vysoko v žebříčcích nejlepších filmů všech dob. Kromě toho otevřel afroamerickým hercům dveře do filmového průmyslu.

Hattie McDanielová dostala jako první herečka tmavé pleti Oscara za vedlejší roli v tomto snímku a byla zároveň i první černošskou herečkou či hercem, který na tuto cenu vůbec byl kdy nominován. Na kritiku, že černoši dostávají podřadné role, tehdy odpověděla, že raději bude služku za sedm set dolarů týdně hrát, než ji za sedm dolarů dělat.

Karikatura Japonce a hrdinný Kukluxklan

Výtky kvůli rasismu a etnické stereotypizaci si musela nechat líbit i slavná Snídaně u Tiffanyho z roku 1961. Tam jde především o to, jakým karikujícím způsobem ztvárňuje Mickey Rooney figurku japonského souseda. Aktivisté kvůli tomu pravidelně požadují, aby byl snímek vyškrtnut ze seznamů nejlepších filmů všech dob. To se jim zatím nepodařilo, nicméně už tato debata přece jen vrhla stín na Rooneyho dlouhou a úspěšnou filmovou kariéru.

Zřejmě nejrasističtější americký film všech dob je více než tříhodinový němý snímek Zrození národa z roku 1915. Ten na osudu dvou rodin zobrazuje život za americké občanské války a poválečnou obnovu v jižanských státech. Jižané tu jsou prezentováni jako oběti, které jsou v době obnovy utiskovány a ponižovány posíleným černošským obyvatelstvem.

Kukluxklan tu je vylíčen jako skupina spasitelů, která chrání bělochy před znásilňujícími a vraždícími černochy. Bílí tu jsou kromě toho zobrazeni jako inteligentní, sympatičtí a dobří lidé, černoši a míšenci naopak jako zlí a nesympatičtí hlupáci. Kukluxklan tohoto filmu dokonce kdysi využíval k verbování nových členů.

Navzdory kontroverznímu přijetí (v některých amerických státech byl dokonce zakázán) zaznamenal tento epos obrovský komerční úspěch. Filmaři jeho umělecké a technické inovace označují za přelomové a film za možná nejvýznamnější a nejvlivnější dílo amerických filmových dějin. V roce 1998 byl dokonce zařazen do stovky nejlepších amerických filmů všech dob.

A teď se v tom vyznej. Všechny tři filmy (a samozřejmě by se našly desítky dalších) mají společnou jednu věc. Byly natočeny v době, kdy platily jiné morální standardy a kdy se lidí smáli jinému druhu humoru než dnes. Rasistické či sexistické fóry nebyly ničím neobvyklým ani nemístným – vzpomeňme třeba jenom na anekdoty o Somálcích nebo "plísňácích".

A to nemluvíme o snaze nějakým způsobem přehnaně cenzurovat erotická umělecká díla (to se týká samozřejmě hlavně obrazů) nebo omezit ve filmech třeba kouření. Zatím se ještě snímky, kde se kouří, nezakazují, ale už se objevují tendence přesunout je alespoň v televizi do nočních hodin. Jako by nebylo dost na tom, že se drobotina musí koukat na vraždy. Ještě na kuřáky! No fujtajbl!

Umění nelze vytrhnout z kontextu doby

Lze předpokládat, že to tvůrci se svými snímky tehdy mysleli dobře a že nebyli rasisté. Mistrovská díla vytvořená v minulosti nelze vyjmout z kontextu tehdejší doby a posuzovat je podle dnešních morálních standardů. Byl by to akt povýšenosti a útok na uměleckou svobodu.

Morálka totiž není univerzální, ale je vázaná na určitou epochu. Co je dnes morálně odsouzeníhodné, tehdy nebylo, anebo nebylo v takové míře. A naopak co nám dnes připadá normální, bylo morálně zcela nepřijatelné před sto lety. A kdo ví, jak se za dalších sto let bude nahlížet na dnešní nevinná umělecká díla. Pokud ovšem lidstvo do té doby na svou politickou korektnost nezajde.

Filmy jsou prostě mimo jiné svědectvím i interpretací dějin. Ukazují nám, jak to dříve vypadalo a jak se od té doby společnost změnila. Nechoďme daleko. Tolikrát omílaný seriál Třicet případů majora Zemana také zkresluje historii, ale právě v tom je paradoxně jeho přínos. Je totiž dobovým svědectvím toho, jak komunistický režim historické události interpretoval, jak na ně tehdy nahlížel, případně jak jich zneužíval k propagandě.

Řada filmů časem zastará a jsou po letech leckdy i k nekoukání. Nicméně když už nic jiného, slouží jako jakási časová konzerva. To vysvětluje i stálou oblibu starých (leckdy pořádně blbých) českých filmů, kde diváka mnohem více než děj zajímá pohled na to, jak vypadal třeba Václavák, když tam ještě jezdily tramvaje, nebo ho zaujme záběr, jak pražská magistrála v dopravní špičce prakticky zela prázdnotou. Anebo pohled na regály v tehdejších sámoškách.

To všechno samozřejmě neznamená, že bychom staré filmy neměli posuzovat kritickým okem. Filmy mohou, ba dokonce by měly vyvolávat kontroverzní debaty a stávat se výzvou pro diváka. Ale kritizovat rasismus a sexismus v dílech starých desítky let a vyloučit je z veřejného prostoru, je nevhodnou formou interpretace dějin. Kdo chce vymazat minulost, nepoučí se ani pro budoucnost.

A koneckonců to vždy bývá pan publikum, kdo kupováním lístků do kina a nosičů s filmy rozhoduje o tom, které dílo se stane klasikou a který film chce opakovaně vidět. S minulostí se nelze vypořádat tím, že ji jakoby vymažeme, ale jen a pouze tím, že se s ní budeme otevřeně konfrontovat.

Tagy: cenzura zahraničí rasismus Spojené státy homofobie americký herec sexismus filmové legendy politická korektnost

Zdroje: vlastní,Weltwoche