Sociální experiment, který nevyšel

MAGAZÍN - Magazín autor: Martin Bach

Těžko si představit invazivnější vstup státu do soukromí, než jakým byla čínská politika jednoho dítěte. Největší sociální experiment v moderní historii lidstva skončil oficiálně letos v lednu, s jeho následky se ale bude Čína vyrovnávat ještě po několik generací. Čísla přitom ukazují, že jeho praktický dopad spočíval spíše v tragédiích jednotlivců než v proklamovaném prospěchu většiny.

Čína oficiálně zrušila politiku jednoho dítěte, ilustrační foto

Čína oficiálně zrušila politiku jednoho dítěte, ilustrační foto,zdroj: Profimedia.cz

V lednu 2016 skončí čínská politika jednoho dítěte, zněly stručné agenturní zprávy z října loňského roku a mnozí ochránci lidských práv zajásali. Jásala i oficiální čínská média, která konec obecně nepopulární politiky prezentovala jako velké vítězství celé země.

Za většinou podobných zpráv se ale skrývá kontext, který může značně pozměnit prvotní dojem z toho, co se na první pohled tváří jako pozitivní krok. 

Především, politika jednoho dítěte končí pouze v doslovném slova smyslu. A to ještě za situace, kdy se její doslovná verze týkala už jen menšiny obyvatel. Nově tedy nastupuje politika dvou dětí, které si mohou pořídit i páry žijící ve velkých městech, kterým se jako první dítě narodil chlapec. Většina ostatních rodičů totiž mohla mít dvě děti i dosud.

Politika jednoho dítěte prošla za dobu své platnosti několika úpravami a také poslední změna je spíš logickou novelizací, než koncem restrikcí. Od roku 2013, kdy vláda povolila druhé dítě městským obyvatelům, kterým se jako první potomek narodila holčička a těm, kteří byli sami jedináčky, bylo zřejmé, že další uvolnění je jen otázkou času.

Tlak na čínskou vládu byl příliš velký. Ačkoliv v západních médiích je prezentována jako totalitní, už dávno neplatí, že by si mohla dovolit dlouhodobě ignorovat většinové veřejné mínění. Když v roce 2010 obletěly celou zemi fotografie matky držící v náručí své mrtvé dítě po násilném potratu, proběhla v Číně poměrně otevřená debata o budoucnosti demografické politiky a jejích dopadech na obyvatele. Vynucené potraty byly sice oficiálně zakázány už mnoho let, sociální sítě ale odhalily krutou pravdu.

Druhý tlak, ve výsledku mnohem důležitější než názor obyvatelstva, spočíval v samotném demografickém vývoji. Politika jednoho dítěte přinesla řadu vedlejších efektů, které čínští soudruzi koncem 70. let zřejmě nedomysleli.

Tím nejzásadnějším je stárnutí obyvatelstva. Podle demografických studií bude v roce 2030 více než 400 milionů Číňanů starších 60 let. S více než čtvrtinou obyvatel v tomto věku se tak Čína stane nejstarší populací na světě. A to je z ekonomického i sociálního hlediska nepřehlédnutelný problém.

O lidská práva tedy vůbec nešlo, což po počátečním nadšení začali tvrdit i zástupci lidskoprávních organizací. Problém totiž není v tom, kolik dětí vláda povolí, ale v tom, že do takto ryze soukromých záležitostí vůbec stát vstupuje. V tomto ohledu se tedy nezměnilo vůbec nic.

Odkaz Velkého kormidelníka

S jistou dávkou cynismu lze tvrdit, že Číňané jsou na sociální a demografické experimenty svých vůdců zvyklí dlouhodobě. Začaly totiž už 50. letech minulého století.

Od roku 1949 se Mao Ce-Tungova propaganda snažila přimět rodiny k tomu, aby měly co nejvíce dětí, což v kombinaci s omezeným přístupem k antikoncepci vedlo skoro ke zdvojnásobení počtu obyvatel.

Navzdory tragickému hladomoru na přelomu 50. a 60. let, při kterém v rámci Maova "Velkého skoku vpřed" zemřelo minimálně 18 milionů lidí, narostla čínská populace z 540 milionů v roce 1949 na 940 milionů v roce 1976.

Velký kormidelník, jak zněl Maův propagandistický titul, otočil kormidlem až příliš pozdě. To, že je prudký růst populace při průměrné plodnosti šesti dětí na jednu ženu dlouhodobě neudržitelný, si čínští představitelé uvědomili krátce po konci výše zmíněného hladomoru. Propagační kampaní, neoficiálně nazvanou "později, déle, méně", se jim sice do konce 70. let podařilo snížit plodnost na tři děti na ženu, vzhledem k předchozímu baby boomu ale počet obyvatel rostl stále příliš rychle.

V roce 1979 tak přišla na řadu politika jednoho dítěte a propagandistická prevence se proměnila v totalitní represi. K jejím pravidlům je třeba poznamenat dvě věci.

Zaprvé, z omezení daných touto politikou byly od samotného začátku vyčleněny příslušníci národnostních menšin. Ne, že by se jich omezení netýkala vůbec, například Tibeťané mohli mít maximálně tři děti, ustanovení ale pro ně byla volnější a jejich vynucování nebylo zdaleka tak drastické jako ve městech.

Zadruhé, výjimky se týkaly i obyvatel odlehlých zemědělských oblastí na západě země, které byly historicky řídce osídlené, rodin jedináčků, a už začátkem 80. let byly schváleny i výjimky pro vesnické rodiny, kterým se jako první dítě narodila dívka. Po většinu trvání politiky jedno dítěte se tak pravidla týkala "jen" zhruba poloviny obyvatel země.

Přesto za 35 let restrikcí bylo podle oficiálních statistik provedeno 336 milionů vynucených potratů a 196 milionů "dobrovolných" sterilizací mužů i žen. Celkem se tak na základě politiky jednoho dítěte nenarodilo více než 450 milionů dětí. A přestože tlak čínské veřejnosti na změnu zákonů byl v posledních letech enormní, vláda je stále oficiálně považuje za úspěšné.

Řekni kde ty děti jsou...

Je ale těch proklamovaných 450 milionů nenarozených lidí z hlediska populační politiky Číny skutečně úspěchem? Odpověď rozhodně není jednoznačná. Úspěch totiž v tomto případě není možné hodnotit jen číslem potenciálního populačního přírůstku. Naopak, mnohem důležitější jsou dva demografické údaje - vývoj plodnosti a vývoj počtu obyvatel. A zde jsou dopady politiky jednoho dítěte podle demografů naprosto minimální.

Co se týče prvního kritéria, tedy vývoje plodnosti, zaznamenala čínská vláda mnohem větší úspěchy se zmíněnou kampaní "později, déle, méně" než s přímým zákazem druhorozených dětí. V roce 1970 plodnost kulminovala na 6,3 dítěti na jednu ženu a v průběhu pouhých deseti let se ji čínským úřadům povedlo zredukovat na tři děti na ženu.

Po zavedení politiky jednoho dítěte sice plodnost rovněž klesla, ale tentokrát už jen na 2,5 dítěte a v roce 1990 dokonce vzrostla zpět na hodnotu 2,8. Na současné číslo, tedy na 1,5 dítěte na jednu ženu, spadla plodnost v Číně až po roce 2000, tedy více než 20 let po zavedení restrikcí.

Vliv státní politiky na plodnost je navíc obecně diskutabilní. Jak vidíme i v západních zemích, nejefektivnější cestou jak zabránit populační explozi, je ekonomická prosperita. A rapidní růst čínské ekonomiky začal "shodou okolností" v druhé polovině 90. let.

cina_plodnost_min

Vývoj plodnosti (počet dětí na jednu ženu) v Číně mezi roky 1960-2015,zdroj:OSN

Skeptickému pohledu na účinky politiky ostatně nahrává i fakt, že jak po uvolnění pravidel v roce 2013, tak po oficiálním konci v roce 2015, se k využití možnosti mít druhé dítě postavilo pozitivně jen necelých deset procent párů, kterých se změny týkaly.

Druhý možný pohled na úspěch politiky jednoho dítěte se nabízí přes vývoj celkového počtu obyvatel. Koncem 70. let si čínští představitelé stanovili cíl, podle kterého neměla populace země překročit v roce 2000 1,2 miliardy obyvatel.

Skutečný stav na přelomu tisíciletí pak činil 1,26 miliardy lidí, což by mělo představovat úspěch bez ohledu na překročení o 60 milionů obyvatel. Jenže jak už bylo řečeno, ekonomický růst země přesáhl veškerá očekávání, která mohli čínští komunisté v 70. letech mít, a jeho vliv na demografii je podle zkušeností z jiných zemí neoddiskutovatelný.

Jak navíc vyplývá z analýzy čínských akademiků Wang Fenga a Ku Pao-čchenga, čínská vláda měla v době zavádění politiky jednoho dítěte podle všeho přemrštěná očekávání týkající se porodnosti v nadcházejících letech. Jinými slovy, stanovený cíl 1,2 miliardy lidí vycházel z odhadů porodnosti, které by se nesplnily ani v případě, že by omezení na jedno dítě nebylo zavedeno.

Na politiku jednoho dítěte je ale možné pohlížet i z hlediska vývoje do budoucna. A ani zde není vliv na počet obyvatel Číny nijak zásadní. Na grafu níže vidíte odhad vývoje čínské populace ve třech variantách - tak, jak by vypadal při zachování politiky jednoho dítěte, jak při politice dvou dětí a jak při neregulované porodnosti.

V roce 2030 kulminují všechny tři křivky, přičemž rozdíl mezi neregulovanou politikou a politikou jednoho dítěte činí pouhých 40 milionů obyvatel. Rozdíl mezi politikou jednoho a dvou dětí je pak jen v řádu milionů obyvatel.

cina_obyvatele_min

Počet obyvatel Číny od roku 1960 a varianty předpovědí jeho vývoje,zdroj:National Geographic

Stálo to za to?

To, že je vliv politiky jednoho dítěte na celkový vývoj čínské populace spíše menší než větší, ale nijak nesnižuje drsný dopad experimentu na životy obyčejných lidí. V souvislosti s nimi se v médiích nejčastěji mluví o vraždách novorozených holčiček a o výrazné převaze mužů nad ženami v čínské populaci. Tyto rozbory ale odhlížejí od čínských tradic a historických souvislostí.

Upřednostňování chlapců před dívkami vychází už z konfuciánské tradice a vraždění čerstvě narozených holčiček bylo na čínském venkově smutnou tradicí už dávno před zavedením politiky jednoho dítěte.

Krátce po jejím vyhlášení sice skutečně míra infanticidy vzrostla, čínská vláda ale přijala poměrně rychle opatření, která naopak dívky zvýhodnila - byl zakázán ultrazvuk pro zjištění pohlaví plodu a venkovským obyvatelům bylo povoleno druhé dítě v případě, že tím prvním byla holčička.

Větším problémem je převaha mužů nad ženami, která je sice v Číně také tradiční, politika jednoho dítěte ji ale evidentně napomohla. Přestože celkový poměr mezi muži a ženami v populaci klesá (činí přibližně 105 mužů na 100 žen) - může za to nižší věk dožití u mužů - statistici uvádějí, že problém nastává u novorozenců. Například v roce 2008 byl poměr mezi dětmi do jednoho roku věku 123 chlapců ku 100 dívkám. Je tedy zřejmé, že i přes oficiální zákazy docházelo k interrupcím na základě ultrazvuků.

Nemuselo jít přitom jen o potraty dobrovolné. Navzdory obecnému přesvědčení v západních zemích, není většina moci v Číně vynucována seshora, ale zezdola. Lokální úředníci dostávají od vlády pouze cíle, kterých mají dosáhnout a na jejich dodržení pak závisí případné povýšení v hierarchii strany.

Často se tak stává, že regionální úředníci stojí před dilematem - dodržet zákon nebo splnit normu? A v případě politiky jednoho dítěte se tak běžně stávalo, že zvítězila touha po povýšení.

Deník Washington Post zaznamenal případ z provincie Chu-nan, kde místní lékaři provedli v roce 2011 násilnou interrupci ženě v ukončeném sedmém měsíci těhotenství. Jindy zase pracovníci takzvané Centrální komise pro rodinné plánování, která politiku jednoho dítěte řídila a svého času zaměstnávala na půl milionu lidí, kompletně zničili rodinný dům jako "trest" za to, že z něj utekla "nedovoleně" těhotná žena.

Politika jednoho dítěte s sebou přinesla také velké množství korupce. Pokuta za nedovolené druhé dítě dosahovala takřka 7000 dolarů, což si mohli dovolit jen ti nejbohatší obyvatelé. Těm ostatním nezbylo, než se pokusit své děti utajit nebo příslušné úředníky podplatit neoficiálně.

Sociální laboratoř

Díky politice jednoho dítěte sehrála Čína celému světu roli pokusné sociální laboratoře a odborníci mohou ještě mnoho let zkoumat její vlivy a dopady. Některé jsou negativní - například míra sebevražd žen je v Číně mnohem vyšší než v jiných zemích.

Jiné mají i pozitivní stránku - generace "malých císařů" pomohla ještě více odpíchnout čínský hospodářský růst na přelomu tisíciletí.

Jako jedináčci, často už z druhé generace, totiž zdědili po rodičích a prarodičích tolik majetku, že jej mohli bez starostí investovat do technologických startupů. Největší sociální experiment v moderní historii lidstva se ale jen těžko zbaví nálepky lidsky krutého a ve výsledku jen minimálně účinného nařízení.

Tagy: Čína zahraničí demografie čínská politika dějiny a fakta čínská ekonomika děti a rodina

Zdroje: The Economist,Vlastní,National Geographic,The Washington Post,Geografické rozhledy