Volba právě těchto tří zemí je logická: Saúdská Arábie a Írán jsou regionální velmoci vedoucí spolu v regionu "studenou válku" o vliv v různých zemích, která si v posledních letech na jemenské a syrské frontě vyvinula v docela horký konflikt. Ač rivalové, obě tyto země jsou zároveň klíčoví dodavatelé ropy na čínský trh.

Třetí v řadě, Egypt, je vůbec největší arabská země s historicky mimořádným vlivem a s velkými příležitostmi – ambiciózní prezident Abdal Fattáh Sísí diverzifikuje kurz tradiční orientace na Spojené státy a hledá nové partnery pro své monumentální rozvojové projekty a modernizaci armády. Co je ale vůbec nejdůležitější, Egypt kontroluje strategický Suezský průplav.

Celá návštěva je navenek prezentována jako čistě obchodního charakteru. Na prvním místě má pomoci rozšíření čínského byznysu do strategické oblasti, proto směřuje ke strategickým partnerům. Účast vlád všech těchto tří států je zásadní pro realizaci "nové hedvábné stezky" (projekt One Belt, One Road), a to jak její námořní, tak pozemní větve. Nepřekvapivě tedy došlo k uzavření projektů v hodnotě desítek miliard dolarů a k příslibům znásobení vzájemné obchodní výměny v příštích letech - jen s Íránem z dnešních 52 na těžko uvěřitelných 600 miliard dolarů.

Obchod přirozeně vždy byl a stále je tím nejdůležitějším artiklem tradičně izolacionistické čínské zahraniční politiky. Zatímco Spojené státy a Sovětský svaz se pokoušely ovlivňovat podobu jednotlivých vlád ke svému obrazu a manipulovaly jimi proti sobě navzájem ve velké geopolitické šachové partii, Čína stála stranou, připravená obchodovat se všemi bez výhrad. Asertivní metody uplatňovala pouze v nejbližším okolí.

Jenže jak se z dříve regionální velmoci stává globální hráč a druhá největší ekonomika planety, která se intenzivně zapojuje do globalizovaného světa, politika nevměšování přestává být udržitelná. Že se něco mění, dokazuje právě i současná návštěva čínského prezidenta na Blízkém východě, bedlivě sledovaná a masivně propagovaná čínskými státními médii a doplněná zveřejněním vůbec prvního policy paperu, dokumentu formulujícího oficiální stanoviska vůči arabskému světu.

Zvlášť v regionu, jako je Blízký východ, má Čína eminentní zájem na udržení alespoň minimální stability. Již byla zmíněna závislost na blízkovýchodních dodavatelích ropy – a na tom se s rostoucí poptávkou čínských podniků i domácnosti rozhodně v brzké době nic nezmění. Pak je tu Hormuzský průliv a Suezský průplav, kudy proudí valná část čínského exportu i importu. Ale podobně jako v případě amerických, evropských a ruských zájmů hrají významnou roli i bezpečnostní rizika.

V Číně je více než dvacetimilionová muslimská komunita a její část se v posledních letech radikalizuje. Islámští extrémisté koncentrovaní zejména v odlehlé provincii Sin-ťiang jsou úzce propojeni s teroristickými skupinami přímo na Blízkém východě a oběma směry proudí radikální ideologie toužící po vybudování mytického chalífátu i přímo stovky konkrétních jedinců, odcházejících z Číny bojovat a umírat za tzv. Islámský stát (IS).

Je tu tedy jejich hrozba návratu domů, inspirace muslimů přímo v Číně a koneckonců i hrozba útoků na její občany v zahraničí, což potvrdila listopadová poprava čínského zajatce teroristy z IS.

Ze všech zmíněných důvodů začíná být přítomnost Číny na Blízkém východě vidět a Peking se začíná angažovat v nejpalčivějších otázkách regionu. Precedenty úspěšného čínského zapojení se do řešení konfliktů už tady jsou, například v podobě vyjednání mírové smlouvy mezi znepřátelenými stranami v Jižním Súdánu, dalším významném dodavateli ropy do Číny, kde mimochodem od začátku roku působí stovky čínských "modrých přileb". Nebo v úsilí o eliminaci pirátské hrozby podél východoafrického pobřeží.

Zdá se, že podobnou roli by asijská velmoc mohla chtít hrát na Blízkém východě: při uklidňování eskalující persko-arabské rivality, při řešení syrské občanské války, ve válce s terorismem.

Má k tomu přitom lákadlo stamiliardových investic a hlavně historicky dost unikátní postavení. Už od 70. let udržuje skvělé vztahy se všemi státy v regionu, a na rozdíl od Ruska nebo Spojených států není považována za protektora či úhlavního nepřítele některého státu, snad s výjimkou toho "islámského". Může tak třeba stejně věrohodně apelovat na Írán jako na Saúdskou Arábii a přimět je zasednout k jednacímu stolu, což bezpochyby patřilo k předním cílům nedávné návštěvy. Nebo na zástupce syrské vlády a opozičních skupin, v prosinci pozvaných k mírovým rozhovorům přímo na čínském území.