Čína zažila podobný nadbytek mužů v době od poloviny 18. do začátku 20. století. Nebylo tehdy nic neobvyklého, zejména na venkově, že žena měla dva i více manželů. V Tibetu něco podobného existuje doteď.

Oproti současným případům mnohoženství je k tomu ale nevedla touha po sexu s více muži, ale spíše ekonomické důvody. Pokud v rodině žili alespoň dva dospělí muži, nebyl při péči o hospodářství takový problém, když jeden z nich například onemocněl.

Samozřejmě možná "náhradníkům" vadilo, že v manželském vztahu hrají druhé housle, dohoda ale byla výhodná pro obě strany. Hospodářství získalo o jednu pracovní sílu víc a muž si tím koupil jistotu, že o něj bude ve stáří postaráno.

Tématem čínského mnohomužství a prodeje manželek se do hloubky zabýval historik Stanfordské univerzity Matthew Sommer. Sloužily mu k tomu zápisy ze soudních procesů, protože vesničané byli většinou negramotní a představitelé vládnoucí dynastie považovali polyandrii (mnohomužství) za nemorální.

To, jak mnohomužství fungovalo, ukazuje na příkladu Čenga Kuo-šuna a jeho ženy Ťiang Š', kteří žili v polovině 18. století v jihočínské provincii Fu-ťien. Když Čeng náhle oslepl, pořídila si rodina mladšího pomocníka Ťianga I-langa (i přes shodné příjmení nebyli příbuzní), který pracoval výměnou za sex.

Netradiční partnerství vydrželo až do Čengovy smrti o 28 let později a Š’ svým mužům porodila dvě dcery. Po smrti svého oficiálního manžela pak už zůstala Ťiangovi věrná a žádného dalšího muže už do domácnosti nepřibrali.

Tvrdý byznys: prodej manželek a bohaté věno

Podle Sommerse nejde o až tak neobvyklý jev, že vztah trval více let, nicméně manželské trojúhelníky většinou příliš dlouho nevydržely. Nejčastěji skončily tragicky, kdy jeden z mužů v žárlivosti zabil toho druhého.

Konkurz na druhého manžela většinou vypadal jako dražba, žena si ale sama příliš vybírat nemohla – prodávali ji většinou její stávající manželé. Muži, kteří se chtěli za ženu provdat, museli nabídnout poměrně vysoké věno.

Rodiny tak často, aby synům zajistili pohodlnější život (a krom jiného i nějaký ten sex a možnost předání genů dětem), prodávaly další potomky.

Oba muži mezi sebou většinou uzavřeli dohodu o tom, že oba mají stejný nárok na sex s jejich společnou manželkou. Navenek se tím ale většinou rodiny nechlubily. Všichni sice tušili, že "strýček" žijící v pokoji pro hosty asi není jen zaměstnanec, ven se většinou vztahové poměry nedostaly.

Pokud se o nich veřejnost dozvěděla, tak většinou právě jen ze soudů s žárlivci.