Eurovolby: Polopravda je horší než lež

KOMENTÁŘ - Komentáře autor: Lukáš Strašík

Pořád ještě nevíte, koho volit? Tento rozcestník vám zaručeně poradí!

Starosti o banány přenechme odborníkům

Starosti o banány přenechme odborníkům,zdroj: Profimedia.cz

Evropská komise se u příležitosti voleb do Evropského parlamentu rozhodla vyjít voličům vstříc a na svých oficiálních stránkách o integraci migrantů představila postoje různých kandidujících partají v jednotlivých členských zemích k této otázce (ZDE).

To na první pohled vypadá jako prima nápad, má to ale sakra háček. Materiál je z 21. května (což už je samo o sobě na knop), ale i o tři dny později tu bylo k nalezení pouhých 12 států z celé osmadvacítky, přičemž Španělsko přibylo právě až v pátek. Poznámka, že analýza ostatních států bude k nahlédnutí, jakmile bude k dispozici, je více než na pováženou v době, kdy už se někde volí a někde dokonce už odvolilo. V seznamu chybí především Německo a Francie, které mají na evropský vývoj mnohem větší vliv, než všechny unijní instituce dohromady.

ODS nic? Topka nic? Socdem nic?

Mnohem více zarážející je však pohled na analýzy v konkrétních zemích, kde se představují jen některé strany a prakticky se zcela ignorují názory těch protiimigračních.

Tak třeba v Česku (TADY) komise prezentuje postoje Pirátů, ANO, KDU-ČSL, KSČM a SPD. Toť vše. A co zbývající partaje? Na konci jsou sice odkazy na jejich programy, ale v tomto ohledu to působí poněkud alibisticky.

Komise připouští, že řada českých stran vyslovuje obavy z islámského radikalismu v Evropě. Nicméně jejich stanoviska se prý nevěnují přímo integraci migrantů, takže nejsou součástí této analýzy. A nazdar kašpar.

Odmítavý přístup k migraci je podle této analýzy prý nejmarkantnější u Okamurovy SPD, která multikulturalismus jako jediná odmítá. Konkrétně tu jsou z jejího programu uvedeny dva citáty:

1) “NE pozitivní diskriminaci menšin a podpoře politických neziskových organizací. Evropská unie dotuje z našich peněz mnoho neziskových organizací, které podporují ideologii neomarxismu, genderu a multikulturalismu. Odmítáme pozitivní diskriminaci etnických, náboženských či sexuálních menšin. Pravidla mají platit pro všechny a každý příchozí se musím přizpůsobit hodnotám naší většinové společnosti.”

2) “PODPOŘÍME zrušení evropských dotací na škodlivé nesmysly… Chceme také zabránit tomu,aby eurodotace šly na podporu multikulturalismu, masové imigrace...”

Budiž. Ale ruku na srdce: Neslyšeli jsme od Okamurovců náhodou už mnohem ostřejší vyjádření?

Nehodící se škrtněte aneb Zatloukat, zatloukat, zatloukat! 

A jak to vypadá na stránkách komise u dalších zemí? Na Slovensku se prezentují pouze názory jediné partaje – Progresivní Slovensko. Maďarsko a Polsko tu pro sichr nejsou vůbec, Rakousko či Řecko jakbysmet.

Nizozemsko tu sice je, ale zcela se ignoruje PVV Geerta Wilderse. Jako by neexistovala. A stejné je to v případě Itálie s Ligou. Tam se z toho komise alibisticky vylhala tím, že Liga nezveřejnila k eurovolbám program. A postoje Strany pro brexit Nigela Farage i jeho někdejší partaje UKIP bychom pod Velkou Británií také hledali marně. Prostě nejsou. Tečka.

Všechno tohle už tady přitom bylo. Vzpomínáte si například na šestidílnou Malou československou encyklopedii z let 1984-1987 (ZDE)? Pokud ji máte někde doma, nalistujte si schválně heslo "Nobelovy ceny" a zkuste se dočíst, kdo tuto cenu za mír dostal v roce 1975 nebo 1983. Najdete prázdné místo. Andrej Sacharov a Lech Walesa se bolševikovi nehodili do krámu, tak je tam prostě nenapsal. Vynechal i nositele Nobelovy ceny za literaturu v roce 1970, protože Alexandr Solženicyn se také nelíbil. Co se nehodí, to prostě neexistuje. A stejný princip, jak se zdá, uplatňuje i Evropská komise. Proč by nakonec nepoužila metodu, která už se jednou osvědčila? I tady ovšem platí, že polopravda je horší než lež.

Sečteno, podtrženo: Kdo neví, jaká je v Evropě situace a vývoj v posledních letech, mohl by nabýt dojmu, že celý starý kontinent je z migrace nadšený a že sakumprásk všechny partaje jsou pro. A že ten, kdo by náhodou s přílivem migrantů a jejich (ne)integrací nesouhlasil, nemá tudíž koho volit. A nezbývá mu než prostě nejít k volbám.

Podle dubnové studie think-tanku ECFR a institutu YouGov přitom občané EU vidí největší nebezpečí právě v radikálním islámu, nikoliv třeba v klimatických změnách.

V Bruselu už dávno nejde o banány

Zapomeňme na profláknuté klišé o tom, jak Brusel rozhoduje o zakřivenosti banánů a okurek. Dnešní doba přináší nové, daleko závažnější výzvy, před nimiž zjevně evropští byrokrati zavírají oči. Nemají na to, aby si poradili s masovou migrací, vyřešili ochranu vnějších hranic EU nebo další zásadní politické otázky. O nich se totiž už nedá rozhodovat někde v tiché kanceláři, ale je třeba je vybojovat ve velké politické aréně.

To samozřejmě platí především pro dnešní podobu EU, která toho má na hrbu mnohem více než jen rozvíjení společného integrovaného trhu. Zavedením eura a otevřením vnitřních hranic v rámci schengenu se v devadesátých letech vytvořily podmínky, které vyžadují celoevropskou spolupráci ve stále širších oblastech. Krize eura, brexit a uprchlická vlna ukázaly, že na národní úrovni už mnohé nelze řešit a že společný postup je nezbytný.

Moc orgánů Evropské unie je přitom jen propůjčená členskými státy, které určují jejich politickou legitimitu. Bruselští šéfové se sice pyšní hrdými tituly a tamní organizace hrdými názvy, ale ve skutečnosti drží Evropskou radu i Evropskou komisi na uzdě především Paříž a Berlín. Bez konsensu těch největších a nejdůležitějších nefunguje v Bruselu nic. I kdyby se tamní úřednictvo stavělo na hlavu.

Moc Bruselu se přeceňuje

Evropská integrace byla zpočátku možná jen proto, že klíčové zahraničněpolitické otázky, jako byla bezpečnost evropských zemí před sebou navzájem i před vnějším nepřítelem, byly – moderně řečeno - outsourcovány. V době studené války byly plně v rukou Spojených států a Západoevropané vyčerpaní válkou se mohli plně věnovat ekonomické a sociální obnově.

S tím je dnes konec. Donald Trump dal jasně najevo, že se Evropa na americkou ochrannou ruku už nemůže automaticky spolehnout. Starý kontinent si musí poradit sám: s revizionistickým Ruskem, s rozpínavou Čínou, s četnými konflikty za humny a s otázkami vnitřního uspořádání. A v tom už nebude Evropany nikdo vodit za ručičku. A nepomůže se ani tvářit, že problém neexistuje.

Jsme svědky strukturálně nového uspořádání evropské politiky, kdy už nemají hlavní slovo bruselské instituce, ale národní státy. Obzvlášť ty velké. Směr dalšího vývoje rozhodujícím způsobem ovlivňuje iniciativa a postoj Němců a Francouzů. Bruselští strejci sedí ve stojícím vlaku a jen se natřásají, aby to vypadalo, že jedou. A jiní nebudou ani ti, kteří vzejdou z těchto – údajně klíčových a přelomových – eurovoleb.

Tagy: zahraničí Evropská unie europarlament evropský parlament Evropská komise evropské volby

Zdroje: vlastní