Roste chudoba a počet vyloučených lokalit, varuje šéf Agentury pro sociální začleňování

ROZHOVOR EXKLUZIVNĚ - Magazín autor: Martin Bach

Před rokem se tehdy čerstvě jmenovaný ředitel Agentury pro sociální začleňování Radek Jiránek ocitl v nezáviděníhodné situaci. Většina jeho budoucích podřízených hrozila odchodem kvůli odvolání jeho předchůdce Martina Šimáčka, Agentura čelila kritice řady starostů a mnozí komentátoři vyzývali vládu k jejímu úplnému zrušení. "Nyní jsme stabilizovaní," říká Jiránek v rozhovoru pro Tiscali.cz a hovoří o plánech své agentury do budoucna, iniciativě Hate Free Culture a dalších projektech.

Ředitel Agentury pro sociální začleňování Radek Jiránek

Ředitel Agentury pro sociální začleňování Radek Jiránek,zdroj: Dan Materna / MAFRA / Profimedia

V jakém stavu se dnes, zhruba rok po velkých změnách a s nimi souvisejících protestech, nachází Agentura pro sociální začleňování?

V loňském roce pracovalo v agentuře 70 lidí. Po odvolání bývalého ředitele došlo k velké obměně a odešlo zhruba 30 lidí. Takže moje první kroky vedly k personální stabilizaci agentury a k dokončení realizace individuálního projektu, na kterém agentura měla pracovat do konce roku 2015. To se naštěstí podařilo a zároveň s tím jsme v říjnu loňského roku předložili na ministerstvo práce a sociálních věcí nový projekt, na základě kterého agentura funguje od začátku tohoto roku a bude fungovat až do konce roku 2020. Nový projekt se jmenuje Systémové zajištění sociálního začleňování a je zaměřen na pomoc 70 lokalitám.

Agentura nyní realizuje dva projekty. Jeden vychází z operačního programu zaměstnanosti, druhý z Norských fondů, kdy jde o kampaň proti rasismu a násilí z nenávisti. A máme již schválen i třetí projekt, který startuje letos v červenci a do roku 2022 by se měl zaměřit na kvalitu vzdělávání v těch našich 70 lokalitách a rovněž na inkluzivní vzdělávání.

Nyní je nás v agentuře zhruba 100 a od července nás bude 150, přičemž pouze 10 zaměstnanců, jde hlavně o vedoucí pracovníky, včetně mě, je placeno ze státního rozpočtu. Ostatní jsou placeni z  rozpočtů těch jednotlivých projektů.

Jak konkrétně probíhá práce v jednotlivých oblastech?

Nejprve je třeba říct, že našim hlavním partnerem je samospráva obce a někde nám obce vytvářejí takové mikroregiony. Třeba na Jesenicku máme v jedné lokalitě zapojených 23 obcí. Čili těch 70 lokalit, o kterých jsem mluvil před chvílí, bude tvořit třeba 200 obcí.

Co se týče postupu, po vyjednávání se samosprávou a vzájemné domluvě začínáme analýzou situace v obci, kdy zjišťujeme, jaký je rozsah tamního problému a jaké jsou jeho podoby. Potom píšeme strategický plán sociálního začleňování, který má nějakých 10 oblastí, například sociální práce, zaměstnanost, sociální bydlení, bezpečnost, zadluženost a podobně. Strategický plán, kromě toho, že doporučuje nějaké základní směrování obci, obsahuje i konkrétní návrhy projektů, které by měla obec spolu se svými partnery z řad neziskovek nebo místních univerzit realizovat.

Na rozdíl od minulosti tedy umíme přímo ovlivnit realizaci projektů. Umíme třeba obcím takovým exkluzivním, chráněným způsobem zpřístupnit dotace ze tří operačních programů – Zaměstnanosti, Vědy, výzkumu a vzdělávání a integrovaného regionálního operačního programu. V těchto programech máme pro obce připraveny speciální podmínky, na které mají nárok, pokud se zapojí do našeho koordinovaného programu.

Někteří starostové ale agenturu kritizují s tím, že její plány a návrhy jsou často odtržené od reality...

Ještě před rokem byl problém v tom, že agentura měla v ruce pouze polovinu cyklu, o kterém jsme hovořili před chvílí. Agentura začala komunikovat s obcí, analyzovala a strategicky plánovala, ale pak už neměla možnost ovlivnit samotné naplnění plánu. Právě z toho hodně pramenila kritika obcí – jejich představitelé věděli, jaký mají problém a jak by bylo možné jej řešit, ale už neměli nástroje a prostředky na to, aby to řešení realizovali.

Ohledně odtržení od reality – jsme si vědomi toho, že to tak mohlo v některých případech působit. Proto nyní zapojujeme do plánování i realizace mnohem více veřejnost, od politiků, kdy plánování diskutujeme i s opozicí, až po neziskové organizace, občanské iniciativy a samotné občany. Nechceme, aby naše činnost působila stylem "my dobře víme, co je pro vás nejlepší", ale aby šlo o partnerství a diskusi, ve které není příjemce sociální práce jen pasivním objektem, ale aktivně se do práce zapojuje.

Funguje tento nový systém v praxi? Na jaké problémy nejčastěji při spolupráci s obcemi narážíte?

Jeden z problémů, který řešíme hlavně na začátku spolupráce, vyplývá z nejrůznějších informací z druhé ruky, nebo obecně z historických nedorozumění, ke kterým došlo s některými samosprávami a agenturou. Tenhle negativní obraz se samozřejmě snažíme napravit. V

V okamžiku, kdy už tu spolupráci navážeme, pak často řešíme problém s tím, že ke spolupráci s námi je nakloněna třeba jen současná koalice a po volbách, kdy se třeba politici vystřídají u moci, se vše ruší nebo mění.

Posledním problémem, který bych chtěl zmínit, je motivace některých obcí, která je čistě finanční. Čili že nejde o řešení potíží, ale o snadnější přístup k dotacím, což je přístup, který se zpravidla za dva, za tři roky sám zhroutí.

Jaký je současný stav těch nejproblematičtějších oblastí v České republice?

Já vám bohužel neumím dát obrázek za celou republiku, protože my sledujeme jen stav v oblastech, se kterými spolupracujeme, a těch je nyní 37. Obecně se dá říct, že sociálně vyloučené oblasti jsou jako tekuté písky - lidé se přesouvají z města do města v reakci třeba na represivní politiku samosprávy, změnu bydlení nebo vznik nějakého lákadla na tom novém místě.

Našim cílem je do roku 2020 vytvořit pravidelný systém sledování míry sociálního vyloučení, nyní jsme ale na úplném začátku, takže nedokážu říct.

Vidíte v těch oblastech, které nyní sledujete, nějaké místo, kde hrozí eskalace problémů podobně, jako například ve Šluknovském výběžku před pěti lety?

Takové lokality vidíme, já je ale záměrně nebudu jmenovat. Nebylo by to korektní vůči místním samosprávám, se kterými momentálně vyjednáváme.

ZPĚTNÁ VAZBA

Zlepšil se stav sociálního začleňování od roku 2008, kdy agenturu založila vláda Mirka Topolánka?

Podle výsledků takzvané Gabalovy zprávy z roku 2015, jejíž součástí je i unikátní mapa zachycující jev sociálního vyloučení na území českých obcí, není, bohužel, příznivý.

Od roku 2006 vzrostl počet sociálně vyloučených lokalit z 310 na 606 a počet sociálně vyloučených osob vzrostl na 115 tisíc. Tento narůstající trend poukazuje prohlubující se chudobu, do níž propadají stále častěji i senioři.

V roce 2015 vyšla (externí) Souhrnná evaluační zpráva hodnotící udržitelnost a efektivitu integračních struktur v obcích po odchodu agentury. Výsledky této zprávy říkají, žeaAgentura za roky své existence vybudovala skutečně propracovaný systém sociálního začleňování. A to jak na úrovni přímé intervence v obcích, tak na úrovni celostátní, resp. strukturální.

Je možné výsledky tohoto systému nějak kvantifikovat? Jak může agentura prokázat, které změny přinesla právě její činnost?

Obtížná prokazatelnost našich výsledků nás opravdu hodně trápí. Ze zmíněné zprávy z loňského roku vyplývá, že naše činnost fungovala dobře ve zprostředkující fázi, kdy propojujeme lidi, analyzujeme situaci na místě a podobně.

Tuto činnost dokážeme vyhodnotit poměrně dobře. Ale už neumíme ukázat, jaké měla konkrétní dopady při realizaci projektů. Tady budeme potřebovat do budoucna pomoc našich partnerů v těch lokalitách. Rozhodně to ale změřit jde a my do konce tohoto roku chceme nastavit kritéria, kterými budeme měřit projekty realizované do roku 2020.

Mnoho odpůrců agentury a neziskového sektoru obecně považuje vaší činnost za sociální inženýrství – s dobrým úmyslem se nadělá víc škody než užitku. Jak hodnotíte tuto zpětnou vazbu?

Zpětnou vazbou je pro nás jednak příznivá odezva ze samotných sociálních lokalit, jednak trvalá poptávka po efektivních řešeních sociálního začleňování. Působení agentury v terénu vychází ze zahraničních zkušeností, kdy místním partnerům při řešení složitých problémů v oblasti sociálního vyloučení napomáhají příklady osvědčené z praxe a výstupy z výzkumů. 

Agentura je ale také nástrojem vlády pro zprostředkování zpětné vazby přímo z terénu. Starostové obcí se na nás často obracejí s podněty, které by dle nich napomohly řešit nějaký dílčí problém, například předražené nájmy v ubytovnách, skupování prázdných domů pro účely nových ubytoven a podobně. My se pak snažíme hledat nová řešení v diskusi s relevantními ministerstvy.

Naposledy jsme se třeba zabývali problémem, kdy nájemníci řádně hradí platby za pronájem bytu, ale jeho pronajímatel již nepřeposílá prostředky za služby např. bytovému družstvu či sdružení vlastníků bytových jednotek. Výsledkem byl legislativní podnět, který nyní projednává vláda.

PROBLÉM JMÉNEM (NE)ZAMĚSTNANOST

Jak velké potíže při snaze o sociální začleňování hraje fakt, že v posledních letech je v ČR tak nízká nezaměstnanost?

Pokles nezaměstnanosti se týká především celorepublikového ukazatele. V některých sociálně vyloučených lokalitách je ale hlavním jádrem problému právě vysoká míra nezaměstnanosti. To se týká například mikroregionu Tanvaldsko či Osoblažsko. Důvodem může být zánik bývalých průmyslových podniků, s nímž se dosud regiony nevyrovnaly.

Jakou roli mají v této oblasti veřejně prospěšné práce? Řada měst od nich postupně upouští...

Veřejně prospěšné práce jsou klíčové z pohledu konceptu postupného zaměstnávání. V jeho prvním stupni – takzvané práce na zkoušku – jde hlavně o aktivizaci uchazečů o zaměstnání. Nabývá na významnosti zejména v případě dlouhodobě nezaměstnaných osob, u kterých absentují či se postupně vytrácejí pracovní návyky.

Příprava k zapojení na trh práce může mít například podobu flexibilních veřejně prospěšných prací. Významné je také provázání veřejné služby s návaznými službami - poradenství v sociální, dluhové či pracovní oblasti. 

Proč se podle vás příliš neprosazuje projekt se sociálním podnikáním? Zatím funguje jen necelých 300 podniků...

Věřím, že důležitým spouštěčem v tomto procesu bude zákon o sociálním podnikání, který agentura předložila do mezirezortního připomínkového řízení. Ten by měl ukotvit téma, které zatím není v legislativě popsáno. Za posledních dvacet let u nás došlo k rozvoji sociálního podnikání. Za určitým zpomalením tohoto rozvoje můžeme hledat například nejednotnost ohledně definice sociálního podnikání a absence nastavení jednotných a jasných podmínek. Oboje by měl pomoci vyjasnit právě zmíněný zákon.

Máte nějak zmapovanou míru šedé ekonomiky (vč. např. zaměstnávání načerno) ve vyloučených oblastech? Jak velký problém to podle vás je?

Lidé v sociálně vyloučených lokalitách se potýkají s řadou problémů, které jim znemožňují nalézt si stabilní zaměstnání. Jde například o předlužení. Hrozba exekučních srážek ze mzdy vede k tomu, že tito lidé se přijetím legálního zaměstnání dostanou do horší finanční situace, než kdyby nepracovali. Někteří z nich volí cestu zaměstnání načerno.

Zaměstnávání načerno někdy upřednostňují i zaměstnavatelé, protože je to pro ně jednodušší a levnější.

Naší snahou je motivovat zaměstnavatele k přijímání zaměstnanců ze sociálně vyloučených lokalit, například prostřednictvím společensky odpovědného zadávání veřejných zakázek, a zaměstnance k přijetí legální práce. Pomoci by mohlo i případné rozšíření přístupu k oddlužení i pro osoby, které v současné době nesplňují podmínky insolvenčního zákona, o kterém se nyní vedou debaty.

Proč se stále nedaří vyřešit problematiku zneužívání sociálních příspěvků na bydlení?

Takzvané zneužívání doplatků na bydlení je otázka obchodu s chudobou. Lidé odkázaní na dávky bydlí v bytech nebo na ubytovnách za ceny, které jsou výrazně vyšší, než odpovídá standardu bydlení a lokalitě.

Tito lidé z více příčin – dluží za předchozí nájmy nebo za energie, jsou v exekuci, nemají peníze na kauci, na trhu jsou diskriminovaní kvůli etnicitě, neorientují se na trhu a nejsou schopni si sami byt najít, obce a neziskové organizace mají malou kapacitu sociálních bytů, lidé proto nedosáhnou na bydlení ve standardních bytech. Této situace využívají provozovatelé podstandardních ubytovacích kapacit či majitelé bytů, kteří pronajímají prostory za nepřiměřené ceny (např. místnost se sdílenou kuchyní a sociálním zařízením na chodbě za cenu standardního bytu).

Pokud by tedy stát razantně snížil doplatky na bydlení, mohly by tisíce domácností přijít o tuto jedinou možnost a skončit na ulici. Na stávající bydlení by neměli a k jinému se nedostanou. Až např. díky připravovanému zákonu o sociálním bydlení budou k dispozici alternativy, bude možné obchod s chudobou potlačit.

PROTI EXTREMISMU

Nedávno vyšla zpráva ministerstva vnitra o extremismu, která tvrdí, že v uplynulém roce nebyly zaznamenány žádné protestní akce vůči menšinám, protože toto téma zcela vytěsnila problematika uprchlické krize. Domníváte se, že uprchlická krize může mít na vnímání menšin ze strany Čechů nějaký pozitivní vliv?

Být rád za to, že jedno téma se vyměnilo za druhé, by bylo velmi krátkozraké. Ta intenzita debaty o uprchlické krizi se bude měnit a téma nevraživosti vůči našim domácím menšinám se vrátí. Čili nejsem za to moc rád, tím spíš že kdybychom do té debaty například o islámu nebo uprchlících dosadili romskou menšinu, zjistili bychom, že ty argumenty se v řadě případů jen opakují. A to, že se problematika sociálního vyloučení nebo menšin odsouvá stranou, je podle mého názoru spíše špatné.

Z loňského průzkumu EK vyplývá, že Češi k diskriminaci obecně méně citliví než ostatní národy, resp. že ji kolem sebe tolik nevnímají? Proč tomu tak podle vás je?

Diskuse se v Česku velmi často točí kolem práva na osobní vlastnictví. Řada občanů nerozumí tomu, proč by měl být například majitel bytu nebo stravovacího zařízení sankcionován, pokud do něj nevpustí příslušníka určité menšiny právě na základě jeho příslušnosti.

Někteří se často domnívají, že je to soukromá věc majitele a že odmítnout člověka např. jen na základě jeho příslušnosti je v pořádku. Vnímají to možná jako určitý diktát toho, kdo má jak zacházet s jejich majetkem.

Podle posledního Eurobarometru máme poměrně negativní postoj vůči všem odlišnostem.  Antidiskriminační zákon je poměrně nový a lidé s ním nemají příliš zkušeností.

Jak hodnotíte dosavadní činnost iniciativy Hate Free Culture?

Výstupy aktivity Hate Free Culture jsou především moderované diskuse na sociálních sítích (Facebook a Twitter), spotové kampaně v rádiu a televizi, umělecké performance Hate Free Art, síť míst podporujících Hate Free Zones a účast na akcích, které s tématem souvisejí.

V rámci Hate Free vzniklo celkem 53 textů nejrůznějšího zaměření pro web, bylo vyrobeno a distribuováno velké množství propagačních materiálů, vznikly spoty pro kampaň 'Jsme v tom společně', která prezentovala reálné nenávistné komentáře na internetu.

Členové týmu se v daném období účastnili několika veřejných debat a přednášek zejména na téma nenávistných projevů v Česku. Proběhlo také několik akcí, které se k odkazu Hate Free Culture veřejně přihlásily a kampaň byla jejich partnerem.

Dobrá, ale proč podle vás vzbuzuje Hate Free tolik negativních ohlasů? Je to spíše doklad její dobré činnosti nebo selhání?

Kampaň Hate Free Culture od svého počátku vnáší do diskuse a mediálního prostoru témata, která nejsou populární a se kterými má mnoho lidí problém. Přistupuje k tomu komplexně a věnuje se rozličným skupinám lidí, které se mohou setkávat s diskriminací nebo násilím z nenávisti.

Současně se snaží kultivovat diskusi o těchto problematických a neoblíbených tématech a vyvrací fámy, které zejména po sociálních sítích kolují. To, že tyto aktivity vzbuzují u řady lidí negativní ohlasy - tím spíše v aktuální situaci - je pochopitelné. Je otázkou, zda by tomu vůbec mohlo být jinak.

Pro koho je iniciativa HFC vlastně určená? Podle všeho cílí hlavně na mladé lidi a na internetové prostředí – myslíte, že je v tomto prostředí větší riziko radikalizace než jinde?

Kampaň byla původně zaměřena na skupinu "mladých dospělých" (15 – 24 let) a jejím cílem je kultivovat diskusi týkající se menšin ohrožených násilím z nenávisti ve veřejném prostoru a na sociálních sítích.

Teroristické útoky na konci roku 2014 a migrační vlna v roce 2015 zvedly o tematiku zájem, cílová skupina se přirozeně rozšířila a Hate Free Culture je nyní sociální značkou, která je významným účastníkem komunikace v oblasti lidských práv, práv menšin a prevence násilí z nenávisti. 

Tagy: Česko domácí lidská práva sociální vyloučení sociální politika společnost a veřejné mínění rasismus a diskriminace populace a společnost uprchlická krize Hate Free

Zdroje: Vlastní