Přestože bývá Taylor uváděný mezi nejhoršími prezidenty amerických ději, slova profesora historie na McGillově univerzitě v Montrealu Gila Troye, některé Američany šokovala. Troufl si totiž k Taylorovi přirovnat republikánského kandidáta Donalda Trumpa. "Taylor byl válečný hrdina. Tohle si nezaslouží," reagoval zděšeně právník a komentátor Dan McLaughin.

Troy si ale trvá na svém a podle něj by neškodilo, aby si situaci z roku 1848 prošli jako demokraté, tak republikáni. Demokraté by podle něj měli Trumpa přestat podceňovat, protože tak to bylo i v případě kandidatury Zacharyho Taylora, který také neměl žádné politické zkušenosti.

A republikáni by se měli mít před jeho volbou jako oficiálního kandidáta na pozoru. Sice jsou mnohem větší stranou, než kdysi Whigové, ale pokud je rozděluje už nyní, co bude, pokud skutečně vyhraje? Whigové na to doplatili, strana se z jeho vítězství nikdy nedostala a zanikla jen pár let poté.

Taylorovi se musí nechat, že i když byl vyššími třídami v Americe vnímaný jako neotesanec a hulvát, byl velmi schopný voják z povolání. Muž, který se v roce 1784 narodil do prominentní otrokářské rodiny, se vyznamenal poprvé v britsko-americké válce v roce 1812 a roli kvalitního důstojníka potvrdl ještě v několika dalších bitvách.

Národní hrdina se z něj ale stal během mexicko-americké války, v níž vítězně vedl americkou armádu v několika rozhodujících bitvách, které se zdály být předem prohrané.

Zachary Taylor byl úspěšný vojenský důstojník a válečný hrdina | zdroj: Encyclopædia Britannica

Bylo to zrovna v době, kdy demokraté i Whigové hledali svého prezidentského kandidáta a chvály na chrabrého generála, přirovnávaného k Georgi Washingtonovi, si nemohli nevšimnout. Mezi lidmi se už šířilo, že by vůbec nebylo špatné, kdyby to dotáhl až na prezidenta.

Politici kolem něj začali kroužit… A to přesto, že jako aktivní voják se Taylor chlubil tím, že zůstává mimo politické dění, poslouchá rozkazy a dokonce nikdy nebyl volit.

Ještě v roce 1846 prohlašoval, že ho myšlenka, že by se stal prezidentem, "nikdy nenapadla, stejně jako žádného jiného normálního člověka". Chtěl se naplno věnovat svým rozsáhlým pozemkům a podnikání v byznysu s otroky - rodinné plantáže a válečné odměny z něj udělaly jednoho z nejbohatších Američanů tehdejší doby.

Jeho žena navíc byla nemocná a sám si uvědomoval, že na nejvyšší funkci nemá ani dostatečnou kvalifikaci. Postupně se ale nechal zlomit a začal o politické kariéře přece jenom uvažovat, a to v nejen Čechům dobře známém duchu.

"Když chcete, obětuji se..."

Hlásal, že ho "smysl pro povinnost vůči zemi" přinutil "překonat odpor" a je připravený vyslyšet přání národa. Nominaci byl ochotný přijmout jen za předpokladu, že bude "prezident národa a nikoli strany". Jako člověk, který si byl vědomý toho, že jsou lidé už znechuceni běžnými politiky, pak neustále zdůrazňoval, že není jako oni…

Postupně se Taylor přiklánět k Whigům a ti zase k němu. I když se zdálo na první pohled toto spojení zvláštní, členové strany si spočítali, že nasazení oblíbeného válečného hrdiny voličům dokáže, že mohou být vlasteneckou stranou i přes svůj odpor k válkám.

Jenže byl tu drobný problém v tom, že Zachary Taylor byl bohatým otrokářem, byť byl proti dalšímu rozšiřování otrokářství, a zároveň mu mnoho zarytých Whigů příliš nedůvěřovalo. Považovali ho za burana, který nemá na to, aby vykonával tak vysokou reprezentativní funkci.

Moc tomu nepomohla ani jeho populistická snaha hrát na obě strany. "Jsem whig, ale ne ultra-whig," napsal v jednom ze svých otevřených dopisů veřejnosti.

Polovina členů měla o vhodnosti pochybnosti

To, jak byla strana vůči Taylorovi rozpolcená, ukázalo první kolo nominačního hlasování. Získal 76 procent hlasů delegátů z Jihu, zatímco ze Severu se proti němu postavilo 85 procent delegátů. Nakonec ale Taylor ve čtvrtém kole nominaci získal i přes odpor protiotrokářského křídla.

Jižanský otrokář a válečný hrdina veřejně prohlašoval, že vyhrál i bez toho, aby se zavázal ke stranické disciplíně a aniž by cokoli sliboval. Vnímal to jako důvěru společnosti v jeho čestnost a pravdomluvnost. Faktem ale bylo, že 62 procent hlasů stejně pocházelo od jižanských otrokářů, kteří doufali, že jeho nominace zničí abolicionistické hnutí na jihu země.

Hned po Taylorově nominaci se od výsledků distancovalo mnoho vlivných politiků, kteří s jeho osobou nesouhlasili. Newyorští Whigové vydali obratem prohlášení, že volební sjezd spáchal "vraždu a sebevraždu". "Strana Whigů jako taková je mrtvá. Měla by přijít o svůj název. Pokud bude Taylor zvolen, tak za 'Taylorovu stranu'," uvedli.

Strana se skutečně začala rozpadat. Téměř okamžitě ji opustili zástupci protiotrokářského křídla, kteří odmítali podpořit kandidáta, na jehož pozemcích pracovalo několik set otroků.

A Whigové, kteří zůstali, se začali bát, aby Taylorova popularita stranu nepřerostla. Ve své volební kampani totiž začal stále častěji mluvit o své nezávislosti a dokonce o tom, že by býval klidně přijal i nominaci demokratů, protože chce být "prezidentem všech občanů".

Vítězství bylo těsné

Vedení strany dalo velkou práci svého černého koně umravnit a vymyslet, jak prezentovat otrokáře jako ideálního prezidenta: partaj slíbila, že Jih nebude nucený zrušit otroctví a že zároveň Taylor nebude vetovat žádný zákon, který by zakazoval otroctví na nových územích.

Na voliče to nakonec zabralo, byť za těsnou výhru ve volbách mohl spíš protikandidát demokratů, který byl ještě neoblíbenější. Znechucení tehdejší politickou situací je dobře vidět na volební účasti, která klesla jen na 72 procenta.

Pro Whigy to bylo Pyrrohovo vítězství, které podle historika Michaela Holta vyvolalo "vnitřní boj za duši strany" – tedy otázku, zda je lepší dostat se k moci, nebo raději trvat na hlavních principech.

Nakonec proti sobě Taylor poštval i ty, kdo mu do křesla v Bílém domě pomohli, když učinil první kroky k takzvanému Kompromisu z roku 1850, které byl pokusem o vyřešení sporu mezi příznivci a odpůrci otrokářství.

Zvolení stranu rozeštvalo

"Do roka od Taylora zvolení se naděje Whigů rozplynuly. Do čtyř let je překonali demokraté. A osm let poté Whigové jako fungující politická strana zcela zmizeli," uvedl Holt.

Samozřejmě nelze všechnu vinu na rozpad strany svalovat na jednoho člověka, který navíc strávil ve funkci 12. amerického prezidenta jen 16 měsíců. "Zásluhu" a nefunkčnosti strany měl také jeho viceprezident a po Taylorově smrti na akutní gastroenteritidu i nástupce Millard Fillmore. 

V textu, který historik Gil Troy napsal pro Politico, jde především o způsob, jakým se bývalý voják z povolání, dostal do voleb. Pomohla mu jeho popularita mezi běžnými lidmi, lidové vystupování, populistická gesta, vymezení se vůči politikům i úspěchy v jiných oblastech. Stejně jako nyní Donaldu Trumpovi (či Andreji Babišovi).

Na to vše vsadila strana, která ho nominovala do boje i přes odpor části svých členů. Výsledkem byl sice whigský prezident, ale také plíživý rozpad strany, na jejíchž základech vznikli republikáni…

Způsobí Trump podobnou situaci i u nich?