Všichni už jsme to zažili, všichni jsme nad tím protáčeli oči a všichni už jsme to někdy sami udělali: Mluvili jsme s miminkem, jako by bylo... no prostě mimino, napsal zpravodajský server The New York Times.

„Ó, ahooooj, maličké!“ řeknete, a hlas vám trylkuje jako nadšením překypujícímu zaměstnanci obchodního domu, který vás vítá ve dveřích. Dítě je naprosto zmatené z vašeho nesrozumitelného žvatlání doprovázeného přitroublým úsměvem, ale „je tak loštomilé!“

Vědci nedávno zjistili, že tento způsob mluvy na děti, které se říká „rodičovština“, je zřejmě téměř univerzální pro lidi na celém světě. V nejrozsáhlejší studii svého druhu pomáhalo více než 40 vědců shromáždit a analyzovat 1615 hlasových nahrávek od 410 rodičů ze šesti kontinentů v 18 jazycích z různých komunit: venkovských i městských, izolovaných i kosmopolitních, připojených na internet i bez počítačové sítě, od lovců v Tanzanii po městské obyvatele v Pekingu.

Výsledky, které byly zveřejněné v časopise Nature Human Behavior, ukázaly, že v každé z těchto kultur se způsob, jakým rodiče mluvili a zpívali svým dětem, lišil od způsobu, jakým komunikovali s dospělými - a že tyto rozdíly byly v jednotlivých skupinách velmi podobné.

„Máme tendenci mluvit vyšším, kolísajícím tónem, a říkat třeba: ‘Ó, ahoooj, ty jsi ale krásné miminko!’,“ řekla Courtney Hiltonová, psycholožka z Haskinsových laboratoří na Yaleově univerzitě a hlavní autorka studie.

Cody Moser, postgraduální student kognitivních věd na Kalifornské univerzitě v Mercedu a druhý hlavní autor, dodal: „Když lidé zpívají ukolébavky nebo mluví na kojence, mají tendenci to dělat stejným způsobem.“ Tato zjištění vědeckého týmu naznačují, že dětská mluva a dětská píseň plní funkci nezávislou na kulturních a společenských silách.

Zvuk se používá v celé živočišné říši ke sdělování emocí a informací, včetně přicházejícího nebezpečí či sexuální přitažlivosti. A tyto zvuky vykazují podobnost mezi jednotlivými druhy.

Lidský posluchač dokáže rozlišit veselé a smutné zvuky, které vydávají zvířata od slepic a aligátorů až po prasata a pandy. Nemusí být tedy překvapivé, že i lidské zvuky nesou běžně rozpoznatelnou emoční valenci.

Vědci již dlouho tvrdí, že zvuky, které vydávají lidé na své děti, plní řadu důležitých vývojových a evolučních funkcí. Rodičovština například může kojencům pomoci lépe si zapamatovat slova a umožňuje jim spojovat si zvuky s tvary úst, což vnáší smysl do chaosu kolem nich. Také smyslem ukolébavek je plačícího kojence uklidnit a vyšší tón hlasu dokáže lépe udržet jeho pozornost.