Mezi naše nejznámější sběratele pohádek patří Božena Němcová či Karel Jaromír Erben, v zahraničí pak bratři Grimmové nebo Hans Christian Andersen. A ačkoli se nám může zdát, že některé jejich pohádky jsou děsivé a tajemné, není to nic oproti původní předloze pohádkových příběhů. Spisovatelé museli mnohé poupravit, aby pohádky vůbec mohli publikovat. Původně si je totiž vyprávěli dospělí a jejich verze byly plné sexuálních motivů, násilí, ale i mystiky a nadpřirozena. Dospělí si jimi krátili dlouhé večery při svitu petrolejky či svíčky nebo při každodenních činnostech, jako bylo předení, tkaní nebo draní peří.

Dětem byly zprvu určeny spíše bajky, ve kterých vystupovala zvířata s lidskými vlastnostmi. Klasické pohádky se k nim dostaly až o mnoho let později díky zásahu spisovatelů sbírajících lidovou slovesnost. Boženě Němcové a jejím kolegům bylo jasné, že erotiku a násilí musí skrýt pod různé symboly, aby pohádky byly pro děti snesitelné.

O rozluštění těchto symbolů se pak postarali literární historici a psychologové. Nejvíce však švýcarská psycholožka Marie-Louise von Franzová, která při výkladu pohádek vycházela z analytické psychologie Carla Gustava Junga. Základem tohoto psychologického směru jsou tzv. archetypy přítomné v nevědomí. Zjednodušeně řečeno se jedná o kolektivně sdílené vzorce chování a jednání typické pro určitý archetyp – persony (já), matky, dítěte, hrdiny a dalších.

Například hrdinu má každý z nás v sobě zakódovaného jako bytost (muže, ženu nebo dítě), která v životě překonává různé nástrahy vyžadující oběti, přičemž její utrpení je posléze většinou odměněno.

Archetypy se nejsnáze vykládají právě v pohádkách, které jsou průvodci lidským životem. Podle psychologů tedy pohádky děti připravují nejen na obtíže a nebezpečí, které je v životě mohou potkat, ale i na přirozené životní fáze, jako je dospívání a sexualita.

Šípková Růženka

Zářným příkladem je pohádka o Šípkové Růžence, která připravuje mladé dívky na dospívání a s tím spojené záležitosti. Náctiletá Růženka se ve většině verzí píchne o trn růže, v jiných třeba o vřeteno kolovratu. Ať tak či tak, význam je stejný - po prstu stéká krev, což znamená jediné: první menstruaci. Nicméně princezna vzápětí usne hlubokým spánkem, který připomíná bezvědomí. Někdy její spánek trvá pár dní, jindy i sto let. A právě čas je důležitým motivem tohoto vyprávění. Ačkoli je dívka pohlavně vyspělá, taje sexuálního života by kvůli následkům měla objevit později.

Všeobecně se ví, že půvabnou dívku ze spánku probudí princ pomocí polibku. Podle psychologického výkladu se ale nejednalo jen o polibek, nýbrž o znásilnění.

Tuto teorii potvrzují i etnologové a literární historici, kteří poukazují na původní verzi pohádky od italského sběratele ústní lidové slovesnosti Giambattisty Basileho žijícího v 17. století. Jeho originální verze byla podstatně delší a příčinou dočasného princeznina spánku tu nebyl trn růže, ale dřevěná tříska. Růženka se tu jmenuje Talia a coby spící krásku ji pravidelně "navštěvuje" ženatý král. Jeho počínání nezůstane bez následků, Talia v kómatu porodí dvojčata. Probudí se, až když jí jedno z dětí z prstu vysaje třísku.

O princeznině procitnutí se samozřejmě dozví i králova manželka. Zhrzená žena žádá, aby nevěrný král své děti snědl. To král odmítne a královnu nechá zavraždit. Ani v této nejstarší verzi ale nesmí chybět šťastný konec, a tak se královou druhou ženou stává matka jeho dětí, princezna Talia.

Ilustrační snímek - Kráska a zvíře podle Olgy Barancevové | zdroj: Profimedia Kráska a zvíře

Ať už znáte animovanou verzi klasické pohádky Kráska a zvíře od Walta Disneyho, nebo třeba film Panna a netvor režiséra Juraje Herze, příběh je stejný: Krásná a mladá dívka kývne na život v zámku se strašlivým zvířetem, aby tak zachránila život svému otci. Podle psychologických výkladů je zjevné, že netvor měl představovat normálního muže, který očekává, že jejich společné bydlení bude završeno sexuálním stykem.

Kráska je ale panna, zvyklá jen na přítomnost otce, ke kterému vzhlíží. Představa, že by mezi mužem a ženou mohl být i jiný vztah naplněný spojením dvou lidských těl, ji děsí. Muže, který ji hostí ve svém zámku, proto vnímá jako zvíře, které chce ukojit jen své pudy. Její smýšlení se ale díky gentlemanskému chování "zvířete" proměňuje. Zvíře se jí dvoří, nosí jí růže, pořádá opulentní hostiny a daruje jí nádherné šaty. Nakonec si ji získá svým posledním gestem, když jí umožní na krátký čas navštívit milovaného otce.

Její sestry a otec jsou rádi, že se jí u zvířete líbí, ale nechtějí Krásku pustit zpátky. Zpoždění návratu má své následky, zvíře umírá. Plačící dívka vyznávající lásku ho ale zachrání. Z netvora se stává muž. Podle psychologů to ale nevypovídá jen o zamilovanosti, ale také o tom, že dívka duševně vyzrála a je připravená na milostný život ve dvou.

Popelčinými pomocníky nebyly jen oříšky

Podle historiků má Popelka na 245 verzí: Co země, to jiné pojetí. Každopádně všechny se inspirovaly základním příběhem, který se zrodil už v 10. století v Číně. Jak známo, v této zemi bývala symbolem ženské krásy drobná nožka. Proto se holčičkám už v dětství deformovaly nohy pomocí stahování chodidel, aby se zabránilo jejich růstu. Podle Číňanů si pozornost muže mohla zasloužit jen ta dívka, která obula malý střevíček.

Stejně jako naše Popelka, tak i čínská dívka nesoucí jméno Jie Sien je utlačována a vykořisťovaná macechou a nevlastní sestrou či sestrami. Útěchu hledá u rybky, kterou chodí krmit k řece a u níž tráví všechny volné chvíle, byť jich pro samou práci není mnoho. O rybce se naneštěstí dozví macecha, která nepřipustí, aby se Jie Sien z něčeho radovala, a rybu zabije a uvaří.

Smutnou dívku z letargie vytrhne až starý muž, který jí řekne, aby kosti své zvířecí přítelkyně uchovala - mají totiž kouzelnou moc. Zanedlouho se koná slavnost, kde si král má vybrat svou nevěstu. Jie Sien se na ples dostane díky kostem, které jí vyčarují krásné šaty. S králem protančí noc a při následném útěku ze zámku ztrácí střevíček. Konec známe všichni: I tady král svoji vyvolenou najde díky tomu, že jí dá vyzkoušet její vlastní střevíc.

Výstava k pohádce Tři oříšky pro Popelku | zdroj: Alžběta Šírková Do povědomí veřejnosti se ale zapsalo až zpracování bratří Grimmů, které poukazuje na sebepoškozování a násilí. Popelčiným pomocníkem je v tomto případě holubice, zprostředkovatelka nádherné garderoby. I v tomto případě nastrojená Popelka míří na ples, kde se zamiluje do prince. Ten jí pak opět hledá pomocí střevíčku.

V tu chvíli se ale objeví první násilný motiv sebepoškozování. Nevlastní sestry Popelky tolik touží po královském majestátu, že se neváhají zmrzačit. Jedna si uřízne prsty na noze, druhá zase paty, jen aby obuly malý střevíc. Jejich lest jim ale díky zásahu holubice, která prince varuje, nevychází a nejen je, ale i jejich matku čeká krutý trest. Holubice jim vyklove oči a zbytek života prožijí v úplné slepotě.

Český národ si ale zamiloval mnohem jemnější verzi, kde Popelka svého štěstí dosáhne za pomoci tří kouzelných oříšků.

Ať už na vás můžou pohádky působit jakkoli, psychologové se shodují, že jejich vyprávění je pro dětskou duši nezbytnou potravou. Rozvíjejí fantazii, přinášejí ponaučení a sbližují rodiče s dítětem. A nemusíte se bát, že by je ony skryté erotické symboly vystrašily: Děti je ve svém věku nevnímají.