Databáze Paradise Papers obsahuje 13,4 milionu dokumentů, na nichž 400 žurnalistů makalo několik měsíců, než byly zralé ke zveřejnění. Zdrojem uniklých dat jsou offshoreové společnosti Appleby a Estera a dokumenty obsahují e-maily, smlouvy a bankovní záznamy týkající se 25 000 firem spojených s lidmi ve 180 zemích světa.

Nový únik dat znovu odhaluje, jak hluboce je systém daňových rájů propojen se světem politiky, osobního bohatství i velkých korporací, které se vyhýbají daním čím dál sofistikovanějšími účetními operacemi.

Paušální odsouzení by ale bylo nespravedlivé. Samotné vlastnictví offshoreové firmy ještě nutně neznamená porušení zákona. Tím může být třeba její využití k praní špinavých peněz, daňovým únikům či něčemu ještě mnohem horšímu. Pokud se v databázi objevují některá jména, ještě z toho nevyplývá, že se dotyční dopustili něčeho nekalého či protiprávního.

Obsah materiálů je sice komplikovaný, skutečnost je ale jednoduchá a dá se shrnout do jediné věty: Jak ušetřit na daních. O nic jiného tady nejde. A nakonec se možná dokonce ukáže, že nelegální na celé kauze Paradise Papers bylo jen to, že si někdo tato data vůbec opatřil.

Koho najdeme v Paradise Papers? Bona, Hamiltona i Alžbětu II.

Na seznamech figuruje mimo jiné 120 politiků z 50 zemí společně se známými osobnostmi a četnými podniky – od Applu přes Facebook, Uber a Nike až po Siemens. Do aféry je zapojen třeba automobilový závodník Lewis Hamilton zpěvák irských U2 Bono Vox, poradce a blízký přítel kanadského premiéra Justina Trudeaua Stephen Bronfman, jordánská královna Núr, litevský europoslanec a profesionální pokerový hráč Antanas Guoga, několik brazilských a ruských ministrů nebo bývalý německý kancléř Gerhard Schröder.

Dokumenty ukazují například i to, že americký ministr obchodu Wilbur Ross má podíl ve firmě obchodující s občany Ruska, kteří jsou na americkém sankčním seznamu. Záznamu se nevyhnul ani soukromý majetek britské královny Alžběty II. Mnohamilionové výnosy z jejího Lancasterského vévodství byly investovány do fondů na Kajmanských ostrovech a na Bermudách jako součást offshoreového portfolia, které nikdy nebylo zveřejněno. Vévodství tvrdí, že o 12 let trvající investici do té doby nevědělo.

Asi 12 060 dokumentů se přímo týká České republiky. Jde například o starší kauzy Viktora Koženého nebo Investiční a Poštovní banky a Kajmanských fondů. Databáze zmiňuje také firmu Appian a zakládání složitých vlastnických struktur Jitkou Cechlovou Komárkovou, která je podle žebříčku časopisu Forbes nejbohatší ženou v České republice.

Loupeživí baroni dneška

Ať už jde o offshoreové fondy, schránkové společnosti, trusty nebo nadace – pokaždé je cílem jedno jediné: Ať má stát co nejmenší zisky z mých příjmů. A nejlepší na tom je, přinejmenším z hlediska těch bohatých, že spousta těchto praktik je naprosto legální. Na tom trvá i právní kancelář Appleby, která byla založena na Bermudách a přes niž běží spousta pochybných obchodů.

Skandálem tady totiž není porušení zákona, ale zákon samotný, stejně jako nemorálnost postupu boháčů, politiků a velkých firem, vyhýbajících se systematicky odpovědnosti a spravedlivému zdanění, zatímco běžný spotřebitel financuje školy, sociální výdaje a všechno ostatní. Novináři sice tyto praktiky odhalí, ale mnoho se toho nezmění. Moc je totiž rozdělena tak, že korektury de facto nejsou možné.

Nerovnost rozdělení majetku mezitím nabyla groteskních rozměrů. Na světě je 1542 dolarových miliardářů, kteří dohromady disponují jměním ve výši šesti bilionů dolarů.

Koncentrace majetku tak je stejně vysoká, jako byla naposledy počátkem 20. století. Této době se ve Spojených státech říkalo Pozlacený věk, protože pod zlatým leskem bohatství tamních průmyslníků se ukrývalo svinstvo politického a morálního úpadku, korupce a pochybných praktik. A průmyslníkům se říkalo loupeživí baroni.

Tehdy ale ještě našel americký prezident Theodore Roosevelt odvahu k tomu, aby se v rámci boje proti firemním monopolům pustil do křížku s magnátem Johnem D. Rockefellerem a jeho ropnou společností Standard Oil. Prezident uspěl a koncern se rozpadl na 34 menších firem (z nichž později vzešly například Exxon, Mobil nebo Chevron). Žádný novodobý americký prezident si ale pak už netroufl postavit se třeba proti pánům ze Silicon Valley, kteří jsou digitálními loupeživými barony dneška.

Ale není to jen Silicon Valley. Před nedávnem zkrachovaly německé aerolinky Air Berlin. Tisíce lidí přijdou o práci a spousta účtů zůstane nezaplacena, protože na to nezbyly peníze. Předseda představenstva Thomas Winkelmann má ale jistých 4,5 milionu eur, na něž insolvenční správce nemůže. Tyto peníze si totiž Winkelmann vyjednal u největšího akcionáře Etihad, když před devíti měsíci nastupoval do funkce. A to rozhodně není špatný kšeft: 4,5 milionu eur za devět měsíců práce, která notabene skončila krachem podniku. A všechno to je přitom také naprosto legální. Celý systém je zkrátka nemocný, nemorální a neslušný.

Je dobře, že máme daňové ráje?

Vedle těch rozhořčených ale zaznívají také hlasy opačné: Byl by svět bez daňových rájů opravdu lepší? Úspory v hotovosti jsou natištěná a vyražená svoboda a znamenají ochranu před státní zvůlí. Je věcí každého, jak naloží se svými legálně nabytými a řádně zdaněnými penězi. Hotovost navíc zajistí, že jej o peníze nikdo nepřipraví. Konta v daňových rájích nejsou v zásadě nic jiného než hotovost bohatých, kteří mají víc peněz, než se jim doma vejde do štrozoku nebo do trezůrku schovaného za obrazem.

I tito lidé mají legitimní potřebu ochrany. Vždyť autoritativní režimy se rozpínají a nezřídka si dělají zálusk na majetek svých politických odpůrců – stačí se podívat třeba na takového Michaila Chodorkovského.

Pro vznik schránkových společností navíc existuje řada legálních důvodů, v některých oborech jsou dokonce naprosto běžné – například u podniků působících na mezinárodním poli. Anebo pomáhají známým osobnostem při anonymním nákupu nemovitostí a chrání dokonce před zločinem. A zdaleka ne každý, kdo investuje velké sumy do fondů, si musí být nutně vědom těchto komplikovaných cest daňové optimalizace.

Vlna rozčílení kvůli kauze Paradise Papers je přesto obrovská a znovu se (marně) volá po zesílení boje proti daňovým únikům, větší transparentnosti a účinnějších kontrolních mechanismech.

Rajské dokumenty nejsou první – a zřejmě ani poslední

Paradise Papers přitom nejsou první velkou kauzou, která odhalila, jak se využívají daňové ráje. Únik informací Offshore Leaks z dubna 2013 například odhalil totožnost lidí s anonymním majetkem na Britských Panenských ostrovech. Přes dva miliony dokumentů se týkaly asi 130 tisíc lidí a 120 tisíc firem ze 170 zemí světa. V listopadu 2014 následovala aféra Luxleaks kolem nadstandardních dohod v Lucembursku, díky nimž velké společnosti ušetřily miliardy eur na daních. Patřily mezi ně například Apple, Amazon, IKEA, Pepsi či Axa.

V únoru 2015 zveřejnilo ICIJ výsledky šetření švýcarské větve britské banky HSBC, která dlouhá léta pomáhala svým bohatým klientům vyhýbat se placení daní a spravovala černá konta desítkám tisíc zákazníků z celého světa. Patřili mezi ně i zločinci, obchodníci se zbraněmi, známí podnikatelé, sportovci, politici a celebrity. Odhalení vešlo ve známost pod názvem Swiss Leaks.

Nejznámější z podobných odhalení jsou nepochybně tak zvané Panama Papers (Panamské dokumenty). Několik předních světových médií začalo loni 3. dubna zveřejňovat dokumenty panamské právní firmy Mossack Fonseca, z nichž vyplynulo, že firma pomáhala svým klientům vyhnout se placení daní či legalizovat zisky z nelegální činnosti.

Dokumenty se týkají 214 tisíc subjektů, celkem šlo o více než 11,5 milionu listin. Po odhalení skandálu rezignovali někteří politici, například islandský premiér Sigmundur Gunnlaugsson či španělský ministr průmyslu José Manuel Soria. Služeb panamské kanceláře využívali i lidé z blízkosti ruského prezidenta Vladimira Putina, ukrajinského prezidenta Petra Porošenka nebo argentinské hlavy státu Mauricia Macriho. V kauze figurovali i fotbalista Barcelony Lionel Messi, britský premiér David Cameron či španělský režisér Pedro Almodóvar.

Co s tím?

Pravidelné rozčilování nad nejznámějšími daňovými ráji přitom jasně odhaluje, jak omezené jsou národní možnosti. Daňové ráje navzdory všem mezinárodním dohodám existovat nepřestaly. Nad Bermudami a Panenskými ostrovy s jejich dvěma sty tisícovkami offshoreových firem drží ochrannou ruku Britové, v USA je podezřele mnoho schránkových společností v Nevadě nebo v Delaware. Tento stát má milion obyvatel, ale loni tu mělo sídlo skoro 300 tisíc firem. Organizace Oxfam zase považuje za nejhorší daňové ráje na světě Nizozemsko, Švýcarsko a Singapur, které prý ročně připraví chudé o 100 miliard dolarů. Jiné propočty dokonce hovoří o pětinásobku.

Offshoreové obchody přitom nejsou příčinou, ale naopak důsledkem neblahých jevů, jako je právní nejistota a přebujelá byrokracie v mnoha státech. Daňová zátěž podniků i jednotlivců je tak vysoká, že se v dohledné době asi sotva podaří daňovým únikům zabránit. Řešením by mohlo být stanovení minimálních daňových sazeb pro občany i firmy, které by byly závazné pro všechny země EU.

Navzdory ujištění, že zabrání daňovým únikům a že zharmonizuje daňové sazby, přitom každá země bojuje o to, aby byla pro podnikatele co nejatraktivnější. Londýn například vyhrožuje Evropské unii daňovým dumpingem, pokud Brusel nezmírní dopady brexitu velkorysou obchodní dohodou. Americký prezident Donald Trump prosazuje v USA nižší daňové sazby pro americké podniky a superboháče a velkou zátěž pro podniky redukuje i Emmanuel Macron ve Francii.

Skutečné i domnělé daňové ráje tak sehrávají pozitivní roli: podporují konkurenční boj a brzdí nenasytnost finančních úřadů. Navíc se státům skvěle hodí i jako obětní beránek: když nelze lidem snížit daně, nemůže za to špatně hospodařící stát, ale nenažranci, kteří své peníze ulívají do daňových rájů. Ty nejcennější a nejbohatší podniky na světě platí daní nejméně - a v Evropě už vůbec ne.

Černá listina by měla být schválena v prosinci

Evropská unie by měla v prosinci odsouhlasit černou listinu daňových rájů a schválit i sérii opatření vůči státům, které se na seznamu ocitnou. Případné sankce by se měly týkat třeba přístupu k penězům z Evropské investiční banky (EIB).

EU už před více než rokem zveřejnila seznam přibližně 90 zemí, u nichž podle expertů existovalo větší riziko vyhýbání se daňovým povinnostem. Státy už se také dohodly, podle jakých kritérií budou případně "nespolupracující daňové jurisdikce" posuzovat. V úvahu se má brát daňová transparentnost, spravedlivá podoba zdanění a doporučení Organizace pro hospodářskou spolupráci a rozvoj (OECD) týkající se problematiky boje se snižováním daňových základů a přesunování zisků.