Vatikán zná snad každý, málokdo ale ví, že prakticky vedle něj sídlí další suverénní stát. A není to Itálie. Nad římskou obchodní zónou vlaje obří červeno-bílá vlajka, která signalizuje přítomnost Suverénního řádu Maltézských rytířů. 

Řád, jehož činnost je převážně charitativní, má ve světě unikátní postavení: je takzvaným nestátním subjektem bez vlastního území. Kromě svého sídla v Římě a na Maltě nevlastní žádné území, i tak však udržuje diplomatické vztahy se stovkou zemí, v některých má velvyslanectví (včetně Česka) a je stálým pozorovatelem OSN. Kromě toho vydává vlastní mince nebo poštovní známky.

Evropa je plný podobných "bizarních pidistátečků" a "drobků" z doby uspořádávání Evropy do národních států. Existuje v ní sedm států s méně než půlmilionem obyvatel. Když se přidají britská korunní závislá území a dánské autonomní státy, Gibraltar a britské základny na Kypru, dostaneme se k patnácti mikroúzemím jen na starém kontinentě.

"Doma nesmíte? Pojďte k nám"

Ve většině případů ale už tak moc neplatí pořekadlo, že co je malé, je i hezké. Tedy alespoň morálně hezké, v tomto případě. Mikroteritoria přežívají díky tomu, že vlastní mimořádně cenný majetek: svou suverenitu, tedy právo dělat si, co se jim zlíbí.

Jako pijavice vysávají peníze z okolních států, protože nabízejí jejich obyvatelům možnost dělat něco, co doma nesmí. Monako, které otevřelo své první kasino v roce 1856, by mohlo vyprávět.

V posledních letech se mnoho z těchto ministátečků proměnilo v daňové ráje. Některé z nich – třeba Monako, San Marino či Lichtenštejnsko – mají výhodu, že jsou relativně dobře dostupné z velkých měst. Tím, že se přesunuly do byznysu offshoreových financí, vydobyly si svou důležitost bez ohledu na velikost území.

Ještě loni tvořil objem aktiv spravovaných Andorrou sedmnáctkrát vyšší HDP tohoto malého pyrenejského království. Podobně dobře jsou na tom její "kolegové" – Lichtenštejnsko, Monako, San Marino či ostrovy Man a Jersey (oba jsou britským korunním závislým územím a Man mimo jiné domovem slavných bezocasých koček) patří do dvacítky nejbohatších míst na světě podle přepočtu HPD na jednoho obyvatele.

Konec malých daňových rájů ve prospěch velkých 

Velkým státům ale pomalu začíná docházet trpělivost s malými daňovými ráji. Tlak, který na ně vyvíjejí hlavně bohaté země OECD a takzvaný Moneyval, tedy orgán založený Radou Evropy pro boj s praním špinavých peněz, donutil malá nezávislá území změnit svůj přístup.

Většina z nich přijala legislativní opatření, případně založila instituce, které mají hlídat podezřelé toky peněz. Za ústupky velkému okolnímu světu ale zaplatily nemalou cenu. Jejich dosud věrní klienti se přesunuli do bezpečnějších daňových rájů – Singapuru, Dubaje, ale třeba i do Lotyšska či Moldavska.

Výpadek příjmů z offshoru pro ně byl poměrně citelný, většina z nich se tak musela přeorientovat na alternativní příjmy.

Co takhle zkusit cestovní ruch se špetkou hazardu? 

Sází zpravidla na cestovní ruch, byť často opět s oním nádechem povoleného zakázaného ovoce. Ostrovy Malta, Alderney (je součástí Normanských ostrovů v Lamanšském průlivu) či Man se snaží ke svým břehům přilákat společnosti, které podnikají v internetovém hazardu.

Man dokonce v prezentaci vsadil na slogan "Tam, kde můžete" a není tím myšlena jen neomezená rychlost na silnicích (kvůli tomu se zde často natáčí pořad Top Gear), ale právě internetové sázení.

Jiné státy, jako třeba Jersey, se snaží na svá území lákat technologické a telekomunikační společnosti. Ne všechny mikrostáty se tak specializují/specializovaly na daňové "poradenství".

Zákon nestačí, když není nikdo potrestaný

Jenže ani to, že se státy podvolí a přijmou opatření, aby bránily nelegálním převodům peněz, neznamená, že je jsou ochotny uvést do praxe. Moneyval se tak bude muset zaměřit hlavně na dohled nad tím, aby byly podezřelé aktivity nejen odhaleny, ale také nějak potrestány.

S tím je totiž stále docela problém. Typickým příkladem je Vatikán. Po celá léta byli lidé s dobrými konexemi v papežském úřadu využívat vatikánskou banku k daňovým únikům, praní špinavých peněz či nelegálnímu vývozu peněz.

Poslední roky ale Svatý stolec dobrovolně kývl na to, aby Moneyval všechny transakce zkontroloval, následně zavedl rozsáhlá opatření, aby se podobné zneužívání banky neopakovalo. Výsledek? Od roku 2011 předala finanční policie vatikánským státním zástupcům 34 případů podezřelé aktivity na účtech. Žádné obvinění ale dosud nepadlo…

Kdo nejvíc křičí...

Přestože "standardně velké" země dohlížejí na to, aby ty malé nesloužily k nelegálním machinacím s penězi, samy si bez větších problémů dělají, co se jim zlíbí. Mezi největší daňové ráje v Evropě patří Lucembursko, Irsko a Nizozemsko. O žádný z této trojice států se Moneyval nezajímá.

Stejně jako o Velkou Británii, kterou autor bestselleru Neapolská mafie Roberto Saviano označil za "nejzkorumpovanější místo na Zemi". Mimo jiné proto, že mnoho britských společností slouží k legalizaci výnosů z italského organizovaného zločinu, což neoficiálně potvrzují i italští státní zástupci.

Podobným způsobem to, co dřív mířilo do bank mikrostátů, míří do anonymních firem ve Spojených státech. Opět bez nadnárodního dohledu, který se soustředí na mikrostáty…