Na jaře 2014 se "zelení mužíčci" vysadili na Krymu a začala ruská anexe ukrajinského poloostrova. Operace, která se uskutečnila za dozvuků svržení autoritářského prezidenta Viktora Janukovyče v Kyjevě, završila dvacetileté pnutí na Krymu. Krym tradičně tíhl k Rusku víc než k Ukrajině. Může za to specifická krymská identita, přítomnost ruského námořnictva i malý zájem Kyjeva o zapojení poloostrova do politického i společenského života zbytku Ukrajiny. Proto se anexe obešla bez většího počtu obětí a za jásotu většiny místních obyvatel.

Za posledních pět let, alespoň podle názoru šéfa Krymského domu Alima Alijeva, emigrovalo z Krymu na Ukrajinu asi 35 tisíc lidí. Některé ukrajinské neziskové organizace hovoří o 50 tisících emigrantech. Ve většině případů jde o krymské Tatary nebo etnické Ukrajince, kteří na poloostrově tvořili menšinu.

Odtržení Krymu zůstává do dnešních dnů pro Ukrajinu traumatem. Otázka, čí je Krym, zda ruský, nebo ukrajinský, je na Ukrajině stále určující v mezilidských vztazích i vztazích společnosti k celebritám a politikům. Za nejednoznačnou odpověď je kritizována ukrajinská boxerská hvězda původem z Krymu Oleksandr Usyk. Aktuálně muselo tvrdé kritice čelit sesterský duo Anna Marija, usilující o nominaci na soutěž Eurovize. Dívky totiž odmítly veřejně uvést, komu patří poloostrov.

Pro Rusko je Krym symbolem euforie a vítězství historické spravedlnosti. Anexe je mezníkem velmocenských ambicí Putinova Ruska, jehož síla a schopnosti byly Evropou a USA přehlíženy a zpochybňovány. Nyní je Krym symbolem pro mezinárodní sankce, ačkoliv si to Moskva nechce připustit. Do rozvoje poloostrova byly vloženy ohromné finanční prostředky. Kvůli sankčním omezením ale Krym žije v jakémsi pološeru. Dokonce největší ruská banka Sberbank si tam nedovolí otevřít své pobočky, aby na ni nedopadly západní restrikce.

Zpravodaj Tiscali.cz hovořil s lidmi, do jejichž života přímo či nepřímo krymské události před pěti lety zasáhly.

Vlak na slepé koleji

Známý ukrajinský novinář Pavel Kazarin se narodil v krymském hlavním městě Simferopolu a větší část jeho života je spojena s poloostrovem. "Prožil jsem na Krymu 30 let. Poloostrovu patří všechny mé vzpomínky na dětství. Ale teď je můj dům přinucen žít způsobem odporujícím mému přesvědčení. Majdan jsem vnímal jako pokus ukrajinského vlaku prodrat se z postsovětského prostoru a odjet na Západ. V tom okamžiku, kdy se to podařilo, přišlo Rusko, odpojilo od tohoto vlaku můj rodný vagon a připojilo ho k vlaku, který se plnou parou řítí do minulosti. Je mi líto, že můj dům připravili o budoucnost."

Novinář si podle svých slov zprvu neuvědomoval, že Moskva může anektovat poloostrov. "Popravdě řečeno, když hned první den, kdy neznámí ozbrojenci obsadili v Simferopolu místní vládu a parlament a vyvěsili na budovách ruské vlajky, nejdřív jsem nevěřil, že to je ruská armáda. Předpokládal jsem, že to mohou být příslušníci místní zvláštní policejní jednotky Berkut. Nedokázal jsem si ani představit, že by se v 21. století Rusko odvážilo provést invazi. To jen dokazuje, že jsem nebyl připraven na události, kterých jsme byli svědky," vzpomíná žurnalista.

Jak dodává, dokonce poté, co byl Krym anektován, ještě na jaře 2014 nevěřil, že Rusko půjde dál a uskuteční vpád na východ Ukrajiny. "Zvykli jsme si na to, že Sovětský svaz s jeho velmocenskými ambicemi se vypařil, proto bylo obtížné věřit tomu, že opět oživl přímo před našima očima," dodává Kazarin.

"Rusko je moje vlast," hlásá graffiti na stěně poblíž letiště v krymském Simferopolu (podzim 2014) | zdroj: Jiří Just Ukrajinský novinář si nemyslí, že se dalo okupaci poloostrova zabránit. "Uvědomte si, jakým způsobem se Rusko vnímalo. V roce 2014 bylo zemí, která vyhrála svoji olympiádu. Byla to země, která předsedala skupině G8. Byla to země, která prodávala celému světu ropu za 110 dolarů za barel. To dávalo kremelskému vedení sebedůvěru. Navíc, v pojetí ruského vedení byl Majdan vnímán jako západní operace proti Rusku. Proto nasazení vojsk na Krymu Kreml nevnímal jako zahájení agrese, ale jako jakýsi protiúder. Myslím si, že kdyby se ukrajinská armáda postavila na Krymu na odpor, agresora by to nezastavilo. Pouze by ho to nabudilo," nepochybuje.

Jako za války

S Kazarinem nesouhlasí krymskotatarský aktivista Efran Kudusov. Hned na začátku krymského povstání opustil poloostrov. Už tehdy události vnímal jako rusko-ukrajinskou válku. "Neviděl jsem žádné zelené mužíčky, ale příslušníky ruské černomořské flotily. Bylo jasné, k čemu to spěje. Ale odvrátit anexi Krymu se dalo. Stačilo, kdyby zasáhla ukrajinská vláda a armáda. Jsem přesvědčen, že bezpečnostní služby by podpořili lidé, krymští Tataři by přišli na pomoc," myslí si.

To se nestalo. Místo toho se oficiální vláda na Krymu zhroutila. "Vysvětluji si to chaosem a tím, že ukrajinská společnost nebyla připravena se bránit," krčí rameny aktivista.

Podle jeho slov na Ukrajině a zejména na Krymu bylo Rusko považováno za přátelského slovanského bratra. Krymští Tataři, kteří zažili násilné vyhnání z poloostrova Stalinem a pronásledování komunistickým režimem, Moskvě nedůvěřovali.

"Po anexi Krymu se život krymských Tatarů změnil k horšímu. Jako bychom se vrátili do druhé světové války a dob stalinských represí. Samozřejmě, rozsah současných ruských represí je menší, obětí je méně. Ale velký počet krymských Tatarů byl nucen opustit Krym, aby si zachránili svůj život a život svých blízkých," vysvětluje Kudusov.

Vrátí se Krym?

Krym je už pět let součástí Ruska. Existuje možnost, že se v příštích letech znovu vrátí k Ukrajině? Kudusov je přesvědčen, že to je možné. "Ano, Krym se vrátí k Ukrajině. S jistotou ale nelze říct kdy. Může k tomu dojít klidně zítra. Závisí to totiž jen na Kremlu. Když zítra Putin náhle zemře nebo ho zavraždí, objeví se šance na znovupřipojení Krymu k Ukrajině. Ale nebude to bez problémů. Myslím si, že bude nutné provést policejní operaci," říká krymskotatarský aktivista.

Pavel Kazarin vidí situaci méně optimisticky. "Krym je jako Prsten moci z trilogie Pán prstenů J. R. R. Tolkiena. Nejde se ho vzdát dobrovolně, ale čím déle ho nosíš, tím více se z tebe stává Glum. Obnovit územní celistvost Ukrajiny je možné pouze v případě globální transformace Ruské federace. Podobné té, k níž došlo v roce 1991," myslí si ukrajinský novinář.

Všechno začal Majdan

S Olgou Timofejevovou jsme se sešli v její kanceláři na Novém Arbatu. V Moskvě padá sníh, ale na Krymu, kde prožila větší část života a který zastupuje v horní komoře ruského parlamentu, je už dávno jaro. Politička byla před pěti lety členkou hnutí v krymském Sevastopolu, jež se zásadním způsobem zasadilo o připojení poloostrova k Rusku.

"Zachraňte lidi na Donbasu". Plakát v krymském Sevastopolu (podzim 2014) | zdroj: Jiří Just Za osudovou událost pro ukrajinskou státnost považuje lavírování vlády Viktora Janukovyče kolem asociační dohody s Evropskou unií v roce 2013. Tehdy na Krymu vznikla iniciativa požadující po prezidentovi, aby sbližování s EU odmítl. Ke skupině se hlásila i Timofejovová.

"Zlomovým okamžikem, kdy jsme pochopili, že není cesty zpět, bylo to, když se v lednu 2014 objevili první mrtví mezi příslušníky bezpečnostních sborů a když jsme viděli, s jakou krvelačností na ně protestující útočí," vzpomíná ruská senátorka.

Jak zároveň dodává, právě Majdan rozevřel mezi Krymem a Ukrajinou hlubokou kulturní propast. "Nemohli jsme přijmout ta nacionalistická hesla, která zněla z Kyjeva. O Banderovi a UPA. Sevastopol je pevně spojen s naší minulostí, se sovětským vítězstvím v druhé světové válce. Nemohli jsme na jejich hesla přistoupit. Tím bychom zradili sami sebe," uvádí politička.

"V roce 2014 po státním převratu, kdy byl zbaven moci úřadující prezident, který byl nucen opustit narychlo Kyjev, protože mu hrozilo nebezpečí, se naše občanské hnutí, která se nazývalo Republika, rozhodlo, že o osudu města musí rozhodnout sami občané. To odpovídá principu přímé demokracie," popisuje Timofejevová události v krymském Sevastopolu.

Podle jejího tvrzení se inspirovali nacionalisty, kteří během revolučních událostí v Kyjevě obsazovali na západě Ukrajiny regionální úřady a policejní stanice, a odmítali se dál podřizovat Janukovyčově vládě.

Krym jako Německo

"Krym a Sevastopol se vždy považovaly za součást Ruska. Do připojení Krymu k Rusku byly tři pokusy o vyhlášení referenda ohledně určení příslušnosti Krymského poloostrova. Všem třem pokusům Kyjev zabránil," vysvětluje senátorka.

Proč se Timofejevová neodstěhovala po rozpadu SSSR do Ruska? "Přiznali bychom tím naší porážku. My jsme dokázali vytvořit na poloostrově ruské kulturní prostředí navzdory pokusům o ukrajinizaci Krymu," upřímně říká.

Za největší úspěch Krymu ruská politička považuje to, že poloostrov vydržel všechny sankce uvalené Ukrajinou i mezinárodním společenstvím a že obyvatelé neztratili důvěru a víru v Rusko.

"Krym se nemůže vrátit zpět k Ukrajině. A to ze zcela prostého důvodu: Krym se už vrátil tam, kam patří. Spojení Krymu s Ruskem je jako sjednocení Východního a Západního Německa," myslí si Olga Timofejevová.

Doněcký smutek

"Krym byl, je a bude ruským. Doufám, že stejně jako Donbas a jako většina Ukrajiny," rezolutně říká doněcký politik a někdejší ministr zahraničí neuznané Doněcké lidové republiky Alexandr Kofman.

Podobně jako ruská senátorka dává krymské události do kontextu "neústavního převratu v Kyjevě". Protiruská pozice Majdanu měla podnítit jihovýchod Ukrajiny a Krym k nesouhlasu s novou vládou. "Krym měl kvůli statusu autonomní republiky větší štěstí," říká doněcký politik a nepřestává věřit, že se k Rusku přece jen připojí ještě další ukrajinské oblasti.

Podle Kofmana je největší úspěch Krymu v tom, že Rusko investuje do infrastruktury a kulturních památek. "To nejdůležitější je, že na Krymu začal platit zákon. Všude. Ať už jde o podnikání, nebo politiku," myslí si.

"Ano, krymské události nám dávaly nadějí, že u nás nastane nekrvavý politický scénář, v jehož rámci se oddělíme od Ukrajiny. Bohužel, svou roli hrála rozdílná poloha Krymu a Donbasu. Kvůli ní se ukrajinská vláda rozhodla k regulérnímu ozbrojenému konfliktu na východě Ukrajiny, ale na Krymu si to netroufla," uvádí exministr neuznané republiky.