Zeman prodává Krym. Aneb Pišme smlouvy rovnou na toaletní papír!

KOMENTÁŘ - Komentáře autor: Pavel Jégl

Český prezident dává za pravdu těm, kteří říkají, že politika je špinavý byznys. Se zeměmi se v ní handluje jako s ojetými auty. Co to zkusit s Krymem?

Zeman s ruským vůdcem

Zeman s ruským vůdcem,zdroj: Profimedia.cz

Pokud vám někdo silnější zabere kus země, smiřte se s tím a nechte si za to zaplatit, vzkázal Miloš Zeman Ukrajincům. A dost možná nejen jim.

Prezident v debatě se členy Parlamentního shromáždění Rady Evropy označil ruskou anexi Krymu za "fait accompli", tedy uzavřenou a nevratnou záležitost. Ukrajincům poradil, aby se dohodli s Rusy na kompenzaci. Ať už peněžní, anebo materiální – třeba v podobě platby ropou a zemním plynem.

To je knížecí rada. Dvojnásob zarážející, když ji vysloví představitel země, jejíž území si opakovaně parcelovali mocní sousedé.

Češi vědí, jaké to je, když si nějaký cizí nenasyta ukousne kus jejich země, anebo rovnou celou zemi. V minulém století hned několikrát přišli o území i svrchovanost. V roce 1938 ztratili pohraničí, které za přitakání jejich spojenců zabralo nacistické Německo – a bezúplatně. (Nakonec si ze zbytku země Němci udělali pašalík – protektorát.)

Po válce si zase Stalinův Sovětský svaz nezištně vzal Podkarpatskou Rus. A v roce 1968 nám Brežněvův SSSR bratrsky pomohl a pro jistotu obsadil celé území Československa. Formálně ho k sovětské říši nepřipojil, fakticky… ale to už snad každý ví.

A protože tehdy platila nezpochybnitelná zásada "se Sovětský svazem na věčné časy", byla to, pane prezidente, také "fait accompli" – uzavřená věc? Naštěstí nebyla.

Právo na straně silnějších

Jistě, každé srovnání kulhá. Jenže v tomto případě neškodí některé historické souvislosti připomenout.

Česko patří mezi malé státy a existence malých států závisí na mezinárodním právu a mezinárodních dohodách – na tom, zda je vlády silnějších zemí respektují, dodržují a případně garantují. Leckdy to nedělají a slabší státy na to doplácejí.

Mocnosti jsou v jiném postavení. Smlouvy pro ně až tak důležité nejsou, nelpí na nich a občas je používají jako toaletní papír. (Kdybych na nich záleželo, možná by se na něj i psaly.)

Tyto státy svou existenci až na výjimky zakládají na tom, čemu se říká "hard power", tedy na armádě a její výzbroji.

Anexí Krymu ukázalo Rusko hard power, porušilo mezinárodní právo i mezinárodní dohody (popsáno zde). Mimo jiné Budapešťské memorandum, které má sílu mezinárodní smlouvy. Ukrajina se v něm upsala k tomu, že předá jaderné zbraně Rusku a Rusko se zavázalo respektovat ukrajinskou nezávislost a suverenitu v rozmezí tehdejších hranic.

Rusové memorandum nedodrželi. To je nabíledni.

Obr a trpaslík

Pravda, Ukrajina mezi malé státy nepatří. Co do rozlohy je 43. na světě. Se 603 700 kilometry čtverečními je sedmapůlkrát větší než Česko. Poměřováno počtem obyvatel jí v globálním měřítku patří dokonce 29. příčka. Žije v ní 45 milionů lidí (počítáno s Krymem).

Pokud ale vedle sebe postavíme Rusko a Krym, je to jako srovnávat obra s trpaslíkem. A když si na trpaslíka právo-neprávo a smlouva-nesmlouva vyšlápne obr, hádejte, kdo to odskáče.

Máme se snad smiřovat s tím, že obr porušuje dohody a vytahuje se na trpaslíka?

Zeman vlastně vyslovil tezi, že bohatýr Vladimir Vladimirovič si může vzít, co chce a nic se s tím nedá dělat. Má na to prostě dost vojáků, zbraní a munice. Proto mu musíme něco obětovat. Jsme přece realisté a víme, že právo přece není na papíře, ale na straně silnějšího.

Jediné co můžeme, je vymámit z ruského prezidenta za Krymský poloostrov nějaké odškodné, a tím by mohlo být vše vyřízeno.

K tomu prezident zopakoval, že sankce vůči Rusku nefungují a měly by skončit. Co na tom, že je Evropská unie podmínila splněním minských dohod? Byznysmeni si stejně dřív či později vylobbují jejich konec.

Nad kým děláme kříž?

Je jasné (ne všem), že spor mezi Ruskem a Ukrajinou není černobílý. Ukrajina má složitou historií a složité až výbušné národnostní složení.  

Ukrajinští politici kromě toho nepostupovali vždy korektně. Neusilovali o vyvážené kompromisy a snažili se svou vůli vnutit etnicky odlišným a neposlušným částem země.

"Pokus jedné části Ukrajiny ovládnout jinou nakonec povede k občanské válce nebo k rozpadu země," upozorňoval před výbuchem této země někdejší šéf americké diplomacie Henry Kissinger v listu Washington Post (zde). Jeho proroctví se vyplnilo.

Přes problémy ukrajinské demokracie bychom nicméně neměli dělat nad Ukrajinou kříž. Bylo by to, jako kdybychom ho dělali sami nad sebou.

A hurá do Ruska!

Zemanovo vystoupení v Radě Evropy přirozeně vyvolalo pozornost. To byl také prezidentův záměr.

Česká vláda samosebou vzkázala, že její politika nemá s názory prezidenta-solitéra nic společné. A připomněla, že Česká republika nemá prezidentský systém, takže hlavní slovo v zahraniční politice má vláda.

Ukrajinští poslanci napomenuli Zemana, aby nekšeftoval s cizí zemí a vzkázali mu, aby zkusil Putinovi prodat Karlovy Vary, anebo rovnou Prahu. Proč ne? Pražská Bubeneč je už vlastně malá Moskva.

Rusko zase zajásalo, že některý z evropských politiků uznal realitu v krymském terénu a vzkázalo, že nezaplatí ani rubl. Jak jinak. Z ruského pohledu byl návrat Krymu do náruče matičky Rusi v nejlepším pořádku.

A Miloš Zeman? Ten odletí v listopadu do Ruska. Nemůže být pochyb, že ho Putin a jeho družina uvidí rádi a že přitom popijí nejeden stakan vodky.

Tagy: Rusko Česko zahraničí Ukrajina domácí zahraniční politika anexe Krymu mezinárodní politika zahraniční politika Česka

Zdroje: Vlastní