Byl to obyčejný jarní den, 24. března 2015. Let Germanwings 9525 vzlétl z Barcelony směrem do německého Düsseldorfu. Na palubě bylo 144 cestujících a 6 členů posádky. Mezi nimi děti, teenageři, páry na dovolené, lidé mířící domů nebo do práce. Všichni věřili, že je čeká zcela rutinní let. Nikdo netušil, že už nikdy nikam nedoletí. Letadlo vystoupalo na svou cestovní výšku 38 000 stop a vše probíhalo zcela normálně. Krátce po desáté hodině dopoledne přebírá kontrolu nad letadlem druhý pilot Andreas Lubitz. Kapitán Patrick Sondenheimer oznamuje, že si odskočí na toaletu. Je to běžná rutina, která se odehrává tisíckrát denně po celém světě. Tentokrát ale měla osudové následky.

Jakmile kapitán odejde, Lubitz zamyká dveře do kokpitu a přepíná výšku letu z 38 000 stop na pouhých 100. Zahajuje tak strmý, naprosto nepochopitelný sestup. Vědomě. Úmyslně. Beze slova. Řídící věž se snaží navázat kontakt. Marně. Kapitán buší na dveře, snaží se dostat zpět dovnitř. Používá nouzový kód, který by měl dveře otevřít. Ale Lubitz ho předtím deaktivoval. Sondenheimer křičí, žádá, prosí: „Otevři ty zatracený dveře!“ Odpovědí mu je ticho. Ticho a klesající výškoměr. Cestující v zadní části letadla zřejmě netuší, co se děje – až do posledních okamžiků. Pak začínají výkřiky. Někdo pláče. Někdo volá o pomoc. Někdo volá domů. V posledních sekundách před nárazem černá skříňka zachytí zoufalý lidský křik. A pak už jen konec.

Andreas Lubitz | zdroj: Profimedia.cz

Letadlo se v plné rychlosti zarylo do horského svahu ve francouzských Alpách. Všech 150 lidí bylo okamžitě mrtvých. Záchranáři, kteří dorazili na místo, našli jen trosky a zkázu. Mezi nimi osobní věci, fotografie, plyšáky, školní batohy. Ticho hor tehdy přehlušil jen šok, který ochromil celé Německo, Francii a Španělsko – a brzy i celý svět. Vyšetřování katastrofy odhalilo otřesnou skutečnost. Andreas Lubitz trpěl těžkými psychickými problémy. Byl léčen kvůli depresím a měl známky sebevražedného chování. Jeho lékař ho prohlásil za neschopného létat. Jenže Lubitz to zatajil. Místo toho dál usedal do kokpitu – a v sobě nosil tichý plán. Plán, který nikdo netušil. Bývalá přítelkyně později médiím řekla, že se jí Lubitz jednou svěřil se zlověstnými slovy: „Jednoho dne udělám něco, co změní celý systém – a pak si všichni zapamatují moje jméno.“ Tehdy nevěděla, co tím myslí. Dnes říká, že už to chápe. A že se z toho nikdy nevzpamatuje.

zdroj: Profimedia.cz

Po tragédii se rodiny obětí ptaly: jak je možné, že člověk v takovém stavu mohl řídit letadlo? Jak mohl systém selhat tak fatálně? Jak mohl jeden jediný muž rozhodnout o smrti 149 nevinných lidí? A proč mu nikdo nezabránil? Lubitzova rodina mezitím tvrdila, že vyšetřovatelé se mýlí – že jejich syn před pádem upadl do bezvědomí. Ale důkazy byly neúprosné. Změna výšky, ticho v kokpitu, deaktivované přístupové kódy. Vše nasvědčovalo tomu, že Lubitz jednal zcela vědomě. Tato tragédie vedla k okamžitým změnám pravidel v letectví. Od té doby nesmí být v kokpitu nikdy jen jeden člověk. Ale nic z toho už nevrátí ztracené životy. Nevrátí děti, které se nevrátily ze školního výletu. Nevrátí rodiče, kteří nikdy nedorazili domů. Nevrátí sny, které navždy skončily v horách. Let Germanwings 9525 se navždy zapsal do historie – ne jako chyba stroje, ale jako selhání člověka. A jako děsivá připomínka, že za zdánlivým úsměvem může někdy číhat ticho, které zabíjí.