Nástup železnice v 19. století vyžadoval více financí, prostoru a odborných znalostí. Ve starém Rakousku přišli této technické vymoženosti na chuť až v době, kdy bylo potřeba do Vídně ve velkém dovážet uhlí a ocel z Moravy. To motivovalo pár průmyslníků k tomu, aby se pustili do výstavby železniční sítě, což ale rozhodně nebyla žádná legrace, protože lokomotivy se dovážely po jednotlivých dílech z Anglie lodí a koňskými povozy. V Prátru se postavila testovací a výuková železniční trať a celý projekt pomalinku začínal nabírat konkrétní podobu.

Neobvykle rychle se naproti tomu dostavil hospodářský úspěch a železnice se osvědčila i v revolučním roce 1848, když s ní císař Ferdinand I. Dobrotivý (1793-1875) uprchl v říjnu před vzbouřeným davem do Olomouce. To mělo dva hlavní důsledky: jednak si vlaky u rakouského císařského dvora udělaly dobré jméno, a jednak byl Ferdinand v prosinci donucen abdikovat a uvolnit trůn svému synovci Františku Josefovi I. (1830-1916). Ten pak zůstal u moci dlouhých 68 let, zatímco Ferdinand v klidu dožil v Praze – jako poslední korunovaný český král.

Budování železniční sítě v rakouském mocnářství ale nezadržitelně postupovalo kupředu. Potíž byla v tom, že se toho chopily různé firmy, které stavěly různá nádraží, odkud do různých směrů mířily různé vlaky, zčásti dokonce na kolejích s různým rozchodem. Takže za chvilku měla metropole Západní nádraží, Severní nádraží, Jižní nádraží, Severozápadní nádraží a Nádraží Františka Josefa, doplněná navíc stanicemi Praterstern a Střed. Podobně jako jejich kolegy v Londýně či v Paříži totiž vídeňské dopravní plánovače ani ve snu nenapadlo, že by někdo mohl dorazit do Vídně s cílem přesednout a zamířit odtud někam jinam. Jak by někdo také mohl chtít odjet z tak krásného města na krásném modrém Dunaji, že?

Během příštích 150 let se však ukázalo, že lidí s takovým cílem není málo. Ty pak po příjezdu do Vídně čekalo po dlouhé cestě ještě náročné pendlování mezi nádražími zdejšího roztříštěného železničního systému. Bylo jasné, že to chce novou, centrální stanici, o jejíž výstavbě se rozhodlo až v roce 2006. Shodou okolností tedy právě v roce, v němž jsme podle písně kapely Katapult už měli dávno létat na výlet na Venuši a vozit suroviny z Měsíce.

Vídeňské hlavní nádraží bylo slavnostně otevřeno v říjnu 2014, definitivně pak bylo uvedeno do provozu v prosinci 2015 a stalo se mezinárodním dopravním centrem. Plánovačům starého mocnářství je ovšem třeba vyseknout poklonu: Jejich - nepříliš zdařilý - systém přežil bezmála stovku let!