Díky koronaviru nemusí ptactvo překřikovat pouliční randál

MAGAZÍN - Magazín autor: Lukáš Strašík

Je jaro a opeřenci se opět chlubí svým zpěvem. Zpravidla jde o samečky, kteří chtějí svými sólovými výstupy zaimponovat samičkám – podobně jako u lidí. Přesto na to letos jdou trochu jinak.

Pan kos na kvetoucí třešni

Pan kos na kvetoucí třešni , zdroj: Profimedia.cz

Díky (nebo raději kvůli) koronaviru nepanuje ve městech takový hluk jako obvykle, takže ptactvo není se svým štěbetáním, pípáním, vrkáním, zpěvem a nadáváním nuceno se tolik namáhat, aby bylo slyšet. Nemusí už tolik měřit síly s městským randálem, ale jen se svými ptačími kolegy - podobně jako jejich kamarádi na venkově.

Podle rakouských ornitologů je tedy letos jarní zpěv ptactva tišší než jindy. Městští ptáčci jsou kromě toho vystaveni menšímu stresu, než byli zvyklí, což by mohlo i zvyšovat naděje na úspěšné hnízdění a vyvedení mláďat. Na druhé straně existuje riziko, že v době karantény budou zahrádkáři věnovat až přehnanou péči svým zahradám, což by mohlo v důsledku likvidovat přirozené prostředí ptáků a vhodná místa ke stavbě hnízda.

Kde se naučí zpívat? Žádná pěvecká škola, hezky doma!

Každopádně jako každé jaro zahajují i letos ptáčci ještě před východem slunce svůj tradiční koncert. Po celé měsíce byli zticha, přesto každý opeřenec dokáže z fleku vystřihnout melodii typickou pro jeho druh. Ale jak se to vlastně učí?

Zpívání jim většinou není vrozené, na rozdíl třeba od holubího vrkání. Zpěv se totiž musí učit a cvičit celé měsíce, než jej vypilují k výkonu hodnému Mistra. Podle vědců si ptáčci pamatují, co se v mládí od svých vzorů naučili, a to pak předávají dál.

Jak poznamenává ornitolog Stefan Leitner z německého Ústavu Maxe Plancka, učit se ptačímu zpěvu má podobné rysy, jako když se lidé učí mluvit. Mladí zpěvní ptáci poslouchají své otce a dědečky, od nichž se postupně po slabikách učí svou "řeč", tedy zpěv. Teprve pak vzniká jejich píseň, s níž pak dělají dojem na své rivaly a na samičky. A podobně jako u lidí hraje roli i móda a okolí, což může zpěv typický pro daný druh natrvalo změnit.

Pokud sameček vyrůstá bez přítomnosti starších jedinců, sice také jednou začne zpívat, ale úplně jinak, než je pro jeho druh typické. Prostě improvizuje. A když bez starších jedinců vyrůstá několik mladých ptáčků najednou, má to na jejich zpěv pozitivní dopad, protože se navzájem ovlivňují. Jejich melodie později také nejsou zcela typické, nicméně se přirozenému zpěvu daného druhu přece jen podobají více.

I ptactvo se může zakoktat

Při zvládnutí složitého učebního procesu pomáhá malým pěveckým adeptům více než osm stovek genů, takže se jen těžko lze vyhnout tomu, aby se tu a tam něco pokazilo.

Experti například odhadují, že kolem sedmi procent zebřiček koktá. Namísto svého typického trumpetkového sóla zvládnou jen jakýsi uťatý sled tónů, což má za následek, že o takové hudlaře žádná samička ani nekopne. Za jejich koktáním je zřejmě určitá genetická porucha, která ruší předávání nervových impulzů, což je v podstatě stejná příčina, jaká stojí za koktáním u lidí. Berlínští vědci například zjistili, že se zebřičky hůř učí zpívat, když se u nich vypne "řečový gen" FOXP2. Mutace tohoto genu způsobuje potíže s artikulací i u lidí.

Tagy: domácí Česko Německo Rakousko zahraničí koronavirus ptáci ptactvo zvířata a příroda jaro

Zdroje: vlastní