Uprostřed nekonečných hlubin amazonského deštného pralesa žil muž, jehož osud se zapsal mezi nejtragičtější příběhy lidstva. Po téměř tři desetiletí přežíval zcela sám – bez jediného slova s jinou lidskou bytostí, bez dotyku, bez společnosti. Domorodec, známý jako "Poslední ze svého kmene" nebo "Muž z díry", byl nucen postarat se o sebe poté, co brutální masakr zlikvidoval jeho kmen. Zůstal sám – bez rodiny, bez přátel, bez kmene, jehož jméno dnes už nikdo nezná.

Navzdory zničující samotě se nevzdal. Lovil, vyráběl nástroje, stavěl si přístřešky z palmových listů. Dokázal se přizpůsobit drsným podmínkám – a přežít. Neměl jméno, neměl jazyk, kterému by někdo rozuměl. Neměl nikoho, komu by se mohl svěřit, a přece se nikdy nepodrobil. Svět se o jeho existenci dozvěděl až v roce 1996, kdy brazilské úřady zaznamenaly stopy lidské přítomnosti v odlehlém území Tanaru v brazilském státě Rondônia. Stopaři ho občas zahlédli – štíhlého, hbitě se pohybujícího muže se skromným lukem a šípy z bambusu. Po sobě zanechával hluboké jámy, překryté listím a větvemi, aby v nich chytal zvěř. Některé byly opatřené ostrými kůly, jiné působily jako tichá místa duchovních obřadů.

Živil se lovem ptáků, opic a divokých prasat a kolem své skromné chýše pěstoval kukuřici a papáju. Vnější svět se ho pokusil oslovit, nechával mu zásoby a zbraně – ale muž při pohledu na jiného člověka vždy beze slova prchal do hlubin pralesa. V roce 2018 se brazilské vládě podařilo tajně pořídit jeho záběry. Kamera zachytila, jak napůl nahý kácel strom s podomácku vyrobenou sekerou. Na chvíli pohlédl přímo do objektivu – a pak navždy zmizel v zeleném moři stromů. Po desetiletích, kdy odolával hladovění, nemocem i samotě, byl jeho životní příběh uzavřen v srpnu 2022. Úřady našly jeho bezvládné tělo v hamace před jeho skromným palmovým přístřeškem. Zemřel tak, jak žil – sám, v srdci deštného pralesa.

Jeho smrt je mrazivou připomínkou síly lidské vůle, ale i obrovské ztráty. Kulturní dědictví jeho kmene, tisíce let tradic, moudrost předků – vše bylo s jeho posledním výdechem navždy pohřbeno. Předpokládá se, že jeho kmen byl vyvražděn v 80. a 90. letech 20. století nelegálními chovateli dobytka, kteří v Amazonii násilně zabírali půdu. Agentura pro záležitosti původního obyvatelstva Funai respektovala jeho přání žít v samotě a vyhlásila kolem něj ochranné pásmo, aby ho chránila před světem, který mu tolik ublížil.

Altair Algayer, místní koordinátor Funai, o něm řekl:

„Tento muž, pro nás neznámý, i když přišel o vše – o svůj lid i své tradice –, dokázal, že přežít a odmítnout spojení se společností je možné, i zcela osamocen v divočině.“

Organizace Survival International jej nazvala "obětí genocidy, na kterou většina světa zapomněla" – a symbolem "jak hrůzného násilí, tak neuvěřitelné odolnosti." Jeho příběh nezmizel spolu s ním. Zůstává varováním a tichým svědectvím o lidské síle – a o tom, co vše je schopna zničit lidská chamtivost.